Nejdříve z trochu jiného soudku. Málokdo si již asi vzpomene na svého času ostře sledovanou návštěvu Dmitrije Medveděva v Česku. Začátkem prosince to bude přesně pět let, co k nám s velkou parádou přijel nynější ruský premiér, tehdy však v roli prezidenta (Putinova alter ega).

Celá tehdejší hradní suita v čele s Václavem Klausem a spousta českých byznysmenů se „kremelskému carovi" klaněla až k zemi, protože Jeho Veličenstvo k nám z Moskvy přivezlo i spoustu lukrativních zakázek pro naše podniky.

Národ padl na zadek a velebil naše moudré představitele, jak to s tím ruským gosudarem pěkně válí.

Ta úplně největší, všechny ostatní zastiňující, měla spočívat ve výstavbě železnice na severozápadní Sibiři, mezi městy Obskaja a Nadym, za zhruba 50 miliard korun!

Národ padl na zadek a velebil naše moudré představitele, jak to s tím ruským gosudarem pěkně válí. Ještě že máme tu společnou slovanskou a socialistickou historii, jinak by náš průmysl byl už na huntě.

Nenápadný konec

Střih. Píše se rok 2016. Na zmíněnou zakázku si už nikdo ani nevzpomene. A není divu, že se o ní nemluví a nepíše. Už pár měsíců po podpisu prezidentského kontraktu se onen obří železniční projekt v délce 400 kilometrů, který měl být realizovaný firmou OHL ŽS – českou dcerou španělského stavebního koncernu – začal povážlivě komplikovat.

Ukázalo se hlavně, že bude výrazný problém s jeho financováním. A to hlavně na ruské straně. OHL a její ruští partneři zahájení stavby trati, která měla být dokončena v roce 2015, odkládali a odkládali, až bylo loni skrečováno zcela. Ale už úplně potichu, bez účasti politiků i houfů novinářů. Španělská firma zavřela v Petrohradě svou kancelář a lidi propustila. Z velkého stavebního projektu, zaštítěného Kremlem, zbylo velké NIC.

OHL – jak vzpomínají někteří přímí aktéři – mezitím zkoušela v Rusku ještě některé náhradní projekty: metro v Novosibirsku, čistírnu odpadních vod, nějaké cihelny a cementárny. Nakonec jediné, co se na východě podařilo zrealizovat, byl most v Kazachstánu.

Déjà vu s Číňany?

Proč to ale celé připomínám? Když opět vidím, co všechno jsou čeští ústavní činitelé schopni udělat, jakou hanbu uvalit na naši zem, jen aby mohly být realizovány projekty uzavřené loni v Praze za patronace jiného světového mocipána – prezidenta komunistické Číny Si Ťin-pchinga.

Zeman, Sobotka, Hamáček a Štěch teď považovali za nutné čínské soudruhy ubezpečit o našem neochvějném přátelství a distancovat se od jednání některých jiných českých politiků v čele s ministrem kultury Danielem Hermanem.

Ten se totiž opovážil sejít s dalajlámou. Nejen tibetským duchovním vůdcem, ale v očích Pekingu i nebezpečným separatistou. V sázce jsou přece obří čínské investice, které Miloš Zeman loni vyčíslil na 232 miliard do roku 2020!

Možná se mýlím – ty peníze bych české ekonomice ze srdce přál –, ale nějaký šestý smysl mi říká, aby to celé nedopadlo podobně jako s železnicí na Sibiři. Ze stovek miliard budou nakonec jen drobné a celé to zase skončí ostudou. Praktický přínos pro naše národní hospodářství, které má s Čínou i nadále extrémně pasivní obchodní bilanci, bude minimální.

Nějaký šestý smysl mi říká, aby to celé nedopadlo podobně jako s tou železnicí na Sibiři. Ze stovek miliard budou nakonec jen drobné a celé to zase skončí ostudou.

Jestli to někomu pomůže, pak jen několika jedincům z byznysu i politiky, žádná nová pracovní místa nevzniknou.

Ztráty nehmotné povahy

Ekonomické škody ale lze nahradit, české firmy si mohou najít i jiné zakázky, standardní komerční cestou, bez účasti politiků. Tak to totiž dělá většina normálních firem a je to tak nejlepší.

Co se však nahrazuje velmi těžko, je čest, vážnost, důstojnost a suverenita. Zeman, Sobotka, Hamáček a Štěch o tyto hodnoty Českou republiku úmyslně připravují. Je to nechutné.