Těžební průmysl

Hrozí nám uhlíková bublina?

7. prosinec 2015 četba na 11 minut

Foto: redakce

Probíhající konference o tom, jak zabránit klimatickým změnám, se dotýká všech obyvatel naší planety. Závěry pařížských rokování by ale mohly mít vedle snížení emisí skleníkových plynů i jiný efekt – lidstvo nebude moci vytěžit velkou část dnes známých zásob fosilních paliv. To může rozkývat finanční trhy.

Pravděpodobnost, že se jedná o „normální" výkyv, je natolik malá, že nemůžeme riskovat a nedělat nic. V boji proti globálnímu oteplování se vytvořila poměrně široká koalice – na nutnosti akce se shodnou muslimští klerikové, papež, americký a čínský prezident, dokonce představitelé nadnárodních energetických společnosti (až na několik amerických).

Druhotný efekt chystaných omezení

Omezení emisí skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého, může kromě „klidnějšího" klimatu přinést i jiný efekt. Mohlo by výrazně srazit hodnotu energetických společností, které vydělávají na těžbě, zpracování a prodeji fosilních paliv. Při spalování ropy, zemního plynu a uhlí se totiž uvolňuje právě CO2 a globální dohoda o omezení emisí by tak mohla hodnotu energetických firem zásadně srazit. Podobně jako jsme zažili na finančních trzích hypoteční bublinu, když se hodnoty nemovitostí vyšvihly nesmyslně vysoko, můžeme nyní mluvit o uhlíkové bublině (carbon bubble).

Teorie bubliny

Pochopit, v čem spočívá uhlíková bublina, je snadné – tržní hodnota (hodnota všech vydaných akcií) energetické společnosti se odvozuje od jejích budoucích zisků, na jejichž počátku je vytěžení fosilního paliva. To se posléze spálí, přičemž dojde k uvolnění CO2. Pokud se politici v Paříži domluví na omezení emisí skleníkových plynů, nebudou moci těžební společnosti část zásob vytěžit (respektive to nemusí mít smysl, protože suroviny nebude možné spálit).

Nižší budoucí těžba srazí hodnotu akcií těchto těžebních společností na burzách už nyní. Akcie jsou totiž z tohoto úhlu pohledu nadhodnocené, nadnášené uhlíkovou bublinou. Její splasknutí nemusí přitom zajímat jen manažery koncernů, ale vcelku logicky i držitele příslušných akcií. Bublina je o to horší, že energetické společnosti do nových nalezišť pumpují miliardy dolarů. Riskují tím, že se z vynaložených prostředků stanou „uvízlé investice", protože politicky motivované omezení skleníkových plynů je nedovolí vytěžit.

Do jakých rozměrů může bublina narůst, záleží na několika faktorech. Předně si musíme stanovit limit pro emise skleníkových plynů. Studie think-tanku Carbon Tracker z roku 2013 počítá, že pokud chceme mít 80procentní šanci omezit růst globálních teplot na 2 ̊C (viz obrázek níže), neměli bychom v letech 2013–2049 vypustit více než 900 gigatun CO2. To průměrně odpovídá 24 gigatunám ročně (další hodnoty viz tabulka). V současnosti přitom vypouštíme okolo 32 gigatun. Mezní hodnoty pro emise oxidu uhličitého ovlivňují emise dalších skleníkových plynů a hladina aerosolů v atmosféře. Ty ji totiž naopak ochlazují.

Obecnou reakci klimatu na vyšší hladinu skleníkových plynů také ještě neumíme přesně vyčíslit. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) vznikne spálením veškerých dnes známých zásob fosilních paliv 2860 gigatun CO2.
Chceme-li tedy omezit naše emise CO2 na hranici 900 gigatun, můžeme spálit do roku 2050 jen třetinu tohoto množství (a po roce 2050 se emise budou muset blížit nule).

Pozor! Blíží se bublina

Jak velká je tedy podle Carbon Tracker uhlíková bublina? Pokud bychom přisoudili veřejně obchodovaným energetickým koncernům „uhlíkový budget" podle jejich podílu na celosvětových zásobách, mohou vytěžit v závislosti na našem cíli jen 20 až 40 procent svých prokázaných zásob. Zahrneme-li i méně pravděpodobné kategorie zásob, které drží ještě v menším poměru, může poklesnout podíl těch vytěžitelných k 10 procentům.

Zbytek drží státní energetické koncerny nebo přímo některé státy. Co to znamená pro finančníky? Carbon Tracker analyzoval 200 největších těžařů s celkovou hodnotou čtyři biliony amerických dolarů a dluhem ve výši 1,3 bilionu USD v roce 2013. Podle analýzy bankovní společnosti HSBC by hodnota těchto firem mohla poklesnout o 40–60 procent a splasknutí bubliny by rovněž podkopalo jejich schopnost dostát svým závazkům. Které burzy by byly nejvíce zasaženy, ukazuje mapa výše.

Nicméně nesmíme zapomínat, že od vydání studie v roce 2013 se situace trochu změnila. Nedávný propad cen energetických surovin vyřadil z kategorie prokázaných zásob některá naleziště, protože za současných cen je nelze vytěžit. Současně poklesla tržní hodnota energetických koncernů a s ní i jejich podíl na celkové hodnotě akciových trhů. Nebezpečí uhlíkové bubliny proto o něco pokleslo. A není to všechno pouhá bublina?

Pádné argumenty proti teorii uhlíkové bubliny sepsali ve své zprávě pracovníci konzultantské společnosti IHS (Deflating the Carbon Bubble, září 2014). Hlavní jsou tři:

- tržní ohodnocení těžebních společností se zakládá zejména na ohodnocení prokázaných zásob, přičemž podle definice americké Securities and Exchange Commission by se 90 procent z nich mělo vytěžit v nejbližších 10 až 15 letech.

- ačkoli prokázané zásoby tvoří jen 15–30 procent celkových zásob mezinárodních integrovaných energetických koncernů (tzv. IOCs), představují hlavní komponent v ocenění celkových zásob (viz graf níže).

- zahrnutí dalších zásob – tedy těch, u kterých se neočekává, že budou moci být za současných podmínek vytěženy v nejbližších 15 letech – pak neúměrně nafukuje riziko uhlíkové bubliny. To se týká i hodnoty z dílny IEA, o které se opírá Carbon Tracker.

Mimoto je sporné, jestli je správné přisoudit společnostem na burze množství suroviny, které mohou vytěžit, jen na základě jejich podílu na celkových zásobách. Sám Carbon Tracker uvádí, že jejich podíl na probíhající těžbě je daleko vyšší – fosilní paliva tedy vytěží spíše rychleji než jejich státní protějšky. Podle IHS ani není na místě mluvit o ohromných „uvízlých" investicích, protože na suroviny, které se případně nevytěží, se zatím nevynaložily žádné závratné sumy.

V neposlední řadě nelze ani očekávat, že by se světová energetika měla dramaticky změnit právě během oněch důležitých 10 až 15 let. Změna bude pomalejší – prokázané zásoby se vytěží, společnosti se pomalu adaptují a žádné dramatické splasknutí uhlíkové bubliny se konat nebude.

Nenahraditelné uhlí

Ale není fosilní palivo jako fosilní palivo. Zatímco uhlí může nahradit biomasa, jádro anebo využití vodní energie, nahradit ropu používanou především v dopravě nebude snadné. Zemní plyn má nižší energetickou hustotu a technologie se rozbíhá jen pomalu, biopaliva také zatím nemají vyhráno. Kromě toho se vozové parky obnovují za 10 až 15 let, takže změna by stejně opět nebyla nijak dramatická.

U zemního plynu se očekává dokonce větší využití ve výrobě elektřiny, kde může nahradit právě uhlí (v USA se tak již děje a podobné ambice má Čína). Uhlí má tedy z tohoto pohledu daleko horší vyhlídky. Ostatně i agentura IEA ve svém scénáři, který předjímá vytrvalé úsilí ke snížení emisí, predikuje jen pozvolný ústup fosilních paliv (do roku 2035 by poptávka po uhlí klesala v průměru o 1,5 procent ročně, po ropě o 0,6 procenta a poptávka po plynu by měla pomalu růst o 0,8 procenta).

U ropných a plynárenských společností také proti uhlíkové bublině svědčí fakt, že tyto suroviny jsou zodpovědné jen asi za polovinu emisí ze spalování fosilních paliv. Zbytek připadá na uhlí (viz graf níže). Ovšem tržní kapitalizace oněch 200 společností ve výši čtyř bilionů USD připadá na ropu a zemní plyn z 84 procent a podobný poměr je i u dluhopisů. Na jednu stranu tedy ropa a zemní plyn nejsou tak špinavé jako uhlí a nedají se snadno nahradit, na druhou stranu právě ony tvoří valnou část oné bubliny, které podle některých odborníků hrozí splasknutí.

Trh už je v pohybu

Ačkoli dramatické splasknutí uhlíkové bubliny patrně nehrozí, nechtějí někteří investoři riskovat a začali se „špinavých" aktiv zbavovat. Avšak ne vždy je jasné, jestli za tím stojí strach z uhlíkové bubliny anebo spíše přesvědčení, že držet podíly ve „špinavých" společnostech se nesluší (to může mít pak politické, marketingové a možná i etické důvody).

Na atraktivitě fosilním palivům také ubírá nedávný propad cen energetických surovin. „Špinavých" aktiv se začal zbavovat norský státní fond, který lehce paradoxně spravuje prostředky získané z exportu ropy, klan Rockefellerů a stejným směrem se možná vydají německá města, například Essen držící akcie koncernu RWE.

Problémy se ale zatím týkají, zcela v souladu s tím, co bylo uvedeno výše, zejména uhelných společností. Právě jejich tržní ocenění značně pokleslo – třeba hodnota čtyř největších amerických uhelných producentů se od roku 2010 propadla na dvacetinu (z 22 miliard USD na 1,2 miliardy) – a zejména uhelných aktiv se zbavují výše uvedení investoři.

Spíše pomalé upuštění než velké prasknutí

Dramatický propad hodnoty akcií energetických koncernů kvůli případné dohodě o ochraně klimatu s nejvyšší pravděpodobností nehrozí. Obecně můžeme spíše očekávat, že nadnárodní koncerny budou postupně přehodnocovat své strategie a snažit se adaptovat na nové podmínky (pokud samozřejmě nějaká dohoda bude), což může být doprovázeno pozvolným poklesem jejich tržní hodnoty.

Výrazně mohou jejich hodnotu srazit jiné vlivy, jak právě vidíme nyní, a některé investice energetického průmyslu opravdu mohou nakonec „uvíznout". V tomto roce se například z těžby ropy v arktických šelfových mořích stáhnul Shell, ačkoli to bude znamenat odpis investic v miliardách dolarů.

Graf ukazuje, jaká naleziště jsou současnými nízkými cenami ropy ohrožena. Uvedené problémy ale nebude mít na svědomí uhlíková bublina, nýbrž pokles cen energetických surovin z jiných důvodů.  Značně odlišným problémem je, jak se s případným omezením budoucí těžby vypořádají některé státní rozpočty navyklé na dlouhodobé příjmy z těžby a vývozu fosilních paliv. Specifickou skupinu tvoří uhelné společnosti, u kterých je vznik uhlíkové bubliny daleko pravděpodobnější. Uhlí lze snadno nahradit a při jeho spalování vzniká velké množství CO2. Zde přehodnocení investice stojí za to a viděli jsme, že řada investorů v tomto duchu uvažuje.