Finanční trhy

Záporné sazby: skutečná hrozby, nebo jen slaměný strašák?

4. květen 2015 četba na 3 minuty

Je k zamyšlení, zda jsou depozitní produkty opravdu vhodným nástrojem na udržení hodnoty peněz jejich investicí. V našich končinách je tímto způsobem umístěna většina úspor. Současná bezprecedentní politika centrálních bank by mohla řadu lidí dotlačit k rozhodnutí, že depozita nejsou vhodným způsobem dlouhodobých investic.

Žijeme v zajímavé době. Zažíváme věci, které nás nikdy předtím nepotkaly a nevíme, co si o nich myslet. Strach z nového je přece přirozená lidská vlastnost.

Většina z nás má fobii i ze záporných úroků. V červnu tomu bude rok, co se na neprobádanou půdu pustila ECB, když snížila svou hlavní depozitní sazbu do záporného teritoria. Na přelomu roku se pak přidali i Švýcaři. Přitom s podobným nástrojem neměly hlavní centrální banky příliš velké zkušenosti, před nimi to zkusili jen Dánové a Švýcaři.

Z měnově politických sazeb se záporné hodnoty postupně promítly i do finančních trhů. Investoři platí za to, že mohou investovat do státních dluhopisů tzv. bezpečných zemí kratších splatností, Českou republiku nevyjímaje.

Zápor je tabu

V oblasti standardních depozitních produktů pro veřejnost a korporátní klientely jsou záporné úroky v našich končinách zatím tabu. Jejich výnosy „olizují" nulu zatím z kladné strany. Je otázkou, co by se stalo, když by tuto magickou hranici překročily.

Došlo by k masivním výběrům vkladů a shromažďování hotovosti?

Dánské zkušenosti to příliš nenaznačují. Hotovost hraje v ekonomice menší roli, než by se nám mohlo zdát a její posílení není příliš pravděpodobné. Velký význam mají v tomto ohledu stále tužší regulace, technologický pokrok a přirozená lidská lenost.

Limit pro hotovostní transakce v současnosti činí u nás 350 tisíc korun. Jakákoli větší operace musí proběhnout bezhotovostně. Z toho je jasně patrné, že i teoreticky je únik k hotovosti možný pouze u menších obchodů především v každodenním styku.

Cash jen pro domácnosti

Hotovost proto mohou využívat domácnosti a fyzické osoby, ve firemním sektoru je to už obtížně představitelné.

Ledničku si z peněz „ze štrozoku" koupit lze, jen o něco dražší auto nebo stavební stroj už nikoli. Samozřejmě lze tuto regulaci, obdobně jako každou jinou, obcházet. Bude nám to ale stát za to?

Pokud se úroky nedostanou do záporného teritoria hlouběji, není to nic, na co by český střádal nebyl zvyklý.

Výnosy z běžných depozitních produktů se totiž již řadu let pohybují v řádu velmi malých, byť zatím kladných čísel a související poplatky v některých případech stlačí výsledný výnos pod nulu už nyní. Pár desetinek ztráty navíc nebudou pravděpodobně v rozhodování většiny z nich hrát velkou roli.

Vhodný nástroj?

Aniž bych chtěl podceňovat psychologický efekt toho, že je rozdíl, jestli na něčem velmi málo vydělávám, nebo už prodělávám, ani ten domácnosti nebo fyzické osoby z lenosti nevytrhne. Přiznejme si, práce s hotovostí je dnes jak otravná, tak nákladná.

Nad zažitou představou, že stokoruna teď musí mít větší hodnotu než stokoruna za rok, se většina lidí bude jen rozčilovat.

K zamyšlení je, zda jsou depozitní produkty opravdu vhodným nástrojem na udržení hodnoty peněz jejich investicí. V našich končinách je tímto způsobem umístěna většina úspor. Současná bezprecedentní politika centrálních bank by mohla řadu lidí dotlačit k rozhodnutí, že depozita nejsou vhodným způsobem dlouhodobých investic. Zda bude toto snažení úspěšné, ukáže až delší čas. Návrat k ukládání peněz do matrace nás ale v masivním měřítku nečeká.