Komentáře

EU už nebude jako dřív, s Británií i bez ní

24. červen 2016 četba na 7 minut

Když jsem se tento týden v Evropském parlamentu setkal s Janem Vodňanským, musel jsem nechtě vzpomenout jeho naivistický veršík: „Ať tak, nebo onak, s kloboukem TONAK na hlavě skončíte brzy v ústavě." Přesně tento pocit ve mně vyvolává britské referendum.

šichni od sázkařů přes průzkumy a politology se zatím kloní k těsnému vítězství pro „STAY". To ale neznamená, že když se Britové rozhodnou zůstat, vše bude zas při starém. Nejprve stručná rekapitulace toho, co by se stalo po jejich odchodu:

  • Referendum má podle britského práva pouze poradní povahu, takže čistě teoreticky by se jím britská vláda nemusela řídit. To je ale politicky nemyslitelné, hlavní strany se k referendu přihlásily ve svých volebních programech. Cameron toto rozhodnutí musí sepsat, poté je podle čl. 50 SEU vázán doručit ho Evropské radě, lhůta k tomu ovšem uvedena není. Britskou vládu k tomuto kroku pověřuje parlament, kde ovšem 70 % poslanců je proti brexitu; to vytváří další prvek nejistoty ohledně procedury. Od momentu doručení rozhodnutí o vystoupení Evropské radě pak běží dvouletá lhůta k dosažení dohody o budoucím vztahu vystupujícího státu a EU. Tato lhůta může být jednomyslným rozhodnutím Evropské rady i prodloužena. Teprve uzavřením dohody či marným uplynutím této lhůty právně k vystoupení dojde. Dohodu schvaluje Rada kvalifikovanou většinou a Evropský parlament k ní dává prostou většinou souhlas. Do té doby má Británie status „ani oblečená, ani nahá, ani pěšky, ani za vozem". Nesmí se účastnit summitů a Rady a nemá zde hlasovací práva. Smí zasedat a hlasovat v EP.
  • Pokud se jeden jediný stát v Radě rozhodne, že už bylo vyjednávání dost, dvouletá lhůta se neprodlouží. Britové si své ekonomické dohody (celé to zpětné rozpojování přístupových kapitol) zcela jistě nestihnou vyjednat za dva roky. S Kanadou jednala takto EU sedm let, než byli všichni spokojeni. Od okamžiku neprodloužení lhůty by pro Brity přestaly platit unijní závazky a unijní právo, a to je moment vystoupení.
  • Jakýkoliv jiný status než členství, o který by se Británie snažila, by měl podobu „downgrade". Z „rule maker" by se změnila na „rule taker" – musela by pravidla jen pasivně přijímat, už by nesměla do ničeho mluvit. Pokud by chtěla obchodovat jako dřív.
  • Na vývozu do EU závisí v Británii více než tři miliony pracovních míst. Nikdo neříká, že by byla tato místa ohrožena všechna a všechna naráz. Ale k velké nejistotě by to vedlo.
  • Kapitál je plachý a nesnáší drastické změny a legislativní bouře. To by ovšem brexit přinesl. Část londýnské City by proto se vší pravděpodobností migrovala do EU nebo do Curychu. (Švýcarsko vyjednávalo dlouho a pečlivě, takže jeho dohody s EU jsou stabilní. Nyní se jejich stagnující bankovnictví bude snažit přetáhnout Britům velké žolíky.) Vliv na britskou ekonomiku a daně by byl značný.

Co se staně, když Británie zůstane

Nyní ale zpět k té lepší variantě: Británie v EU zůstane. Stejně jako v manželství už ale nic nebude jako dřív. Cameron vyjednal dohody, které se budou muset naplnit jako podmínka nevystoupení. Její podstatou je rozvolnění povinnosti rovného zacházení u dvou sociálních dávek – státních doplatků u nejnižších mezd a příplatků na děti – a dále jisté garance pro státy mimo eurozónu, že nebudou eurozónou válcovány ve věcech netýkajících se měnové politiky; to pramení ze skutečnosti, že 19 členských států z 28 patří do eurozóny.
Jenže tyto dohody už tábor brexitářů stačil v očích veřejného mínění zdiskreditovat, a to bude Camerona, který bojuje o své politické přežití, nutit k větším požadavkům. V některých ohledech jsou to požadavky vysloveně blahodárné – revize zastaralých, přeživších směrnic a předpisů může Unii udělat vysloveně dobrou službu. Jenže mohou přijít i požadavky nesplnitelné nebo absurdní.

Jakýkoliv jiný status než členství, o který by se Británie snažila, by měl podobu „downgrade".

Celá kampaň povzbudila euroodstředivé tendence a nacionalisty. Vznikne pokušení vyjednat si pod hrozbou referend po vzoru Británie také speciální status – ale to jsou kroky směrem k Evropě vyděračů. Tedy k jejímu zániku.

Jak dál v Unii? Začíná dosud zanedbávaný úkol pro proevropské politiky: vysvětlovat přínosy evropské spolupráce, ne si přisvojovat její výsledky a vlastní selhání házet na Brusel. Podívejme se také, jak se zachoval premiér Cameron: celou dobu špinil EU kvůli nabírání hlasů a podbízení se levné vlně kritiky zlých Evropanů, a teď najednou v kampani vyzýval k setrvání.

V Česku tomu není jinak. Politici se k evropské spolupráci hlásí v nejlepším případě nesměle. Lidé nadávají na EU, že neřeší migrační krizi, ale nevědí, že této původně obchodní organizaci nikdy nikdo podstatné kompetence k řešení bezpečnostních a azylových otázek nedal. Členské státy se svých klíčových pravomocí nikdy nevzdaly – proto se jen těžko dohadují na společném řešení tohoto problému.

EU může v Bruselu zatím jen poskytovat půdu pro společná jednání – nesmí ale státy k nějakému řešení nutit, jen pobízet. EU nemá zatím žádnou společnou pohraniční stráž (i když se pro ni nedávno rozhodla), společné azylové právo nebo společné jednotky armády či policie.

Občané ovšem očekávají, že si tato kontinentální organizace poradí s kontinentálním problémem. Tento rozpor vidíme i uvnitř Unie – existují hlasy, které podporují těsnější propojení a vznik kompetencí v boji s migrační krizí. Jiní ale namítají, že existuje dvojí druh rizika. Unie si s migrační krizí může poradit dobře – ale také ji může řešit v rozporu s představami některých národních států. Pak by se tlak na rozpad Unie mohl ještě zvýšit.

Jako Svatoplukovi synové

Čili – ať s Brity, nebo bez nich, loď Evropa se nám pěkně rozhoupá. Cameronova ambiciózní hra s ohněm již škody způsobila jemu i nám a další přijdou. Vznikne určitě zvýšený tlak na společnou definici rizik: ruská hybridní válka, migrace, terorismus, nacionalistické bojůvky a strany.

Unie si s migrační krizí může poradit dobře – ale také ji může řešit v rozporu s představami některých národních států.

Tato rizika se budou Evropy týkat tak jako tak. Jenže s Británií a jejím doposud (vyjma referenda) racionálním přístupem bude EU lépe schopna jim čelit. Což ostatně potvrdil i současný šéf NATO Jens Stoltenberg. Together we stand, divided we fall.