Komentáře

Fejeton: Chvála vzdělané ženy

1. září 2016 četba na 3 minuty

„Každá ženská se manželstvím úplně převonačí a je k nepoznání," říkávají zkušení chlapíci po hospodách a dodávají: „Já bych mohl vyprávět." Pak ale tajemně mlčí, jako kdyby říkali: „Jo, holobrádku, to si musíš vyzkoušet na vlastní kůži."

A taky že jo. Podle diplomu a povolání jsem mohl již od prvního dne naší známosti – učila na technice statiku – předpokládat, že moje žena Alena bude mít exaktního ducha. Nedovolila mi ale, abych se k němu přiblížil, držela ho v ilegalitě. Sálala z ní energie, stačila dělat tři věci najednou, rýsovala, počítala, lyžovala, plavala a stále se přitom smála.

Všechno začalo teprve po svatbě, kdy jsme se měli po vymalování nastěhovat do bytu po jejích rodičích. Stál jsem na štaflích a věšel záclony na silonové lanko. Alena zvedla hlavu a povídá: „Nezapomeň zavěsit ten silon uprostřed na hřebíček. Víš přece, že průhyb roste se čtvrtou mocninou rozpětí."

Málem jsem spadl ze špruclí. Jediné, na co jsem se vzmohl, byl neartikulovaný zvuk: „Cóóóó?"

A ženuška začala se svou první přednáškou: „Podívej se, ta šňůra, to je vlastně nosník a jako každý nosník se svou vahou musí prohýbat." V tenhle moment zvýšila frekvenci slov a vsunula: „Dokud je v prostředí, kde působí zemská tíže, a pokud je těžší než vzduch. Kdyby byl stejně těžkej, tak by plaval."

Přestal jsem s vypínáním silonové šňůry a upřel jsem na ni vyvalené oči. Ona však pokračovala: „No, a čím je prohnutější, tím menší silou působí v místě uchycení. Proto jsou dráty elektrického vedení prohnuté. Podíváme-li se na rozklad sil, čím svislejší šňůra, tím menší vodorovná složka. Svislá síla se pak vlastně rovná váze záclony. Máme-li rozpětí šňůry čtyři metry a průhyb 256 milimetrů, tak zatlučeme-li uprostřed ještě jeden hřebík, průhyb záclony se zmenší na 16 milimetrů, a to přece stojí za tu námahu, ne?"

Pod tíhou vědeckých argumentů jsem hřebík přibil.

Na celou záležitost bych možná zapomněl, kdybychom druhý den nesnídali. Na stole voněl zlatý earl grey, a jelikož jsem pospíchal do redakce, chtěl jsem si ho ochladit mlékem. Sotva jsem uchopil láhev s mlékem, Alena se chopila mé ruky a povídá: „Když pospícháš, tak si ho nejdřív oslaď."

Nic netuše jsem se zeptal proč. Místo odpovědi jsem vyslechl přednášku číslo dvě: „Podáváme-li čaj, má přibližně teplotu varu, a jak by ti mělo být známo z fyziky, teplota je vlastně neuspořádaný pohyb molekul. Čím je větší, tím je větší amplituda i rychlost molekul. Z toho přece logicky vyplývá, že v teplejším čaji se cukr rozpustí mnohem rychleji, protože molekuly na něj hbitěji dorážejí."

Svou nevzdělanost jsem zamluvil a měl jsem se rychle k odchodu. Ještě mezi dveřmi mě však žena zdržela: „Prosím tě, až pojedeš domů, kup někde kilo mrkve. Ale vyber jen tu velkou… Povrch je přímo úměrný průměru, kdežto objem odpovídá druhé mocnině… Na stejný objem mrkve pak nemusím škrábat takovou plochu."

Jakmile Alena dořekla poslední slovo, rozloučil jsem se a zabouchl dveře. Celou cestu po schodech jsem si říkal: „Ale ta menší mrkev je zase sladší, ta menší je zase sladší…"