Komentáře

Češi v Riu: Propadák, nikoli úspěch

18. srpen 2016 četba na 6 minut

Olympiáda v brazilském Riu ještě neskončila, ale už pomalu přichází čas bilancování. Uslyšíme teď jistě chlácholivá slova o tom, kterak si česká výprava co do počtu medailí dokázala udržet svůj standard jako na předchozích hrách. Od Atlanty v roce 1996 po Londýn v roce 2012. To je jistě pravda, ale dosažené úspěchy oceněné blyštivými kovovými plackami by nám neměly zatemnit zrak.

Není přece možné zakrýt zcela zřetelné negativní tendence, projevující se hmatatelně i v tom, že česká výprava měla v Riu – v případě novodobé historie – nejméně sportovců. Chyběli zástupci jakéhokoliv kolektivního sportu, pokud za něj nepovažujeme třeba plážový volejbal.

Na minulých olympiádách čest zachraňovaly alespoň basketbalistky, ani ty však už po odchodu předchozí úspěšné generace nejsou schopny dát dohromady tým, který by byl na světové úrovni konkurenceschopný.

Když k tomu přičteme očividně upadající hokej i fotbal, máme zde velmi nelichotivý obrázek, který svědčí o jediném: celý český sport skrývá zásadní systémovou vadu. Nefunguje jako pověstná pyramida s širokou masovou základnou, jež je schopna na svém vrcholu vyprodukovat (jaksi mimoděk) několik špičkových jedinců, kteří mohou vytvořit i silný národní mančaft.

Ano, máme své Krpálky a Sáblíkové, ale kdo další za nimi? Jenom prázdno.

Medailových úspěchů je dosahováno víceméně navzdory tomuto špatnému systému, a to jen díky nezměrnému úsilí hrstky talentovaných sportovců, jejich trenérů a velmi často rodičů, ochotných obětovat úplně vše.

Proto tolik ocenění v individuálních sportech, často i v tak pro nás exotických disciplínách, jako je rychlobruslení. Ano, máme své Krpálky a Sáblíkové, ale kdo další za nimi? Jenom prázdno.

Učme se od sousedů

Není určitě na nás, laicích, abychom se hlouběji zamýšleli, proč to tak je a jakým způsobem to lze změnit. Od toho jsou jiní včetně politiků, kteří se tak rádi vyhřívají ve zlatavé aureole medailistů, čímž jejich zájem o tělovýchovu končí.

Když už nejsme ochotni vzít si za vzor Němce či Brity, snad bychom se měli jít učit do srovnatelných zemí, jako je Maďarsko, Chorvatsko, Polsko či Srbsko, které jistě nemají více peněz než my, ale jejich sportovci – světe div se – se i v kolektivních sportech prosadit dokážou.

Je asi třeba lidi ke sportu nejdříve přitáhnout. Sám jsem byl nedávno v Maďarsku překvapen, kterak hojně jsou na malých městech využívána hřiště pro dospělé v podobě venkovních fitness, kde si může každý kdykoliv zdarma zacvičit. Není to jistě nijak nákladné a slouží to velmi dobře široké veřejnosti.

Když přesvědčujeme přesvědčené

Jestli něco dobrý nápad není, tak je to vyhazovat veřejné peníze za olympijské parky, jako je ten na Lipně s celkovými náklady 65 milionů korun. Přestože organizátoři hovoří o velkém zájmu veřejnosti a také o tom, že část vybudované infrastruktury zůstane na místě, nelze se bránit názoru, že jde jen o nabubřelý cirkus na kolečkách. Jeden den přijel a po dvou týdnech zase odjede. Nic víc.

Posloužil hlavně k předvolebnímu zviditelnění některých jihočeských politiků a jako příležitost k dobrým výdělkům pro zúčastněné firmy.
Do nabízených sportovních aktivit se zapojily tisícovky rodin, ale rodin z měst, které na poměrně drahé Lipensko v létě i v zimě tradičně jezdí na dovolenou. Mezi nimi přitom převažují ty, které ke sportu lákat vůbec není třeba, jelikož sport vesměs v nějaké formě aktivně provozují a vedou k tomu i své děti. Je to tedy přesvědčování přesvědčených za veřejné peníze.

Podobné náborové akce v době olympijských her, kdy si děti přirozeně hledají a nacházejí své nové hrdiny, mají jistě smysl, ovšem v daleko skromnější a decentralizovanější podobě. S maximálním využitím již existujících sportovišť. Jde přece o to získat pro sport hlavně děti, které lelkují někde po sídlištích a ani netuší, že nudu lze zahánět jinak než se smartphonem v ruce. A takové děti na Lipně vůbec nebyly. Jak by se tam asi dostaly?

Veřejné peníze jen pro mládež

A s tím souvisí i další problém. Jak umožnit, aby mohly sportovat i děti z chudých rodin, mezi nimiž se často skrývá – jak už to bývá – více talentů než mezi dětmi movitých rodičů (a to se samozřejmě netýká jen sportu). Skutečnost je ale taková, že v mnohých disciplínách nemá chudé dítě šanci uspět, čímž se republika sama okrádá nejen o olympijské medaile.

Přijde mi zvrácené, když je z veřejných peněz podporován vrcholový sport. Vždyť přece nejde o nic jiného než o šoubyznys. Dává snad stát peníze Karlu Gottovi, Lucii Bílé nebo kapele Chinaski? Proč tedy platí profesionálním sportovcům? Dosažené mezinárodní úspěchy včetně olympijských medailí jistě může finančně odměnit, ale jinak by zde mělo platit, ať se živí každý podle svých možností a schopností. Když to nedokáže, ať to raději zabalí.

Stát má podporovat pouze mládežnický sport, od nejmenších dětí po dorostence, protože je to důležité kvůli lidskému zdraví.

Stát má podporovat pouze mládežnický sport, od nejmenších dětí po dorostence, protože je to důležité kvůli lidskému zdraví. A to je vlastně to úplně nejpodstatnější, nad všechny medaile. Právě v tomto směru Česko až dramaticky upadá. I statistiky dokládají, že v zemi Sokolů a Orlů vyrostla hamburgerová a chipsová generace, která jednou těžce zatíží zdravotní systém.

Pokud to chceme zvrátit, klíčovou roli musí hrát podpora trenérů, kteří jsou stále ještě ochotni se dětem ve svém volném čase věnovat. Často zdarma či za nepatrný peníz, přičemž tito nadšenci, kterým bychom měli ruce líbat, postupně vymírají.

Jako velmi rozumný se jeví názor profesora Václav Bunce z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, prezentovaný nedávno v magazínu Dotyk, aby se hlavně škola stala v každé obci centrem, kde se nejen děti, ale i dospělí mohou naučit, jak se začít správně hýbat. A to my, jak se ukazuje, už vůbec neumíme.

Symbolem českých olympijských úspěchů je stále Nagano. Pokud to takto půjde dál, změní se za pár let Nagano v Hirošimu. I se všemi zdravotními důsledky.