Pokud náhodou budete projíždět obcí Nemojov u Dvora Králové, možná byste si mohli na pozemku vedle jednoho rodinného domu všimnout obrovské hromady kovového šrotu, ze které vykukují všelijaké části budoucích železných skulptur.

Vězte, že nejsou dílem nějakého šílence, který se vzhlédnul třeba v apokalyptických filmech. Jedná se o umělecká díla, která mají své zákazníky. A za nimi stojí teprve osmadvacetiletý Petr Vaněk, který se měl původně profesně věnovat lesům a dřevu. Kov u něj ale nakonec vyhrál.

Klikatá cesta

Petrova cesta ke kovu tedy nebyla vůbec přímočará. Když se měl ve svých 15 letech rozhodovat, na jakou střední školu půjde, rozhodl se pro lesnické učiliště.

„Děda byl fořt, což bylo takové vyšší lesní postavení. Logicky jsem tedy ke dřevu tíhnul. Pila, traktory, hluk – to vše mě bavilo," popisuje Petr. Po dostudování školy se tomuto řemeslu opravdu věnoval i v praxi a obsluhoval těžební dopravní techniku. „Jde o zlatý grál tohoto oboru, ale zničehonic mě to najednou celé přestalo bavit," vzpomíná na jeden z klíčových okamžiků svého života.

Navíc, v té době Česká republika vstupovala do Evropské unie a Petr si uvědomoval, že jít do Evropy jen s výučním listem není to pravé ořechové. Začal se tedy porozhlížet po možnostech dalšího studia.

Petr se původně hlásil na kováře, ale přijetí na tento obor mu velmi těsně uteklo.

Kovolitec

Přátelé Petra navedli na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově. Petrovi nakonec stačilo jen se projít po chodbách školy, aby věděl, že zde chce nepochybně studovat.

„Je to něco neuvěřitelného. Doporučuji každému, ať se tam zajede podívat. A to, i kdyby ještě, nebo už neměl věk na to studovat. To, co jsem tam totiž viděl, mě totálně dostalo," vzpomíná s nadšením. Petr se původně hlásil na kováře, ale přijetí na tento obor mu velmi těsně uteklo. A tak se dostal k uměleckému odlévání kovů.

„Tento obor je ale složitý z pohledu zázemí. Je totiž velmi nákladné vybavit i jen malou profesionální slévárnu. Obzvláště pro člověka, který zrovna vyšel školu," vysvětluje Petr.

Když nevíš kam, pomůže náhoda

Čerstvě vystudovaný kovolitec tedy přemýšlel o alternativách, kterými by se mohl vydat. Na současnou cestu ho přivedla – jak už to tak bývá – náhoda. V Mladé Boleslavi totiž před čtyřmi lety chystali první ročník uměleckého sympozia „Ze šrotu umění", které bylo určené pro mladé výtvarníky.

„Domluvili se sponzoři, navezla se tam hromada šrotu a s ostatními jsem tam strávil tři dny a vytvářeli jsme různé věci. A mých výtvorů si tam všiml jeden ze sponzorů, který chtěl něco podobného vytvořit pro sebe," vzpomíná Petr na počátky své komerční umělecké dráhy, které se nyní věnuje pod jménem ScrapDesign.

Nejdříve nábytek, poté sochy

Petr zpočátku ze starého šrotu vytvářel zejména nábytek. Dnes se jeho práce soustředí na plastiky a sochy, chcete-li skulptury. K jeho oblíbencům a vzorům patří například uskupení Mutoid Waste, které vykrystalizovalo před 30lety z anglické technoscény a je známé například atypickými vozítky z filmu Šílený Max. Učaroval mu také švýcarský umělec Hans Giger, který své biomechanické prvky vtiskl například do legendárního filmu Vetřelec.

Možná tedy není náhoda, že jednou z prvních skulptur Petra byl Vetřelec, viz přiložená fotogalerie. I když o ní sám autor říká, že původní záměr takový nebyl.

Petr zpočátku ze starého šrotu vytvářel zejména nábytek. Dnes se jeho práce soustředí na plastiky a sochy.

Desítky výtvorů

Petr za zhruba dva roky své práce vytvořilcelkem 10 originálních kusů nábytku a stejný počet soch.

„Vychází to v průměru na jeden kus za měsíc, což podle mě není zlé," vypočítává. Jistě by mohl být i rychlejší, bohužel ale zatím nemá potřebné vybavení. Nyní by ocenil zejména jeřáb, který by mu usnadnil manipulaci s mnohdy několik stovek kilogramů těžkými sochami.

„Bylo by také super sehnat starou zemědělskou usedlost a přesunout se do svého většího zázemí," naznačuje, že mu současné přízemní prostory rodinného domu, kde je garáž s dílnou, přestávají stačit.

Růst zakázek

Petr totiž cítí, že se čím dál více dostává do povědomí lidí, minimálně na východě Čech. Odráží se to i na zakázkách, které pomalu, ale jistě přibývají. Za jednu skulpturu si přitom účtuje desítky tisíc korun.

Kovová socha motorky, kterou se nyní chystá prodat, by ale nového majitele měla vyjít na více než sto tisíc korun. „Strávil jsem na ní několik měsíců práce, většina páček se hýbe a kromě motoru opravdu funguje. Stoprocentně spokojený ale nejsem," říká Petr a dodává: „Třeba má vůli na předním kole. Ale když z takových věcí začnu být nesvůj, uvědomím si, že na tom stejně nikdo jezdit nebude."

Kovová socha motorky, kterou se chystá prodat, by nového majitele měla vyjít na více než sto tisíc korun.
I přes tyto „neduhy" patří železný motocykl k jeho nejoblíbenějším výtvorům. Dalším je takzvaná Zoubková víla, viz galerie.

Ke kupcům přitom patří jak firmy, tak i jednotlivci, kteří si neobvyklé sochy umisťují třeba na své zahrady. A mladý umělec na sobě pociťuje, že každé jeho dílo je čím dál propracovanější. „Pomalu si vytvářím takovou svou vlastní štábní kulturu," uzavírá s úsměvem Petr.

Rubriku sponzoruje projekt: