Komentáře

Andor Šándor: Další otazníky libanonské kauzy

25. srpen 2016 četba na 3 minuty

Ti, kdož si mysleli, že se nad tzv. libanonskou aférou definitivně zavřela voda, se evidentně pletli. Nedávný požadavek na odškodnění čtyř civilistů z pětice unesených opět rozvířil spekulace, jak to celé vlastně bylo.

Je zřejmé, že otevřenou žádostí na stát, silně podtrženou výhrůžkou, že veřejnosti sdělí, „o co ve skutečnosti šlo", se snaží domoci náhrady újmy, kterou si myslí – možná i právem, kdo ví –, že jim způsobily naše tajné služby. Tvrzení, že měli být informováni či varováni zpravodajskou komunitou o existujícím nebezpečí, může naznačovat, že s jejími příslušníky mohli před cestou opakovaně přijít do styku.

Pokud tomu tak nebylo, musí jim být jasné, že varování není povinností bezpečnostní komunity. Na to člověk nemusí mít právní vzdělání. Před cestami do nebezpečných zemí varuje příslušný portál ministerstva zahraniční. Proč s tím požadavkem přišli až nyní? Odpověď znají ti, kteří je zpovídali po návratu domů, včetně policie, která se v případu musela nutně angažovat.

Notně se přeceňujeme

Byla to asi moje ignorace, že jsem do doby únosu nic nevěděl o jindřichohradecké televizi. Čemu jsem však nikdy nevěřil, bylo, že se její pracovníci najednou rozhodli být slavní a dobýt Olymp investigativní žurnalistiky v údolí Bikaa.

Přítomnost pracovníka vojenské tajné služby Martina Psíka, vyslaného do skupiny zpravodajci, dávala celé akci minimálně napůl oficiální charakter. Nebudu otevřeně spekulovat, co tak lákavého mohli vojáci jeho účastí získat, jen věřím, že se tím snad poučili a napříště si budou klást dvě otázky, jak jsem to za své praxe dělal sám. „Proč já bych měl mít zrovna to štěstí?" „Co tím získám a co můžu ztratit?" Pokud nám někdo chtěl sdělit cokoli o občanu Hrůzovi, uneseném v Libyi, mohl tak učinit kdekoli. A nevěřím, že by tak činil z dobré vůle či charity, určitě za to chtěl peníze.

Přítomnost pracovníka vojenské tajné služby Martina Psíka, vyslaného do skupiny zpravodajci, dávala celé akci minimálně napůl oficiální charakter.

Jak mohl kdokoli z té pětice věřit – či snad ti, kteří o akci věděli –, že se podaří uskutečnit setkání s Bašárem Asadem, jak se v mediích spekulovalo? Už před delší dobou jsem poukazoval na to, že notně přeceňujeme svoji váhu při řešení syrského konfliktu, a to ještě v době, kdy do něj nezasáhli leteckou operací Rusové. Pořád věříme tomu, že mírová dohoda k ukončení občanské války bude podepsána v Praze, jak tvrdil prezident Zeman?

Zná vůbec někdo celou pravdu?

V souvislosti se žádostí o odškodné se veřejnost snad dozví, jak dopadlo vyšetřování advokáta Švarce dnes již zaniklým Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu. Jeho vyjádření pro média měla za cíl odvrátit pozornost od Fajáda a možné role vojenské rozvědky Libanonu.

Bylo by jistě zajímavé vědět, kdo ze státního establishmentu zná celou pravdu. Nemyslím si, že to budou politici. Je možné, že ji občanům pomůže trochu poodhalit novinář Pavel Kofroň, jeden z unesených. Neboť v době, kdy celý národ viděl výměnu Fajáda, jediný ministr obrany Martin Stropnický chápal, že mlžit v zájmu státu je směšné, a přiznal, o co šlo.

Na druhou stranu je také možné, že dojde k nějaké dohodě se státem, a potom se nad celou kauzou skutečně zavře voda.