Jižní Amerika je svět sám pro sebe, ohnivé emoce se tu mísí s potřebou silné vlády. Brazílie, Argentina či Chile se po roce 1946 vyvezly na vlně populistických, nacionalistických vlád v čele s charizmatickými prezidenty, de facto diktátory. Argentinský Juan Perón byl bezesporu nejznámější figurou, jeho choť Eva dokonce pronikne do popkultury – vzpomenete si na muzikál Evita (1996) s Madonnou v hlavní roli?

Problémem Perónovy diktatury, stejně jako pozdějších argentinských režimů, byla sázka na propojení s armádou a až paranoickým potíráním veškeré opozice.

Dva roky po Perónově skonu, v březnu 1976, se vlády v rozbouřeném Buenos Aires zmocnili chráněnci amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera - šlo o grupu vysokých důstojníků v čele s generálem Jorgem Rafaelem Videlou. Voják je to solidní, ale politicky a ekonomicky ubohý diletant.

Vedle toho, že likviduje tisíce ponejvíc perónistických odpůrců, vede zemi do vleklé recese, kterou – po sesazení Videly zkraje roku 1981 – slibuje utnout triumvirát generálů Galtieri, Doza a Anaya. S krédem „chléb a hry" přizve vojenská junta na turné britské rockové giganty Queen, země se opájí úspěchy ve fotbale (mistři světa z roku 1978), anebo také v tenise – antukovým králem té doby je populární vlasáč a sexysymbol Guillermo Vilas.

Hospodářsky je to ale z louže pod okap. Trio bezradných generálů proto zvolí osvědčený odklon pozornosti od domácích potíží – agresi navenek. Odnese to nehostinný ostrůvek Falklandy, který Argentinci zarputile nazývají Malvíny. Od roku 1833 tu sice panují Britové, ovšem jejich status je nejasný, právně nezakotvený. I proto jej Argentinci 2. dubna 1982 mezinárodně zpochybní.

Na soustroví, bičované ledovými větry od Antarktidy a obývané pouze třemi tisíci odolných Britů, se vylodí argentinská vlna, která neúrodnou půdu bez výstřelu obsadí, nad hlavním městem Port Stanley se zatřepetá argentinská vlajka.

Ale Velká Británie nemá v čele žádného opatrného hráče, od května 1979 ji vede řízná Margaret Thatcherová. Té se navíc blíží volby, a tím spíš chytne svůj státnický úkol za pačesy. Argentinci přitom nevěří, že se Britové budou obtěžovat přes půl zeměkoule plahočit někam, kde právě začíná krutá zima, a kde žije jen „pár" jejích občanů.

Jaký to omyl. V Británii, která úspěšně absolvovala thatcherovskou redukční dietu (privatizace, rušení těžkého průmyslu, zmírnění daňové zátěže), se vzedme přehršel nadšení a patriotismu. Dne 5. dubna vyplouvá z jihoanglického Portsmouthu flotila seskupená kolem letadlovek Hermes a Invincible. Mimochodem, mise o síle 1200 mariňáků se zúčastní i prostřední syn královny Alžběty II., dvaadvacetiletý princ Andrew. Celkem 127 lodí (47 vojenských, 22 podpůrných, 62 obchodních dopravních) a jedna atomová ponorka urazí 13 tisíc kilometrů za nekonečné tři týdny.

Argentinci mají dostatek času vypiplat své obranné pozice. Promrzlou tundru obsadí 12 tisíc mužů, podporovaných dalšími 50 tisíci, dílem připravenými na pevnině (vzdálené 500 km), dílem na pěti bitevnících, šesti křižnících a ve třech atomových ponorkách. Agresoři dále drželi dvě letadlovky skýtající 97 moderních stíhaček (především A-4 Skyhawk) a navrch 24 bojových helikoptér.

Že je drtivá početní přesila k ničemu, se uzurpátoři přesvědčí před úsvitem 25. dubna. Britské zvláštní jednotky Special Air Service (SAS) se vylodí a seskočí z nebe tak směle a promyšleně, že silám třech generálů dají často prostor jen pro bezmocné zaklení. Argentincům je drtivá převaha k ničemu, jsou záhy odzbrojeni, do rozednění je o válce o Falklandy rozhodnuto.

Boje či spíše půtky dále pokračují, ale Britové mají situaci pod kontrolou. Argentinští generálové, kteří správně tuší, že potupa na Falkladách bude začátkem jejich konce, fanatizují národ v TV a rozhlase, vznášejí nóty u OSN. Nemají šanci. Národní společenství sympatizuje s Brity, jejichž mírové podmínky podepíše generál Leopold Galtieri 14. června 1982 a následně, i se svými kumpány, odstupuje z funkce. Země nastoupí cestu svobodných voleb.

Návrat britské mise bude triumfální a jen podpoří náladu v zemi, která se po mnoha letech deprese a sociálních nepokojů odlepila ode dna. Premiérka dosáhne napřesrok v květnu drtivého vítězství, labouristé obdrží pouhých 28 procent hlasů oproti 42, získaných konzervativci vedenými Železnou lady. Její rezolutní „Sink it" („Potopit") zavelené 5. dubna vstříc argentinské flotile, vešlo do dějin; mimochodem padlo i v životopisném snímku Iron Lady z roku 2011, kde je Válce o Falklandy, jež si vzala život 228 Britů (a 649 Argentinců), věnováno zasloužené místo.