Názory

Evropa 2017 – probuzení síly, anebo rvačka ratlíků?

31. leden 2017 četba na 7 minut

Pohled na globalizovaný svět roku 2017 nám z pohledu Evropy přináší volbu: buď společný vliv a svobodu, anebo národní autoritářskou bezvýznamnost. Proto je třeba bezodkladně zahájit velký projekt společné evropské obrany a dovršit ho dřív, než nás převálcuje historie.

Karty jsou rozdány takto: Evropa je konfrontována se třemi velkými zeměmi, jejichž vůdci mají před sebou dost času a mají jasnou strategii, jejíž součástí není aliance s Evropou. Zdá se, že tyto země mohou dospět k novému rozdělení sfér vlivu národních států po vzoru 19. století a zavrhnout liberální mezinárodní řád století dvacátého, v jehož rámci mohly národní státy spolu komunikovat ke společnému pokroku.

Donald Trump je jednoznačně izolacionista. Především chce po Evropě, aby se bránila sama, chce repatriovat do USA podniky etablované v dnešní Evropě. Bude se smát paritě dolaru a nechá jej klidně utopit, pokud tím přiláká investice do USA, a přinutí svět konzumovat americké produkty. Proto větší bloky à la NAFTA, TPP či TTIP nejsou jeho zájmem. Trumpovy výroky o rozpadu EU nejsou samoúčelné – nechce silného obchodního konkurenta na evropském kontinentu. V tom se shodne mj. i s Ruskem a Čínou.

Co si přát pro rok 2017

25. prosinec 2016 četba na 3 minuty

Putinovo Rusko chce - jako vynikající simultánní šachista - obnovit své velmocenské postavení a zajistit, že Evropa mu bude prostřednictvím budoucích spřátelených hlav států zobat z ruky. Hlavně ropu a za (pro něj) dobré ceny. K tomuto cíli je potřeba především ovládnout Německo a Francii, a tak se ve volebním roce mají Francouzi a Němci na co těšit.

Čína Si Ťin-pchinga zase chce - jako hráč nejstarší stolní strategické hry Go – vytvářet aliance po celém světě, a tak upevňovat svou sílu a zajistit své zásobování surovinami. V důsledku chce oslabit aliance ostatních, tedy i Evropanů. Trumpův a Putinův pragmatismus by navíc mohl vést k pokusu o obnovu rusko-amerického bipolárního uspořádání, což není v zájmu Číny. Pak má kancléřka Merkelová se svojí ekologicko-energetickou politikou – aniž by o to usilovala – v Číně mocného spojence. Hlavním tahounem zavádění alternativních energií, které směřují k nezávislosti na ropě (což je proti rusko-americkému zájmu, jejich ekonomika na ropě stojí), je totiž právě Čína.

Pro tři největší mocnosti světa již není Evropa partnerem, ale kořistí. A udělají cokoli, aby ji oslabily, i když mluvit budou zcela opačně. Místo toho, aby Evropa vymýšlela protiakce, budou dva nejdůležitější státy Evropy - Francie a Německo - paralyzovány volbami. Budeme dále svědky odstředivých sil v Itálii, Nizozemsku a ve střední Evropě. To znamená, že pro tři světové velmoci je rok 2017 perfektní dobou, kdy se mohou zbavit potenciálního evropského soka. Proč by tedy nespojily své síly s těmi, kteří dokonce i v Evropě chtějí Unii demontovat?

Nahrává jim i to, že v samotné Evropě mnozí lidé nevěří, že Evropská unie může být světovou velmocí i v 21. století. Jen v Evropě se někteří lidé chtějí vrátit do provinčnosti malých států, neschopných globální konkurence, i když mají šanci vybudovat velkou entitu, demokratickou a suverénní, o stejné velikosti jako její hlavní soupeři.

Ať se to líbí nebo ne, svět je nevratně propojen a síla (tj. životní úroveň, zaměstnanost, demokracie, suverenita a svoboda) patří těm nejlidnatějším zemím, které mají více prostoru, přírodních zdrojů a přístup k moři. Malé země mohou mít vliv a přežít jen díky aliancím, jinak budou neustále v obležení, jako je Singapur nebo Izrael.

Evropany v roce 2017 tedy nejspíše čeká toto: přežít útoky zvenčí i uvnitř, které se navíc nevědomě či neúmyslně navzájem posilují. Jde nejen o to čelit evidentním tlakům globalizace, ale také přeměnit obrovský ekonomický potenciál Evropy v geopolitický vliv. Evropa je ekonomický obr, ale politický trpaslík. A to je možné především realizací projektu společné obranné unie. Marná sláva, v geopolitice má vliv jen ten, kdo má klacek v ruce. Evropa ho nemá. Pohled na pokusy o vyřešení syrského konfliktu z tohoto pohledu (Evropa nepřítomna) nepotřebují žádný další komentář.

Francouzský ekonom a politik Jacques Attali již před delším časem upozornil, že globalizace díky působení nestátních hráčů zmenšuje prostor pro autonomní rozhodování národních politiků, zmenšuje tedy prostor pro jejich schopnost vyhovět některým přáním voličů. Ti proto – podle jeho názoru – budou se zavedenými politiky nespokojeni a budou mít tendenci utíkat se do politického náručí extrémnějších politických sil.

Nemohu se zbavit dojmu, že Attaliho vize se v Evropě naplňuje. Nizozemsko, Francie, Švédsko, ale i Polsko či Maďarsko vykazují určité symptomy směřování k více autoritářským režimům. Rusko a Turecko jsou již na této cestě delší dobu. Všude se změny dějí postupnými kroky, ne skokově, revolučně. Kvantita nevýznamných změn se jednoho dne ukáže být změnou kvalitativní – pokud ty nevýznamné změny dopustíme.

O víkendech můžeme sledovat norský seriál Okupace a českou Bohému. Jedno sdělení mají společné: přechod od svobody k nesvobodě se neděje skokově, ale plíživě. Je to aktuální téma i pro dnešek, když nás nikdo fyzicky neokupuje?

Podle mě to aktuální je, protože nepostavíme-li se společně v Evropě výzvám globalizace, alternativou je radikalizace politiky v národních státech, vedoucí k autoritářským režimům, a tudíž k nesvobodě. A s tou už neblahé zkušenosti máme. Radikalizace ale také vede k izolacionismu. Kde není otevřenost a dialog, nastupuje uzavřenost a nedůvěra k okolnímu světu. V kombinaci s populismem a autoritářstvím je to výbušná směs.

Zkušenost dvacátého století nám říká, že to jsou národní autoritářské státy, které mohou zavléct celé kontinenty do válek. Produktem Attaliho předpovědi tedy může být nejen nesvoboda, ale i válka. K válkám vedou skoro vždy sliby populistů, které nejde splnit, a strach, který nejde přehlušit. V Evropě si užíváme bezprecedentně dlouhého míru, tak dlouhého, že jej považujeme za samozřejmost. Dějiny evropského kontinentu nás ale učí, že neválčit není samozřejmé. Evropský projekt byl založen právě kvůli zabránění válkám mezi evropskými národy. Jsou-li cenou za mír nějaké ty nadávky o byrokratech, pak je to cena přijatelná. Ne nadarmo EU v roce 2012 získala Nobelovu cenu za mír.