Hlavním výsledkem 30letého úsilí je, že německý spotřebitel musí doplácet 28 miliard eur (přes 750 miliard korun) ročně za obnovitelné zdroje. Větrné a solární elektrárny přitom pokrývají pouze 2,8 procenta celkové spotřeby energie v zemi. Náklady domácností na energie jsou o 80 procent vyšší než v roce 2000, a přispívají tak k faktu, že 6,9 milionu německých domácností žije v takzvané energetické chudobě.

Realita je taková, že větrná a solární energetika budou záviset na dotování ještě po několik příštích desetiletí.

Obnovitelné zdroje energie se prodraží i v jiných zemích. V letošním roce ve Velké Británii utratí 4,7 miliardy liber (přes 140 miliard korun) na dotacích. Větrné a solární zdroje přitom pokrývají jen 1,7 procenta spotřeby energie v Británii – a všechny obnovitelné zdroje 6,3 procenta.

Realita je taková, že větrná a solární energetika budou záviset na dotování ještě po několik příštích desetiletí. Pouhá redukce dotací – nikoliv jejich eliminace – způsobila pád v počtu nainstalovaných solárních panelů v Británii o 74 procent.

Hledá se řešení 24/7

Mnozí stále věří, že větrná a solární energie jednou ovládnou svět. Novinové titulky nám tu a tam ohlásí, že Dánsko bylo zcela poháněno větrem nebo že Německo „běželo" téměř výhradně na zelené energii. To ale platí pouze po krátkou dobu. Výkon dánských větrníků byl na maximu okolo třetí hodiny ráno a navíc kryl pouze jeden díl celkové spotřeby energie – elektřinu.

Lidé v Evropě potřebují energii 24 hodin denně a sedm dní v týdnu, což zatím není možné bez uhlí, zemního plynu a jaderné energie. Ale protože sluneční a větrné elektrárny mají vždy přednost, ostatní, spolehlivější zdroje energie jsou odsouvány do záložní role.

Má to dva důsledky. Zaprvé, elektřina z obnovitelných zdrojů energie tím ztrácí na hodnotě, protože je prodávána ve stejnou dobu. V Kalifornii, kde výkon solárních elektráren vrcholí kolem poledne a pokrývá 30 procent celkové spotřeby, klesá cena elektřiny o dvě třetiny.

Lidé v Evropě potřebují energii 24 hodin denně a sedm dní v týdnu, což zatím není možné bez uhlí, zemního plynu a jaderné energie.

Druhým důsledkem je, že záložní zdroje zdražují, protože fixní náklady na jejich provoz je třeba uhradit za kratší dobu, kdy mohou vyrábět elektřinu. Tyto nepřímé vlivy zvyšují skutečné náklady na větrnou energetiku o dalších 50 procent. Nevyhnutelným dopadem jsou vyšší účty pro spotřebitele a daňové poplatníky.

Vzhledem k platné regulaci je často nemožné, aby si elektrárenské společnosti tyto náklady plně kompenzovaly. Z nepříjemné situace se snaží dostat zakonzervováním nejdražších elektráren. V celé Evropě platí, že provozování 60 procent plynových elektráren není rentabilní, a může tedy nastat jejich odstavení z provozu.

Dotace pro naftové agregáty

Z tohoto důvodu musejí některé země zavádět zcela absurdní dotace pro uhelné a plynové elektrárny, aby se síť nezhroutila. Například Británie se zavázala vyplatit majitelům elektráren jednu miliardu liber za jediný rok, aby měla záložní kapacity k dispozici.

Snad nejvíce bizarním výsledkem této snahy je pořízení malých dieselagregátů o celkovém výkonu až 1200 megawattů. Tisíce těchto zařízení budou rozmístěny po celé zemi. Vzhledem k tomu, že jsou v současné době vyňaty z regulace v oblasti životního prostředí, by jejich provoz mohl způsobit stejně vysoké emise jako milion aut s naftovým pohonem. Na jednotku elektřiny totiž emitují třikrát více oxidu uhličitého než stávající portfolio elektráren.

Dostáváme se do nevýhodné situace. Více energie z obnovitelných zdrojů znamená, že tuto energii nakonec zaplatíme třikrát. Jednou za samotnou elektřinu, podruhé na dotacích za dražší výrobu z obnovitelných zdrojů a potřetí je nutné financovat také záložní zdroje na fosilní paliva.

Více energie z obnovitelných zdrojů znamená, že tuto energii nakonec zaplatíme třikrát.

Dopad na emise oxidu uhličitého je přitom trapně nízký. Celkové snížení, které si Britové slibují od rozmachu solární a větrné energetiky, se rovná 29 milionům tun oxidu uhličitého. To je množství, které je možné odbourat v unijním systému obchodování s emisemi za pouhých 107 milionů liber (3,2 miliardy korun).

Po celém světě, a to navzdory nakažlivému optimismu početných příznivců, bude v příštích 25 letech solární a větrná energie vesměs drahá a neefektivní. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že i při naplnění klimatické dohody z Paříže bude v roce 2040 pouze 2,4 procenta světové energie pocházet ze slunce a větru. Dokonce i v klimatickými změnami posedlé Evropě bude tento podíl za 24 let činit směšných šest procent.

Inspirace ze zámoří

Spojené státy americké ukázaly světu, jak dosáhnout masivního snížení emisí CO2 – přechodem z uhlí na plyn. Zemní plyn je sice fosilní palivo, jeho spalování však vytváří jen asi poloviční množství skleníkových plynů. Ke zlevnění plynu přispěla nová metoda těžby hydrofrakováním hornin. Americký přístup umožnil nejen třikrát větší pokles emisí než dopady evropského boomu solární a větrné energetiky, ale zároveň Spojeným státům získal díky levnější energii ekonomickou výhodu.

Britská energetická politika se zaměřila na neefektivní a velmi drahé sluneční a větrné elektrárny. Navzdory všemu úsilí je pravděpodobné, že země nenaplní unijní cíl pro obnovitelné zdroje energie k roku 2020. Velká Británie by měla vsadit raději na levnější plyn – třeba i s pomocí frakování. Není to sice tak líbivá politika, ale odbourala by více emisí oxidu uhličitého a navíc by ušetřila lidem a firmám miliardy liber.