A dědeček vypadal jako inženýr Jan Kašpar, který na něm létal a jehož fotografii jsem viděl rovněž v muzeu. Byl oblečený stejně, jako když řídil nákladní auto: na hlavě měl potřísněnou koženou bekovku, montérky, které rovněž nebyly dlouho v čistírně, a na očích letecké brýle, takže mně trvalo chvíli, než jsem ho poznal.

Dědeček zřejmě vytušil, že jsem hned nevěděl, o koho jde, a při dalším obletu měl na sobě parádní oblek s vestičkou, motýlka a byl bez brýlí. Vypadal přesně tak, jak ho mám uchovaného v paměti. Zamával mi křídly i rukou a už se nevrátil.

Ráno jsem si říkal: Odkud přišel? Kde startoval? Kdo jej vyslal? Co mi chtěl sdělit? Jeho výraz nebyl smutný ani veselý. Spíš trochu přísný. Něco mi chtěl evidentně sdělit, protože jeho rty se hýbaly. Nic jsem ale neslyšel. Mohu se jen domnívat, jestli šlo o výstrahu nebo o poselství. Nebo o kontrolu: třeba chtěl vědět, jestli jsem mu podobný, jako chce Ondřej vědět, jestli je mu podobný jeho syn. Potřeboval se přesvědčit, že jsem ho nezradil, aby mohl být klidně mrtvý.

Ráno jsem si říkal: Odkud přišel? Kde startoval? Kdo jej vyslal? Co mi chtěl sdělit?

Dědečka jsem obdivoval, protože se mi líbil, připomínal Vittoria de Sicu, byl nesmírně zručný a rád jsem s ním zašel i za jeho bratrem, který mu byl podobný a měl továrnu na výtahy. Ve velké hale se stále točila u stropu hřídel poháněná strojem od firmy Pujman. Tkané transmise roztáčely pily, hoblíky, řezačky a vrtačky.

Připadal jsem si tam jak v Jiříkově vidění: všechno kolem mě se točilo, tančilo. Mé oči nedokázaly tovární halu opustit, i když jsem šel za strýcem a dědou do prosklené kanceláře. Nikdy jsem ale z továrny neodešel s prázdnou: poprvé mi tam vyřezali tramvaj a podruhé loutkové divadlo. Loutky jsem si doma vyráběl sám: ze špuntů, špejlí a všechny jsem oblékal do šatů z novin. V mém divadle nehráli jen lidé, ale i zvířata a rostliny a texty her jsem si vymýšlel sám.

Mrzí mě, že děda odešel tak brzy a že jsem si s ním nemohl jako dospělý popovídat. I strýc odešel brzy: po znárodnění ho vystěhovali nejen z bytu, ale i z Prahy do pohraničí, kde brzy zemřel – prý umrzl.

Dědu jsem vlastně neznal a on zase nemohl znát mě. Pamatuji si jen pár jeho vět, které si říkali se strýcem v zasklené kanceláři, jako například: Sám můžeš uřídit firmu, která má do pětadvaceti zaměstnanců. Nebo: Dobrých pracantů je málo, ty musíš udržet i v krizi. Proto když jdu domů, projdu dílny a se všemi se rozloučím. Když jdeš nahoru, chovej se k lidem přívětivě, protože až jednou půjdeš dolů, budeš všechny potřebovat.

Dědu jsem vlastně neznal a on zase nemohl znát mě. Pamatuji si jen pár jeho vět, které si říkali se strýcem v zasklené kanceláři.

Ty věty mi vyskakovaly z hlavy, když jsem se vrátil z exilu a musel jsem řídit redakci. A možná to byly právě tyto věty, které dědu probudily a přinutily ho, aby nastartoval letadlo a přišel se na mě podívat.

Ve snu je možné všechno a co není možné, není lidské.