Brexit

Britové byli první. Kdo dál má nejblíže k odchodu z EU

6. září 2016 četba na 9 minut
Ilustrační foto - Odchod z EU naznačený dopravní značkou EU exit

Ilustrační foto - Odchod z EU naznačený dopravní značkou EU exit

Foto: Shutterstock

Od frexitu po östexit, nebo snad orbánizace či szydłover? Kde všude hlodají euroskeptické pochybnosti? Nejblíže odchodu z EU jsou Francouzi.

Francie, Nizozemsko, Dánsko, Itálie a Rakousko. Země západní Evropy, v nichž hlodá euroskeptický červ s největší vervou. Proto se o nich mluví jako o možných dalších kandidátech na odchod z Evropské unie (EU).

Jak už to však v podobných případech bývá, aktuální nálada voličstva není to nejdůležitější, oč při takovém rozhodování jde. Daleko více záleží na souhře okolností, které takový krok mohou umožnit.

Euroskepticismus na pochodu

  • Dánsko: 53 % lidí v referendu odmítlo předat Bruselu více moci v justičních záležitostech (2015).
  • Británie: 52 % lidí se vyslovilo pro odchod z Evropské unie (červen 2016).
  • Maďarsko, Polsko: Vlády Viktora Orbána a (de facto) Jaroslawa Kaczyńského dělají na Brusel dlouhý nos (u moci od roku 2014, respektive 2015).

Francie

Z tohoto zorného úhlu je paradoxně nejžhavějším kandidátem na brzký odchod z Unie jeden z pilířů eurofilie, tedy Francie. Podíl tamních euroskeptiků je již několik let nad unijním průměrem a neustále jich přibývá. Země trpí „bankrotem idejí", jimiž by politický establishment měl nárůstu euroskepticismu čelit.

Právě vystoupení z EU je nejjasnějším programovým bodem Marine Le Penové, předsedkyně protiintegrační a protiimigrantské strany Národní fronta.

Sama Le Penová, dcera zakladatele strany Jeana-Marieho Le Pena, se napřesrok hodlá ucházet o prezidentské křeslo. Tím není nijak výjimečná, současný prezident François Hollande je nejméně populární hlavou státu od doby, kdy se popularita začala měřit, a nahradit by jej chtělo hned 14 politiků.

Vtip je v tom, že všichni nejvýraznější političtí soupeři Le Penové jsou zatíženi vlastními neúspěchy.

Vtip je v tom, že všichni nejvýraznější soupeři Le Penové jsou zatíženi vlastními neúspěchy. Za pravostředové republikány by chtěl kandidovat exprezident Nicolas Sarkozy, jenž se z Elysejského paláce poroučel po nevalném – a jediném – funkčním období.

Jeho partajní soupeř, expremiér Alain Juppé je úspěšným starostou Bordeaux, ale za svou současnou celostátní popularitu vděčí především faktu, že jeho podobně neslavný odchod z vlády před dvaceti lety si již lidé příliš nepamatují.

Na druhé straně spektra je ještě větší zmatek. Hollande nejprve tvrdil, že se o druhé funkční období ucházet nebude, aby si to později rozmyslel.

Mezitím na konci srpna rezignoval nejvýraznější člen současné vlády, ministr pro ekonomiku Emmanuel Macron, jenž sice dosud jasně neřekl, zda chce kandidovat, ale zároveň si sestrojil politické hnutí En Marche a na jeho mítinku mluvil o „vítězství v roce 2017", aniž by objasnil, co chce vyhrát.

Vztah obyvatel k EU se zhoršuje

Červená čára v grafu označuje podíl Francouzů (v %), kteří smýšlejí o EU negativně, modrá čára je unijní průměr (v %).

Míra euroskepse v čase roste
Zdroj: Europeanvoice.com

Le Penová mezitím sbírá „trumpovské" voliče, jichž kvůli ekonomickým trablům, především nezaměstnanosti mladých lidí, utěšeně přibývá.

Kdyby se skutečně stala prezidentkou, mohla by iniciovat referendum o vystoupení z EU. A v takovém případě, podpořena vlastním volebním triumfem, by mohla mít šanci prosadit svou. 

Dosavadní průzkumy veřejného mínění mluví o tom, že 45 % Francouzů si takové referendum nepřeje, zatímco 44 % by jej uvítalo. To není beznadějná pozice.

A koneckonců, v roce 2005 to byli právě Francouzi, kdo v referendu jako první odmítl evropskou ústavu.

Nizozemsko

Další rizikovou zemí z hlediska soudržnosti EU je Nizozemsko. Další zakládající země EU a dlouholetá opora jejího liberalismu (a zároveň druhá země, jež odmítla společnou ústavu) zaznamenala v posledních letech razantní posun doprava.

V čele euroskeptického tábora stojí odpůrce islámu Geert Wilders, jehož Strana svobody si před parlamentními volbami plánovanými na příští jaro drží zřetelné vedení.

Nizozemsko nemá stejnou dynamiku jako Francie, kde nemají politici žádné nápady, jak euroskepticismu čelit.

Poměrný volební systém však na 99 % zaručuje, že Wilders nebude schopen sestavit vládu sám, a protože ostatní strany nejsou na hrátky o členství v EU zvědavé, není pravděpodobné, že by referendum o vystoupení bylo na pořadu dne.

„Nizozemsko nemá stejnou dynamiku jako Francie, kde nemají politici žádné nápady, jak euroskepticismu čelit," řekl serveru euronews.com britský expert na euroskeptická hnutí Simon Underwood. „Nizozemské strany navíc mohou čerpat z bohatší liberální a kosmopolitní tradice než ty ve Francii."

Dánsko

Severská země je na tom v určitém smyslu podobně jako Nizozemsko. Dánsko má hodně ekonomických vazeb na Británii, ještě více euroskeptiků, a pozici pro případný odchod z EU mu navíc usnadňuje skutečnost, že není v eurozóně a stran integrace bylo vždy vlažné (koneckonců, ve třech z posledních čtyř referend o EU hlasovali Dánové „protibruselsky").

Vůdce euroskeptické lidové strany (DPP) Kristian Thulesen Dahl se sice netají úmyslem okopírovat britské referendum o setrvání v EU, ale ostatní tradiční a větší strany politického spektra jsou plus minus spokojeny s mírou autonomie, jíž si na Bruselu Dánové vydobyli.

Podle všeho by bylo potřeba nějakého razantně negativního vývoje (například stran uprchlické krize), aby se situace změnila natolik, že by dánské členství v EU bylo vážně ohroženo.

Itálie

Itálie má tu nevýhodu, že nikdy nevíte dne a hodiny. Doby, kdy se vlády střídaly co pár týdnů, jsou sice minulostí, ale nikdy nejsou daleko.

Premiér Matteo Renzi, přesvědčeně (ač kriticky) proevropský, vsadil vše na jednu kartu, když spojil své další působení v úřadu s úspěchem v letošním referendu o změně ústavy (jež by konsolidovala moc exekutivy). „Byla to chyba," komentoval to později pro řadu médií.

Jakékoli zaječí úmysly by silně chladila hrozba ukončení evropské pomoci italskému bankovnímu sektoru.

Pokud s ústavním referendem nepochodí a slib následné rezignace splní, existuje reálná možnost, že další volby vynesou k moci euroskeptické Hnutí pěti hvězd, jež letos na celé čáře vyhrálo komunální volby.

Pro jím sestavenou vládu by byl hovor o odchodu z EU prioritou, ačkoli lze očekávat, že jakékoli zaječí úmysly by silně chladila hrozba ukončení evropské pomoci italskému bankovnímu sektoru.

Rakousko

A konečně je tu Rakousko. Na začátku léta si eurofilové oddechli, když v prezidentské volbě kandidát tamních zelených těsně porazil Norberta Hofera, exponenta protiimigrantsky a protibruselsky zaměřené Svobodné strany Rakouska.

Jenže Hofer se odvolal s poukazem na špatnou organizaci sčítání hlasů a soud mu trochu nečekaně dal za pravdu. Na říjen je proto připraveno nové druhé kolo a v kampani Hofer tentokrát zřetelně vede.

Pokud se stane prezidentem, nebude mít pravomoc přímo referendum o členství v EU spískat, ale jeho samotná přítomnost v nejvyšším voleném úřadu by rakouské euroskeptiky patrně velice povzbudila. Když jsme u toho, 37 procent Rakušanů má o EU špatné mínění, což je nejvíce od roku 2009.

37 %

Rakušanů má o EU špatné mínění, což je nejvíce od roku 2009.

Jednotný Brusel neexistuje

Celkem vzato to tedy vypadá, že riziko okamžitého rozšíření „britského viru" Evropě přímo nehrozí. Je ale velice dobře možné, že se vlády jednotlivých členských zemí Unie budou snažit brát si příklad z maďarské vlády Viktora Orbána nebo (dosud do menší míry) Beaty Szydłové v Polsku. Tyto vlády se rozhodly některá bruselská nařízení, například právě stran řešení uprchlické krize, prostě nerespektovat. 

Čekají, kolik politické vůle bude oslabený Brusel chtít do případné konfrontace investovat. Skutečnost, že nic jako jednotný „Brusel" neexistuje, jim dává dobrou šanci na úspěch, jenž může euroskeptické nálády v západních zemích jedině povzbudit.

Horký bruselský půlrok

  • Rakousko: opakování druhého kola prezidentské volby (2. října 2016)
  • Itálie: ústavní referendum (říjen–prosinec 2016)
  • Nizozemsko: parlamentní volby (březen 2017)
  • Francie: prezidentské volby (duben–květen 2017)
Článek, který byl redakčně upraven, vyšel původně na Investičním webu.