Rozhovory

Luca Stradivari: Miluji design, golf a Prahu

26. červen 2016 četba na 11 minut
Luca Stradivari

Luca Stradivari

Foto: archiv

Potomek slavného italského houslaře Luca Stradivari na jedné straně nese „břímě" dědictví v podobě světoznámé značky houslí, když předsedá soukromé Nadaci Stradivari. Na druhé straně se ale především věnuje svému byznysu luxusního designu a architektury. „Design je moje velká vášeň, hned po golfu," říká v exkluzivním rozhovoru pro Dotyk.

Prapravnuk slavného houslaře Antonia Stradivariho – Luca Stradivari – má hudbu v krvi. Možná i proto již více než dva roky stojí v čele Nadace Stradivari, která podporuje talentované hudebníky a organizuje kulturní akce. „Sám ale na housle nehraji, i když každý člen naší rodiny se musí učit na něco hrát," říká s úsměvem.
Hudbu velmi často a rád poslouchá, což byl vlastně i důsledek vzniku exkluzivního rozhovoru pro Dotyk.

Luca Stradivari totiž přijel do Prahy, aby byl čestným hostem na zahajovacím koncertě turné houslisty Jaroslava Svěceného, který s Michalem Dvořákem vystupuje v multižánrové show Vivaldiano. „Jaroslav, se kterým se řadu let přátelím, mě pozval. I když už s Vivaldianem jezdí několik let, naživo jsem ho ještě neviděl."

Luca Stradivari se kromě rodinné nadace věnuje především byznysu, když působí v oblasti špičkového designu a architektury. „Design je vše kolem nás, nejen ten průmyslový či zákaznický," říká s tím, že se snaží všude po světě nabízet výjimečnost italského luxusního designu.

V posledních letech máte k hudbě o něco blíže, protože působíte jako prezident rodinné nadace. Co vše to obnáší?

Podporujeme nejrůznější projekty spojené s kvalitní hudbou. Ale hlavní část spočívá v podpoře nadaných mladých hudebníků. Snažíme se mít zhruba kolem 15 žáků, kterým finančně pomáháme. Je to velmi profesionální práce, na které se podílí celá rodina.

Jak je tedy nadace financována?
Hlavní díl financí přichází od členů rodiny. Ale přispívá i několik soukromých donátorů – hudebníků, nebo byznysmenů, kteří jsou rodině blízcí, oceňují práci rodiny a chtějí podpořit projekty nadace. Jde také o lidi, kteří jsou propojeni s hudebním světem a prostřednictvím nadace do něj investují.

Neuvažovali jste někdy v nadaci, že by vlastně studenti, kteří se právě díky její podpoře prosadí, „splatili svůj dluh" vůči ní? Že by část jejich příjmů v budoucnu šla do fondů nadace?
To je zcela mimo rodinné uvažování. Rodina Stradivari nechce žádné spojení s investicemi, protože naše značka, jméno je mnohem důležitější než peníze. Soukromé nadace mají tu dobrou vlastnost, že dělají to, co chtějí. Ale pokud by přesunuly svůj koncept více do byznysu, ztratí svobodu.
Vždy bude někdo, kdo vám bude říkat – udělejte to takhle nebo takhle, protože můžete vydělat více peněz. U rodinné nadace se o nic takového nemusíte starat. Pokud bychom inklinovali více k byznysu, ztratila by nadace smysl, jak byla původně založena. Z jedné strany je to tedy omezení, ale na druhou stranu to znamená svobodu.

Soukromé nadace mají tu dobrou vlastnost, že dělají to, co chtějí

Dám vám příklad, například rádi pomůžeme osmiletému dítěti z Vietnamu prostřednictvím stipendia. Ale neočekáváme, že bude jednou světově úspěšný umělec, klidně ať je slavný jen u něj doma. Pokud má ve své zemi budoucnost, přinese to prospěch třeba i dalším pěti generacím jeho rodiny. A přesně takový přístup se snažím podporovat.

Jsou tedy nějaké rozdíly v podpoře hudebních nadějí?
Pomoc talentům z Evropy nebo některé rozvinuté země je jiná, jednodušší. Ale nemůžete pomáhat každému, musíte si stanovit určité priority. Pomoc jednomu studentovi z Evropy či USA stojí jako stejná pomoc 10 studentům z rozvíjejících se zemí v Asii. Všichni to vědí, ale málokdo to otevřeně přizná, protože to je choulostivé téma. Spousta lidí z branže se bojí zacházet do podobných detailů.

Nabízíme nejlepší materiály

Kromě nadace fungujete i v byznyse, kde jste zpočátku ale nepoužíval rodinné jméno, to přišlo až později. Proč?
Máte pravdu, že v počátcích jsem rodinné jméno nepoužíval. Rodina mi to vlastně ani nedovolila, chtěli nejdříve vidět, co vlastně dělám a zda to má nějaký smysl. Po pěti letech mi ale povolila používání rodinného jména, takže jsme značku Stradivari zakomponovali i do názvu firmy. Ale časem jsem jednotlivé aktivity rozdělil. Věci kolem architektury jsme soustředili do Stradivari Bodino – což je jméno mého společníka. Další částí je Stradivari Design, který se zabývá designovými záležitostmi od průmyslového designu až po spotřební. A nedávno jsme rozjeli v Monaku nový koncept Maison Stradivari. Jde o architektonický butik, který vytváří produkty na klíč v segmentu luxusní architektury, kdy klientům nabízíme nejlepší materiály, které jsou na trhu.

Je dobré v podnikání používat tak „legendární" jméno jako Stradivari? Není to svazující?
Nebudu lhát, že občas to je opravdu spíše to druhé, ale jak říkáme v Itálii – každý nůž má dvojí ostří. Na jedné straně vás rodinná značka rovnou zařadí na tu nejvyšší úroveň, na druhé straně jsou klienti občas vystrašení, zda to není pro ně příliš. 
Nicméně pracuji v segmentu luxusu, takže jde v podstatě o logické spojení. A pak – patřím do rodiny Stradivari, přece kvůli tomu nebudu lhát a používat jiné jméno. Po čase jsme to chtěli trochu rozlišit, proto jméno Stradivari Design – který se skutečně zabývá především průmyslovým designem. Zpočátku si lidé mysleli, že jde jen o značku, která nemá s tradicí výrobce houslí žádnou spojitost.

Kde je vlastně hlavní místo vašeho podnikání?
Žiji v Monaku, takže by se dalo říci, že tam a ve Francii, ale jsme mezinárodní společnost, která dělá zakázky kdekoli. Když děláte v oblasti luxusu, musíte si uvědomit, že to je jen malá část trhu, kde neexistují teritoriální hranice. Oslovují nás klienti z různých zemí, nyní třeba děláme renovace v New Yorku, Dubaji, v Milánu i Monaku. Každoročně pracujeme na nějakých pěti projektech různě po světě. Kdybych odmítl klienta z New Yorku, že je to pro mě moc daleko, ztratil bych něco, co se snažím budovat řadu let.

Na jedné straně vás rodinná značka rovnou zařadí na tu nejvyšší úroveň, na druhé straně jsou klienti občas vystrašení, zda to není pro ně příliš.

Praha je můj druhý domov

Máte nějaké projekty i ve střední či východní Evropě?
Mám pobočku i tady v Praze a musím přiznat, že Praha se stala mým druhým domovem, miluji tohle město. Ale procestoval jsem celou Českou republiku, od Ostravy až po České Budějovice. Jedním z důvodů je i to, že strašně rád hraji golf. Je to moje vášeň a česká hřiště jsou prostě skvělá, miluji třeba resort u Kunětické hory u Pardubic. Zároveň musím ocenit, jakým způsobem se republika i Praha během těch 15 let, co sem jezdím, rozvinuly. Jste jedinou zemí v Evropě, které se něco takového povedlo. Jeďte se podívat do Polska, na Slovensko nebo do Maďarska, okamžitě pochopíte, čeho jste dosáhli na mezinárodním poli – mám tedy na mysli střední Evropu.

A když byste to měl ohodnotit z pohledu vašeho byznysu?
V architektuře jsme zatím příliš vzdáleni, doposud jsem u vás nedělal žádnou zakázku. Ale děláme industriální design pro místní firmy – M&T, Lasvit i některé další. Jejich úroveň výroby má skutečně světové parametry. Ale problém českého designu je ten, že vychází z toho německého, který je řekněme strohý. Na rozdíl od italského designu. Proč? No protože jste začali prodávat do Německa, což byl pro vás první trh, který je ale nyní už malý. České firmy chtějí jít dál, chtějí být lepší, a proto se obrací k dalším zemím, které se věnují designu. A to byl i důvod, proč jsem zde otevřel pobočku.

Před pár lety jste říkal, že chcete v Česku vybudovat centrum průmyslového designu pro střední Evropu. Pracujete na tom ještě?
Je to pravda, měl jsem takové úvahy, ale zatím nic takového nevzniklo. Když jste v byznyse, někdy máte mnohem víc plánů a projektů, než lze realizovat. Občas si musíte vybrat. Ale centrum jako takové jsme nezatratili, jen jsme ho „uložili načas k ledu", kde čeká na ten správný okamžik, abychom projekt zase mohli oživit. Každopádně pokud bych se rozhodoval, že chci rozjet něco nového mimo Itálii nebo Francii, vybral bych si Česko.

Musím přiznat, že Praha se stala mým druhým domovem

Pakliže je tento projekt u ledu, čemu jste dal mezitím přednost?
Posledním projektem je právě Maison Stradivari, do něhož jsem zhruba posledního tři čtvrtě roku směřoval většinu své energie. Chci ho rozjet jako franšízu, protože nic takového v oblasti architektury zatím neexistuje. Každá architektonická firma má určité geografická omezení, když děláte na rekonstrukci a renovaci nějakého objektu, musíte na něj každý týden dohlížet. I proto si vždy vybírám nějakou místní firmu jako subkontraktora, s níž spolupracuji. A na ní nechávám technickou kontrolu, přičemž tu „uměleckou" dělám sám, ale rozšiřuje to časové možnosti, protože ji mohu dělat dejme tomu jednou za měsíc.
Takže chci vytvořit jakousi síť, která bude mít centralizovaný design, ale technické problémy budou řešit lokální partneři.

A co další vize a projekty?

Mám další projekt, na němž jsem začal pracovat před pár měsíci, ale zatím nechci moc prozrazovat. Souvisí to s uměním, z mého pohledu je to ta správná cesta, jak dál rozvíjet moje podnikání. Zároveň mi bude umožňovat dělat to, co mě baví. Kromě golfu miluji design, strašně rád maluji, nebo dělám sochy. Mimochodem před pár lety jsem udělal i sochu pro Jaroslava Svěceného. Vždycky jsem chtěl dělat něco uměleckého, což vlastně už částečně rozvíjím i v Maison Stradivari. A design máte vlastně úplně všude, takže to bude souviset trochu i s ním, vždyť design je po golfu mojí druhou největší vášní.

Luca Stradivari (46)

Narodil se v Miláně, na tamní univerzitě studoval marketing a v Paříži získal titul magistra v oboru mezinárodní design. V roce 1997 založil s Davidem Bonidem společnost Stradivari Design, která má nyní tři divize. První z nich Stradivary & Bodino Architectes zpracovává architekturu a renovaci všech projektů. Stradivari Design se soustředí na průmyslový a zakázkový design a Maison Stradivari je architektonický butik. Od roku 2014 je prezidentem rodinné Nadace Stradivari podporující hudební talenty a kulturní akce po celém světě.