Průmysl

Česko se stalo montovnou Evropy. Pět dopadů, které to na nás má

29. září 2016 četba na 6 minut
Jednoduché montovny se často nacházejí v bílých "krabicích" v nových průmyslových zónách. Příkladem může být CTPark v Pohořelicích u Brna na fotce výše.

Jednoduché montovny se často nacházejí v bílých "krabicích" v nových průmyslových zónách. Příkladem může být CTPark v Pohořelicích u Brna na fotce výše.

Foto: web společnosti CTP

Na makroekonomických číslech něco nesedí. Česko vykazuje slušný růst ekonomiky, tažený hlavně průmyslovou výrobou a exportem. Navzdory tomu dál působíme v rámci Evropské unie jako chudí příbuzní s průměrným hrubým příjmem 27 tisíc korun, tedy v přepočtu 1000 eur. Od roku 2008 se nám nedaří dotahovat Německo ani Rakousko. Za slušnými makroekonomickými čísly se totiž skrývá problém na mikroúrovni. Příliš mnoho podniků v Česku plní roli pouhé montovny, zatímco lukrativní výzkum a vývoj i marketing a dodávku zákazníkovi zajišťují zahraniční mateřské koncerny.

1. Levná pracovní síla

Navzdory ekonomickému růstu příjem českých zaměstnanců příliš neroste. Průměrná hrubá mzda podle posledních údajů Českého statistického úřadu dosahuje jen něco přes 27 tisíc korun měsíčně. Mzdový medián, který lépe vypovídá o příjmu průměrně placených zaměstnanců, přitom činí jen 23 tisíc korun.

Češi tak z pohledu mezinárodních koncernů dál plní roli levné pracovní síly. Jejich spořiví šéfové uvažují následovně: proč zaměstnat dělníka či administrativního pracovníka v Německu či Francii za tři tisíce eur měsíčně, když pracovníci v Česku odvedou stejnou práci za tisíc eur.

Problém je, že v Česku se hodně vyrábí, ale méně bádá a obchoduje. „Rozdíly v platech jsou dány především místem realizace přidané hodnoty, což Česká republika není. Jsme totiž subdodavatelskou zemí, a ta nerealizuje marže z prodeje finálních výrobků," vysvětluje manažer poradenské firmy Grant Thornton Jan Zajíček.

Znepokojivé je srovnání s Estonskem, kterému se zřejmě nejlépe z nových členských zemí EU daří přecházet od jednoduchého a levného k sofistikovanější výrobě a službám. Díky tomuto posunu dnes Estonci berou v průměru o 15 procent více než Češi. Srovnání mezd napříč EU ukazuje následující grafický přehled.

2. Nízká přidaná hodnota

Většina výrobních firem založených během posledních 20 let v Česku „na zelené louce" vykazuje poměr přidané hodnoty k tržbám do 30 procent. Právě v přidané hodnotě je obsaženo to, co je pro ekonomiku přínosné – vyplacené mzdy, investice (ve formě odpisů) a zisk podniku.

Typické montovny fungují na principu, že nakoupí díly, sestaví je (nebo jinak upraví) a poté je pošlou mateřské společnosti do zahraničí. Lukrativní činnosti – výzkum a vývoj, marketing a dodávka zákazníkovi – mají na starosti zahraniční matky. „Problémem jsou hlavně zaostávající investice a výzkum. Jsme lepší kvalifikovaná montovna," shrnul pozici českého průmyslu Petr Smutný, partner v oddělení Podnikových financí a restrukturalizací poradenské společnosti PwC ČR.

Pokud se podíváme na poměr přidané hodnoty k tržbám u závodů na autodíly či elektroniku, často se pohybují na hodnotách od 8 do 15 procent. Podniky, které mají pod svou kontrolou celý řetězec od vývoje po dodávku zákazníkovi (příkladem mohou být Škoda Auto, Škoda Transportation, ČGS Holding či Doosan Škoda Power) jsou na tom o mnoho lépe, přidaná hodnota u nich  převyšuje 30 procent tržeb.

3. Odliv kapitálu za hranice

Po prvotní skepsi, kterou k zahraničním investorům zaujala vláda Václava Klause, začaly následující vlády cíleně do země lákat západní investory. Zájem o umístění výroby či služeb v Česku byl silný hlavně v letech 1998 až 2007, kdy evropská ekonomika prožívala šťastné časy a státní investiční pobídky byly obzvlášť vstřícné.

Na této vlně vyrostly v Česku dvě nové automobilky – společný podnik Toyoty a PSA v Kolíně a závod Hyundai v Nošovicích u Frýdku-Místku – a spolu s nimi spousta továren na výrobu autodílů od pneumatik po klimatizační jednotky. Investiční boom se dostavil také v oboru elektroniky a elektrotechniky.

Důsledkem tohoto boomu je mimořádně vysoký podíl zahraničního kapitálu v tuzemské ekonomice. A ten chce investované peníze získat nazpět. V loňském roce odteklo z Česka do zahraničí rekordních 346 miliard korun z firemních zisků. V poměru k velikosti hrubého domácího produktu se jedná o nejvyšší hodnotu mezi 28 státy Evropské unie.

Autor: Deník – infografiky

4. Nedostatek lidí do závodů

Žádná jiná země Evropské unie není tolik závislá na průmyslu jako Česko. Podle posledních čísel Eurostatu (viz níže) byl loňský podíl průmyslové výroby na tvorbě hrubého domácího produktu téměř 29 procent. Oproti Británii, Francii a Nizozemsku je tento poměr více než dvojnásobný.

Má to svá pozitiva i negativa. Zdá se, že je přeci jen výhodnější založit ekonomický růst na průmyslové výrobě než na developerském boomu či finančních spekulacích, tedy na bublinách, které mohou rychle „splasknout". Stačí připomenout, co se dělo ve Španělsku, Irsku, Islandu či Lotyšsku po nástupu ekonomické krize v roce 2008.

Na druhou stranu je růst českého průmyslu natolik rychlý, že nabízí pracovní pozice, které nemá kdo obsadit. Podniky marně hledají tisíce soustružníků, strojních zámečníků, techniků a konstruktérů. Svaz průmyslu a dopravy ČR proto hlasitě lobbuje za uvolnění pracovního trhu pro dělníky z Ukrajiny i dalších zemí.

5. Závislost na slabé koruně

Přísun levné pracovní síly pro montovny zahraničních koncernů usnadňuje politika České národní banky, která již téměř tři roky uměle udržuje slabý kurz koruny. Na ekonomiku to má rozdílné dopady. Na jednu stranu jsou podniky motivovány zaměstnávat více lidí a rozšiřovat výrobu na českém území, zvyšují se i jejich zisky. Zároveň se vinou slabé koruny stávají Češi chudšími, přepočteme-li jejich mzdy z korun do eur.

Podle ankety, kterou v červenci uspořádal mezi ekonomy a analytiky portál Aktuálně.cz, je koruna podhodnocená skoro o desetinu. Pokud by ČNB neudržovala umělý kurz 27 korun za euro, pohybovali bychom se někde v rozpětí 24,50 až 25 korun za jedno euro.

Z takového posílení má velká část průmyslu obavy, a tak se modlí, aby centrální bankéři udržovali slabou korunu co možná nejdéle. Posílení české měny by zřejmě přinutilo investory k přesunutí část montoven do levnějších zemí typu Rumunska, současně by však mohlo přispět k rovnováze na pracovním trhu.