Těžební průmysl

Spor o těžební limity: Hra o české teplárny

2. únor 2015 četba na 8 minut

Foto: redakce

Česko je třetím největším vývozcem elektřiny v Evropě. V otázce prolomení těžebních limitů ale výroba elektřiny nehraje hlavní roli, jelikož se má zvyšovat význam jaderné energetiky. Ve hře je zejména české teplárenství - silně rozvinuté a většinou v soukromých rukách, takže se silnou lobby.

Vláda opět po několika letech začala s veřejností „hrát hru", na jejímž konci má být alespoň částečné prolomení Územně ekologických limitů (ÚEL) na dolech ČSA a Bílina u Mostu. Politici proto v posledních týdnech začali opět čile jezdit na návštěvy do Horního Jiřetína – letité ikony těžebních limitů. A horlivě předkládají argumenty, proč by se měly limity posunout za „demarkační" čáru, kterou před 24 lety schválili jejich předchůdci. Častými argumenty pro prolomení ÚEL je zejména udržení zaměstnanosti v již tak chudém regionu a potřeba zásobovat uhlím elektrárny, kterých je v regionu nespočet.

Tyto dva problémy však Česko rozhodně tolik pálit nemusí. Otázka prolomení limitů je klíčová zejména pro české teplárny.

Elektřina už nás nebaví

Česká republika byla loni třetím největším exportérem elektřiny v Evropě, a to i přes to, že její vývoz klesl meziročně o 3,5 procenta. Jenže tyto doby pomalu končí. Cena elektřiny totiž na světovém trhu od roku 2008 klesla o více než 60 procent, čímž přestala být lukrativním obchodním artiklem. Samotná vláda v aktualizované Státní energetické koncepci z listopadu 2014, která ještě nebyla definitivně schválena, počítá, že objemy vyráběné elektřiny mírně klesnou, její celková spotřeba v Česku ale bude stoupat.

„Export elektřiny oproti dosavadnímu přístupu není cílem, cílem je pokrytí domácí spotřeby s přiměřenou bezpečností," uvádí se v koncepci. Postupně bychom se tak mohli z vývozce elektřiny stát jejím dovozcem. Zatímco nyní exportujeme zhruba 20 procent zde vyrobené elektřiny, v roce 2040 bychom dle nové koncepce mohli až 5 procent celkové spotřeby dovážet. A i když produkci elektřiny chceme v Česku zachovat na podobné úrovni jako dnes, změní se její struktura. Vláda totiž počítá s nárůstem podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů a hlavně se chce v budoucnu více opřít o jadernou energetiku.

Plánuje se dostavba jednoho bloku Temelína a jednoho bloku v Dukovanech. I když o nich zatím není rozhodnuto, rozvoj jaderné energetiky má nyní silnou politickou podporu. Limity se kvůli produkci elektřiny tedy rozhodně prolamovat nemusí.

Kapka v moři

Dalším zaklínadlem pro posunutí hranic těžebních limitů je udržení zaměstnanosti v regionu. Zde se již dá najít opodstatnění, jelikož Ústecký kraj dlouhodobě trpí vysokou mírou nezaměstnanosti. Loni tam byla nejvyšší ze všech krajů Česka, když dosáhla bezmála 12 procent. Když se ale v Ústeckém kraji podíváme na vývoj podílu zaměstnanosti mezi pracovníky v segmentu těžařství (včetně přidružených profesí) k celkové pracovní síle, ta se i v době před krizí (tedy v době rostoucí ekonomiky a vysokých cen uhlí, které motivovaly firmy k těžbě) pohybovala jen kolem tří procent.

V absolutních číslech pak šlo dohromady o zhruba 12 tisíc těžařů, vyplývá z dat Českého statistického úřadu. Podle aktuální studie Horního Jiřetína ve spolupráci s ekologickou organizací Greenpeace totiž dnes v lomu ČSA, který je největším zásobištěm hnědého uhlí v Česku, pracuje 600 lidí. „To odpovídá 1,1 procentu obyvatel okresu Most v produktivním věku a dokonce jen 1,5 promile Ústeckého kraje v produktivním věku," píší ve zprávě z přelomu ledna a února.

Proč je tedy důležité limity prolomit? Odpověď bychom mohli najít v rozvinutém segmentu teplárenství, který má v Česku bohatou tradici a je v jistém ohledu považován za světový unikát.

Zakořeněné teplárenství

Začněme ohlédnutím se do historie. Už v roce 1895 začala být centrálně vytápěna (dále v textu také CZT – centrální zásobování teplem) škola a radnice v pražských Holešovicích, tehdy ještě párou. Masivní rozvoj sítí CZT nastal po druhé světové válce a v době komunismu. Tehdejší vládní garnitura potřebovala teplem zásobovat obrovská sídliště, která vznikala ve všech městech republiky. Jako houby po dešti tak mimo města vznikaly teplárny a elektrárny a v návaznosti na ně infrastruktura v podobě teplovodů.

Výsledkem je, že i dnes je zhruba polovina českých domácností připojena k centrálnímu vytápění. Problémem, který tehdy nikdo neřešil, ale který nyní dopadá na současný management tepláren, byly vysoké tepelné ztráty při přepravě tepla v řádech až několika desítek procent.

Dodávky uhlí jako nutnost

Stav českého teplárenství se ale po revoluci v roce 1989 zásadně proměnil, většinou k horšímu. „Došlo k dramatickému poklesu poptávky po teple ze systémů CZT v řádech desítek procent," upozorňuje VŠE ve své Studii o stavu teplárenství z roku 2011. Teplárny tedy během posledního necelého čtvrt století řešily problémy na několika frontách – potýkaly se s propadem poptávky, musely omezit ztráty při přepravě tepla, splnit přísné ekologické požadavky ze strany EU a v neposlední řadě si musely a musí zajistit zdroje pro výrobu, tedy uhlí. 

„V důsledku nemožnosti vytěžit dostatečné množství hnědého uhlí nejsou hnědouhelné společnosti s teplárnami ochotny uzavírat žádné dlouhodobé kontrakty, neboť pro ně uhlí odpovídající kvality (zejména výhřevnosti a sirnatosti) uvnitř ÚEL není k dispozici," píše ve zprávě VŠE v reakci na momentální nastavení těžebních limitů a dokonale tak ilustruje i dnešní rozpoložení na trhu. Tato situace totiž stále trvá a teplárny potřebují svou jistotu, že pro ně bude uhlí i za 20 a více let.

Existuje sice alternativa v podobě plynových tepláren, ale jejich širší využití by bylo časově náročné a také by to přineslo dodatečné náklady na jejich přeměnu či zcela novou výstavbu. Navíc plyn je strategickou surovinou a tím pádem bychom potřebovali jeho bezpečné dodávky, které do Evropy z jedné třetiny zajišťuje Rusko. A současná situace kolem Ukrajiny ukazuje, jak je zásobování plynem ze strany Moskvy křehké. Budoucnost v tomto směru nemají ani obnovitelné zdroje, jako je například biomasa. „OZE v teplárenství nemohou nahradit klasická paliva, vždy se bude jednat pouze o zdroje doplňkové," uvádí ve své Studii o stavu teplárenství také z roku 2011 profesor Vladimír Slivka z ostravské Vysoké školy báňské.

Partie miliardářů

A je tu i další faktor – více než 60 procent vyrobeného tepla spotřebuje průmysl. Ten tak potřebuje co nejlevnější vstupy. To, že máme teplárny a elektrárny postaveny blízko uhelných dolů, je konkurenční výhoda, která v konečném důsledku přináší nízké ceny tepla pro koncové spotřebitele. I v tomto kontextu se politici musí rozhodovat. Budou to mít ale těžké, jelikož samotné české teplárenství se vyznačuje vysokou mírou privatizace. 

V otázce prolomení limitů tedy nejde vůbec o zaměstnanost. To je jen marketingový nástroj, jak přimět lidi, aby s posunutím limitů souhlasili s politiky. Nakonec ale stejně rozhodne již rozehraná partie mezi miliardáři a byznysmeny jako jsou Pavel Tykač z Czech Coalu, jeho „parťák" Jan Dienstl ze Severní energetické nebo Daniel Křetínský z Energetického a průmyslového holdingu. A navíc je třeba brát v potaz i polostátní společnost ČEZ, které na její byznys nikdo z politiků sahat nechce. Už jen proto, že ČEZ je díky dividendám významným přispěvatelem do státní kasy. Horníci tedy nemusí zbytečně protestovat a strachovat se o zaměstnání – limity prolomeny budou.