Komentáře

Europoslanec Pavel Svoboda: Co dál s Tureckem?

26. červenec 2016 četba na 4 minuty

Masová zatýkání v armádě, stanné právo, vládnutí pomocí dekretů, příprava znovuzavedení trestu smrti, odstoupení od Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zavírání škol a univerzit atd. atd. Takové zprávy z Turecka byly ještě před několika týdny nepředstavitelné.

Převratný odklon Turecka od klasické demokracie vyvolává řadu otázek. Šlo o puč zinscenovaný – podle vzoru zapálení Reichstagu nacisty? Jak je možné, že následné čistky byly tak dobře připraveny? Máme se obávat další imigrační vlny z Turecka? Budou její součástí i sami Turci? Ohrožuje tento vývoj také naši bezpečnost v rámci NATO? Mezi všemi těmito otázkami, které si nyní klademe, mě osobně pálí zejména tři zásadní věci:

1. Můžeme k tomu všemu nemlčet při vědomí, že se Erdoğan možná „pomstí" znovuotevřením stavidel migrační vlny?

2. Co když se Atatürk mýlil a průměrný Turek si skutečně nepřeje sekulární demokracii západního střihu? Jak se s tím snoubí naše odkazy na demokracii?

3. Získal by Erdoğan i po čistkách ve volbách přes 50 % hlasů? A bude vůbec v dohledné době ještě nějaká příležitost si tuto skutečnost ověřit v demokratických volbách, když je opozice likvidována?

Přímý vliv na naši bezpečnost

Pojďme to ale rozebrat od začátku. Povinností každého státu, tedy i našeho, je postarat se o bezpečnost svých občanů. Nestačí tedy jen konstatovat, že českým turistům na tureckých plážích se nic nestalo. Významnou zárukou naší bezpečnosti je naše členství v NATO. K tomu patří jisté povinnosti. Mimochodem – jednou z našich povinností je financování armády v dohodnuté výši, které plníme jen částečně. Ať chceme, nebo ne, Turecko je, nebo alespoň doposud bylo, východní baštou NATO, když si odmyslíme jeho prohřešky ve vztahu k IS.

Turecko navíc nyní potřebujeme i k řešení migrační krize. V současnosti údajně zadržuje na svém území 2,5 milionu migrantů potenciálně směřujících do Evropy. Migrační krize znamená destabilizaci Evropy, a tudíž se i toto přímo dotýká naší bezpečnosti.
Je tedy jasné, že tureckou spolupráci k zajištění naší vlastní bezpečnosti potřebujeme. Ale – masová podpora turecké veřejnosti vůči Erdoğanovým krokům se nám nezamlouvá, protože Evropa je postavena na určitých hodnotách a současné Turecko je zjevně nesdílí a nechce sdílet.

A naší povinností je tyto hodnoty chránit, především v Evropě, a lidem mimo Evropu pomáhat ke svobodě, demokracii a právnímu státu do míry, která neohrožuje naši bezpečnost. Tuto míru ale musíme testovat, pro jistotu nedělat nic není řešení. Co nám tedy zbývá?

Jak podráždit Erdoğana

Myšlenky na zavedení sankcí bych v tuto chvíli odmítl. To, co se v Turecku děje, je vnitrostátní situace, která se dramaticky liší např. od okupace Krymu či východní Ukrajiny. Navíc neumíme s určitostí říci, do jaké míry je masová podpora Erdoğanovi umělá.
Jak jinak testovat tu míru možné obhajoby západních hodnot? Co třeba pozastavit účast tureckých fotbalových klubů v soutěžích organizovaných UEFA – byl by to správný vzkaz prostému tureckému voliči o tom, co si Evropa o jeho konání myslí? Fotbal je v Turecku druhé náboženství, tedy oblast pro mnoho lidí citlivá.

Že jde o politizaci sportu? Ano, ale jsou snad politizace akademických svobod, jejich omezování, zavírání univerzit, vyhánění děkanů a profesorů přípustné? Máme se tvářit, že masové porušování lidských práv nemá co dělat se sportem? Anebo si řekneme, že když máme vztahy se Saúdskou Arábií, kde existuje trest smrti, a to dokonce kamenováním, tak je třeba tureckou změnu prostě přijmout?

Možná by správná reakce měla vzejít od jednotlivců. Turecko je oblíbená dovolenková destinace, neměli bychom si tedy říci, že když Erdoğan dělá z Turecka žalář, my tam nepojedeme? Je sice pravděpodobné, že takové odhodlání nám vydrží tak rok, možná dva, ale…

U obou těchto nápadů zůstává otevřená další otázka: opravdu si myslíme, že režim, který se právě chystá k masové popravě padesáti tisíc lidí, se bude ohlížet na fotbal či turistiku? Odpověď je nasnadě: výsledkem by bylo spíše poškození řadového občana a podráždění Erdoğana. Pokud je to ovšem ten občan, který drží Erdoğana u moci, pak to stojí za úvahu.