Rozhovory

Kavárník Ondřej Kobza: Jsem jezuitský podnikatel

18. leden 2017 četba na 8 minut
Ondřej Kobza

Ondřej Kobza

Foto: ČTK

V pražském kavárenském podhoubí nenajdete známější jméno. Ondřej Kobza má hrst plnou nápadů. Jeho tvář, nejprve spojenou s vršovickým podnikem Café V lese, začíná poznávat celá země, kterou v posledních letech rozehrál projekt Piána na ulici. Kobza má originální pohled na byznys, podporuje levicové ideje, věří v občanskou společnost i v sílu jednotlivce.

Působí dojmem potulného kazatele, lehce nepřítomný výraz má vtisklý snad od narození. Ale mate tělem. Má instinkt byznysmena a auru, která uhranula hipstery, stejně jako politické šíbry.

Vaše Café V lese má mezi pražskými hipstery -  mladými bohémy tíhnoucími k alternativě, výsadní postavení už šest let. Jak se něco takového povede? Vždyť i díky „Lesu" se vršovické ulici Krymská a jejímu sousedství začalo přezdívat pražský Montmartre.

#galerie|3817174#

Začalo to jako klubovna, tedy prostor, kde se sejdete s kamarády. Kavárna, café může mít totiž spoustu rozměrů. Někdo bude chtít udělat kavárnu ve smyslu: mít v ní nejlepší kafe v Praze, což tady má kavárna Ema u Masarykova nádraží. Nebo jsou kavárny, které mají pojetí více studentské. Třeba Týnská či Jericho. Ale kavárna může být stejně dobře klubová. A já jsem pro tenhle žánr. V klubové kavárně se dějí akce, pořádají diskuze, koncerty, něco se zde tvoří. Ne že by mně ty ostatní koncepty nepřišly zajímavé, ale já nemám ambici, abych měl nejlepší kafe. Kavárnu mám jako záminku, abych dal do kupy lidi a společně s nimi utvářel nějaké plány, projekty.

Jak se to vlastně semele, že se třicátník, bez předchozí pohostinské zkušenosti, pustí do takového nejistého podniku?

Já jsem dlouho přemýšlel, co mám v životě dělat, ve smyslu „tohle musím vymyslet, tamto dokázat". Nepouštělo mě to, dělal jsem i brainstormingy s kamarády, a právě ti mě navedli,„hele, Ondřeji, no tak dělej to, co už děláš."

To znamená?

Celý život potřebuji žít od akce k akci, třeba že odvezu přátele na koncerty, nebo poutě za mrtvými básníky – Bohuslavem Reynkem nebo Miroslavem Florianem. Součástí byly i literární akce, kdy jsem partě zadal text na mnohdy surreálné téma, a ten jsme si pak předčítali.

Doma mi často vyprávěli o pradědečkovi, který byl jako já z východních Čech, „jo, to on vždycky vodil hrozen lidí na známá poutní místa u nás, nebo v Polsku…". A takové dědictví si člověk zpětně uvědomuje, sídlí v něm. Tu skládačku si interpretuje a samozřejmě přetváří tak, aby zapadala do vlastního osobního životního příběhu.

Ondřej Kobza (38)

  • Rodák z Ústí nad Orlicí
  • Nedostudovaný teolog a politolog 
  • V roce 2010 otevřel v pražských Vršovicích podnik Café V lese, patří mu i Café Neustadt, spoluvlastní Bajkazyl na náplavce
  • Svými aktivitami oživuje veřejný prostor: je iniciátorem a provozovatelem projektů Piána na ulici, Šachy na ulici, Poesiomat a Veršomat
  • Je vyhledáným partnerem velkých hráčů politiky i byznysu

Já rád vedu druhé i metaforicky. Živil jsem se třeba jako DJ, kdy máte třeba dvě stě lidí, staráte se o jejich zábavu a jde o to vystihnout, jak se cítí, protože když se něco ubere na atmosféře, ať už u hudby, výběru písničky nebo na hlasitosti, osvětlení, zamává to s energií – pohnete prstem o dva centimetry na mixpultu a lidi se začnou objímat. Je až srandovní, když se to povede.

Cit pro atmosféru, pro lidi, mít charisma, to je jedna věc. Přejít od setkávání s přáteli a vizionářství k reálným činům, věc druhá…

Myslím, že je fakt hodně důležité nevymýšlet věci, ale jenom je najít ve svém životě. U mě je za vším radost, že můžu lidi lehce popostrčit, že se díky mně pomějí – tady je hlavní důvod proč to dělám.

Sejde se to, že vyděláte hrubý zisk 50 tisíc za jeden den, a na ten pocit nepatřičnosti si nějaký čas zvykáte. Já si ale za celé čtyři roky podnikání koupil auto za 100 tisíc, abych mohl jezdit, taky notebook, ale jinak nemám větší potřebu. Je to taky tím, že nemám rodinu. A stále vnímám, že mi vydělané peníze nepatří.

A ano, podnikám proto, abych měl prachy.

Charakterizoval jsem si, že jsem jezuitský podnikatel. To je moje povolání. Podnikám ve smyslu: mám nějaký projekt, kde platím nájem, elektřinu, platím lidi, co tam prodávají kafe – a z toho mi plyne nějaký zisk. A protože jsem trošku levičák, tak si říkám: čí jsou ty peníze? Lidí. A říkám si, že takhle podobně fungovali jezuité. Měli hospice, školy, divadla, které musely být využitelné.

Zajímavé. Ingrediencemi podnikatelského úspěchu může být i idealismus a levicové hodnoty.

Neustále se ptám sám sebe, čí jsou ty zisky. A Marx by řekl, že bych je měl rozdat zaměstnancům, že bych je měl přerozdělit. A já si zase myslím, že to je škoda. Že je lepší investovat je do nových projektů. A ano, podnikám proto, abych měl prachy. Mně přijde, že v naší zemi se člověk kolikrát stydí za to, že dělá věci kvůli tomu, aby vydělaly. Já se za to nestydím.

Za šest let podnikání jste už nabral jisté manažerské know how …

Jsem samouk. A nemyslím si, že jsem bůhvíjak dobrý manažer – ale když se člověku něco podaří, něco vykřeše z nuly, tak už je nějaká energie, nějaké know how, které už mu nikdo nemůže vzít. Ve smyslu: když se mi podaří rozjet jednu kavárnu, tak už jich můžu zakládat víc.

Já lidi, třeba i přes Facebook, trošku vybízím, aby se klidně ozvali, a každému, kdyby si chtěl otevřít kavárnu, nabízím: „Hele stav se, já ti rád předám veškeré zkušenosti, které mám." A upřímně, tady v Praze nemusíš ani moc bojovat, protože těch dobrých kaváren není zas tolik. Musíš ale udělat něco s osobním přispěním, s osobním výrazem. Ten výraz také znamená, že nebudeš mít na baru běžnou limonádu, ale nějakou domácí. Že místo běžného piva dáš na čep nějaký lokální pivovar. A také, že v podniku jako majitel působíš: první rok a půl jsem byl v Lese každý den a málem každého hosta vítal.

Myslím, že se mé projekty, i z nějaké souhry okolností, podařilo docela slušně rozjet. I ta Piána na ulici jsou docela úspěšný projekt. Ve smyslu, že o tom ví hrozně moc lidí.

Pronikání do veřejného prostoru je něco, nač si teprve zvykáme. Veřejná prostranství vlastně znovu objevujeme.

Je to jen o tom mít v mozku způsob uvažování, určitou drzost a odvahu dělat věci po svém. že někoho napadne cosi uspořádat, rozmístit, jen tak. Když jsem začínal s Café V lese, tak jsme prostě jednoho dne vytáhli koberec, lampu, gauč a piáno, stůl a zabydleli se na Krymské ulici. Vnímal jsem v tom i symboliku, která nejenom politikům ukázala, jak takové oživení ulice může vypadat a že to jde.
Krymskou to začalo a poté, co jsem vstoupil do podniku Bajkazyl, rozšířilo i na náplavku, kde už jsme byli „venku" celou sezónu. Dnes je z celé náplavky, od jara do podzimu zaplavené lidmi, pražský fenomén.

Občanská společnost konečně začíná pulsovat; lidé otevírají oči. A vidí, že tam, kde je vůle a vize, může mnohé změnit byť jediný člověk.

Já být primátorem, tak třeba najdu místo v Praze, kde by byl neustále otevřený oheň. Nějaké bezpečné místo. A klidně bych vymyslel i způsob financování, mohla by se tam prodávat třeba brambora z popela, psalo by se o tom v průvodcích… Já chci dělat obyčejné věci a zrovna oheň je děsně archetypální. Dvacet tisíc let lidé žili jenom tak, že se dívali do ohně, máme to pod kůží. A teďka mi bude nějaký úřední aparát říkat, že to nejde? Ten aparát máme zděděný ještě z doby Rakouska-Uherska, jde jen o zažitá schémata v mysli. Politika je důležitá, ale pojďme uvažovat, co můžeme dělat i bez politiky. Bez toho světa politična. Tu městskou krajinu si měnit. Život žije na ulici, v kavárně, v nás.