Před čtyřmi lety se většina zemí EU rozhodla uzavřít své velvyslanectví v Sýrii. S výjimkou České republiky, Bulharska a Rumunska. Náš zastupitelský úřad převzal úlohu kontaktního bodu pro komunikaci se syrským režimem a poskytuje konzulární ochranu Evropanům i Američanům v Sýrii.

Tento krok se tehdy jevil racionálně. Praha nabídla své zkušenosti a zhostila se náročného úkolu. Dnes je však patrné, že v rukou drží Černého Petra, který jí může zůstat i po uzavření hry.

Česká přítomnost nic neřeší

Přesto naše angažmá v Sýrii pozoruhodně jednotí českou politickou scénu. Na užitečnosti této mise se shodne celá vláda, prezident i většina opozice. Všichni vyzdvihují osobnost velvyslankyně Filipi, potřebu držet otevřený komunikační kanál a nezbytnost chránit české, evropské i americké občany.

Tezi, že česká přítomnost v Damašku přispívá politickému řešení syrského neštěstí, může po více než pěti letech utopených v krvi věřit málokdo. Přinejmenším od přímého vstupu Rusů do války je jasné, že k dohodě musí dojít mezi Moskvou a Washingtonem. A je to právě Asadův režim, který s Ruskem v zádech o žádné ústupky nestojí. Zavření českého úřadu v Damašku by sice přímé kontakty ztížilo, ale neznemožnilo. Pokud by vyvstala potřeba, může Česko i Evropa se Sýrií jednat na půdě OSN.

Tezi, že česká přítomnost v Damašku přispívá politickému řešení syrského neštěstí, může po více než pěti letech utopených v krvi věřit málokdo.

Ochrana cizinců je věc složitější, neboť Česko svým spojencům přislíbilo pomoc, za kterou je údajně chváleno. Zde by však měla být Česká republika schopná říci, že chování syrského režimu je natolik zrůdné, že je zapotřebí hledat záštitu jinde. Česko není neutrální stát. Navíc se hlásí k ochraně lidských práv a lidské důstojnosti.

Od roku 2011 se situace natolik změnila, že opuštěním této úlohy by Praha tvář neztratila, naopak by ji mohla znovu získat. A pokud je česká ochrana amerických zájmů v Sýrii jedinou významnou náplní vztahů s USA, pak je to smutný obrázek naší transatlantické vazby. Problém bezobsažnosti česko-amerických vztahů však musí být řešen jinak a jinde. Ne v Damašku.

Na co v Černínu ještě čekají?

Zatřetí se v diskusích o (nezavírání) velvyslanectví zdůrazňuje unikátní pozice ambasadorky Evy Filipi. Ta je bezesporu zkušenou diplomatkou. Na Asadem ovládaném území má dveře otevřené, což Česku mimo jiné umožňuje přivážet humanitární pomoc. Potud v pořádku. Proč ale Česká republika využívá své syrské kontakty k rozvíjení hospodářských vazeb, které jsou navíc vzhledem k úrovni destrukce Sýrie a nejistému vývoji do budoucna velmi nejisté, však zůstává otázkou.

Stejně tak je zapotřebí ptát se, zda velvyslankyně Filipi není tak výjimečnou právě proto, že je nejvýše postavenou osobou západního světa, která se s Asadovým režimem ještě baví. Přestože se nachází v delikátní situaci, nezdráhá se navíc dění v Sýrii veřejně komentovat. A to občas i nezdrženlivým způsobem, který nevrhá na některé naše spojence nejlepší světlo.

Česká republika si bude muset vybrat, zda chce mít v Sýrii velvyslankyni, nebo realizovat zahraniční politiku.

Česká republika si bude muset vybrat, zda chce mít v Sýrii velvyslankyni, nebo realizovat zahraniční politiku. Z vládního i opozičního tábora by pak především měla zaznít otázka, zda chce Česko zůstat angažované v Damašku donekonečna, nebo zda v myslích stratégů z Černínského paláce existuje nějaká nepřekročitelná červená linie. Nebylo jí použití chemických zbraní, a pokud jí není ani vyvražděné Aleppo, tak co tedy?