Inspirace

Proč nejsou lidé šťastnější, když už jsou jednou chytří?

9. červenec 2016 četba na 7 minut
Ilustrační foto - Úsměv, štěstí, úspěch

Ilustrační foto - Úsměv, štěstí, úspěch

Foto: Shutterstock

Tři věci člověku pomohou ke štěstí, zjišťují vědci. Smysluplné osobní vztahy, vědomí, že co děláte, děláte dobře a svoboda volit si vlastní dilemata. Logicky by se řeklo, že čím chytřejší je člověk, tím více bude dělat „správných" rozhodnutí, a tím více bude šťasten. Potíž je, že to tak nefunguje. Proč?

Profesor marketingu na Texaské unverzitě Raj Raghunathan (neplést s matematikem téhož příjmení, pozn. red.) se tuto zapeklitou otázku pokouší zodpovědět natolik důkladně, že o tom napsal knihu If You're So Smart, Why Aren't You Happy? Na jaře o ní diskutoval s editorem byznysové rubriky časopisu The Atantic Joem Pinskerem. A během jejich povídání došlo na leccos zajímavého.

Aby bylo jasno: Raghunathanova kniha spadá do kategorie sebezdokonalovací literatury. Ted knihy toho typu – „Sedm nejužitečnějších návyků všech nóbl lidí na světě" nebo „Jak se stát nejlepším manažerem na pustém ostrově", případně „Čínsky bez námahy za čtrnáct dnů".

Nestačí, že kniha buď je, nebo není dobrá - její sdělení musí být „předžvýkáno" tak, aby výsledek zněl jako powerpointová prezentace. (Bylo by zábavné přepsat takto třeba Sto roků samoty. Bod jedna – vždy dávejte pozor na mravence a pokud vašemu potomkovi narůstá prasečí ocásek, vyhledejte pomoc u odborníka.)

Profesor Raghunathan se s tímto žánrem vyrovnal se ctí i přes příslušnost k marketingové branži. Nebo tak si to alespoň myslí editor Joe Pinsker z The Atlantic. Ptal se profesora, proč existuje tak příkrý rozdíl mezi tím, o čem víme, že by našemu štěstí pomáhalo, a naším skutečným jednáním.

Vzácnost, nebo neomezenost?

Raghunathanova odpověď je strukturovaná. Podle něj lze brát za dostatečně prokázané, že člověk ke štěstí potřebuje tři věci:

  • být dobrý v nějaké činnosti, 
  • být smysluplně zařazen do sítě společenských vztahů 
  • a mít dostatek svobody k tomu, aby si mohl vybírat dilemata podle svého uvážení. 

Toto všechno, jak zjistil profesor, však naneštěstí nestačí, nebo stačit nemusí.

Úroveň dosažitelnosti 

Jde o to, jakým způsobem definujete každý z výše uvedených předpokladů. A tím se dostáváme k tomu, co je na knize zajímavé.

Raghunathan dělí tyto způsoby do dvou kategorií přístupu k věci. První z nich vychází z vzácnosti dosažitelného cíle, zatímco druhý má za to, že dosažitelnost takového cíle je neomezená. (Jestli vám to zní kostrbatě, vzpomeňte si, co jste si naposledy vyslechli od svého marketingového gurua, a budete ještě rádi. Štěstí, jak by profesor sám potvrdil, má mnoho podob.)

V lidské řeči to znamená, že za snahou stát se klavírním virtuosem může být motivace dvojího typu. První z nich lze shrnout jako „chci být nejlepším pianistou na světě". Titul nejlepšího světového pianisty, i kdyby se nakrásně uděloval, je v každém konkrétním čase z definice omezen na jedinou lidskou bytost. Odtud ona vzácnost.

Druhý přístup charakterizuje věta „chci být tak dobrým pianistou, jak jen dokážu". Teoreticky vzato každý člověk na světě může naplnit svůj klavíristický potenciál – proto ona neomezená dosažitelnost.

Boxer versus herec

Na první pohled to není nic úplně třeskutě nového. Zaprvé, Raghunathan sám předesílá, že oba přístupy se navzájem prolínají (což činí život místy snesitelným). Zadruhé, v praxi to dobře známe všichni - od dětí, jež gymnastika i hra na flétničku baví až od chvíle, kdy jim to jakžtakž jde, až po, řekněme, takového Jeana-Paula Belmonda.

„Chtěl jsem být boxerem, ale boxerovi nestačí být dobrý. Musí být nejlepší, což bych asi nebyl. Jsem tedy raději hercem, protože v herectví stačí být jen dobrý." Nebo ani to ne, chtělo by se člověku dodat – může stačit i podivně narostlý frňák a nedostatek studu. Ale to je jiná debata.

Pokud jste vyznavači prvního přístupu, máte podle Raghunathana smůlu. Budete mít kruhy pod očima a poroste vám pupek; budete nahlas štěkat na podřízené a potají vrčet na nadřízené. Doma budete ignorovat manželku a na oplátku budete dříve či později sami ignorováni.

Pokud naopak zvolíte druhý typ přístupu, který může dát vyniknout každému, budete (zhruba řečeno) žit v harmonii sami se sebou i se svým okolím a vaší manželce bude neustále třiadvacet. (To poslední Raghunathan přímo neuvádí, ale celá jeho argumentace k tomu tak nějak spěje, pozn. red.)

Evoluční nevýhoda

Profesor říká, že prvního, konfrontačního přístupu máme všichni až až. „Neříkám, že je to postoj povrchní nebo bezcenný. Když jste ve válce, v oblasti stižené chudobou nebo provozujete soutěživý typ sportu, jako je box, hraje tento postoj velmi důležitou roli."

Chytří lidé mají, zjednodušeně řečeno, mysl dokonaleji „naprogramovanou", jenže podle špatných pravidel.

Všichni jsme produktem uvažování, které bylo velmi dlouhou dobu evolučně formováno právě vzácností, nedostupností zdrojů nezbytných k přežití. „Ale časem došlo k tomu, že náš život není tvořen každodenním bojem o přežití. Myslím si, že jako inteligentní bytosti bychom měli pochopit, že některé rysy našich vývojových tendencí nás za současné situace brzdí," tvrdí Raghunathan.

Právě tím vysvětluje rozpor zmíněný v úvodu textu. Chytří lidé mají, zjednodušeně řečeno, mysl dokonaleji „naprogramovanou", jenže podle špatných pravidel. Jako kdyby měli v hlavách výtečnou verzi špatného operačního systému.

Šťastní skateboardisté?

Pro profesorova slova například mluví (když už je řeč o sportu) moderní rozmach sportů, u nichž je prvek soutěživosti jednoho účastníka proti druhému (podle principu vzácnosti) potlačen ve prospěch „soutěživosti" se sebou samým. Když chce krasobruslař, gymnasta, akrobatický lyžař, skate- či snowboardista a kdovíkdo ještě předvést nějaký obtížný prvek, je jeho silnější motivací uspět při jeho provádění než vítězství v soutěži (nebo tak to o sobě alespoň ti lidé říkají).

Dobře odvedený marketing také umí být cestou ke štěstí.

Oproti boxu, hokeji a šachu je to skutečně velký posun. Zda to však znamená, že jsou snowboardisté šťastnější lidé než judisté, na to si budeme muset počkat.

A než se to prokáže, bude v čtenáři hlodat červíček pochyb: Co když skutečným receptem na štěstí je vzít nějaké klišé (nejlépe z oboru, v němž nelze nikdy nic dokázat), zabalit ho do pseudohantýrky a vydat knižně? Jste pak váženým profesionálem, a navíc máte bestseller. Dobře odvedený marketing také umí být cestou ke štěstí.

Článek původně vyšel na serveru The Atlantic, odkud ho přeložil Investiční web. Byl redakčně upraven a krácen.