O víkendech jsme chodili na výpravy, učili se číst stopy zvěře, rozeznávat ptáky podle křídel, stavět teepee, opékat kuře obalené v bahně v horkém popelu, rozdělávat oheň bez papírů z březové kůry, vázat námořnické uzle či morseovku a vlajkovou abecedu.

Vedli jsme si skautské deníky a vydávali ilegální časopis Sova, v němž nám vedoucí Havel popisoval na pokračování podle Foglarovy knihy Hoši od Bobří řeky různé úkoly, které jsme měli plnit a kterým se říkalo bobříky. Pamatuji si, že bobřík odvahy dostal ten, kdo o půlnoci zašel na nedaleký hřbitov a přinesl z něj něco, co mu tam ostatní předem položili. Bobřík samoty zase předepisoval zůstat sám od rozednění do tmy na nějakém místě, kde nezahlédneš člověka atd.

O prázdninách jsme jezdili na tábor pod Černou skálu, kousek od Krupičkova mlýna, na Blanici a tam jsme bobříky plnili. Na víkendových výpravách v okolí Prahy jsme několikrát narazili na podobný oddíl, který vedl Jaroslav Foglar přezdívaný Jestřáb. Ten převedl do ilegality tzv. Pražskou dvojku. Tiše jsme se pozdravili a rychle jsme šli pryč, aby nás nikdo neviděl pohromadě.

Jiří Navrátil dostal dostal dvacet lez za velezradu, které se dopustil tím, že propagoval skauting.

Strach byl oprávněný, protože v roce 1950 byl uspořádán tzv. „skautský proces", při kterém byli odsouzeni někteří vedoucí funkcionáři. Jako například Jiří Navrátil, který byl během šesti let kvůli Junáku podruhé postaven před soud: poprvé gestapem v roce 1944 a podruhé komunisty. Tehdy dostal dostal dvacet lez za velezradu, které se dopustil tím, že propagoval skauting.

Doma jsme měli na stěně všichni pověšenou skautskou lilii a na významné dny jsme nosili pod bundou či pod svetrem žlutý skautský šátek utažený hnědým turbanem. Náčelník měl na něm navíc pověšené bílé tesáky. Mezi význačné dny patřilo i úmrtí zakladatele skautingu profesora tělocviku Antonína Františka Svojsíka, které připadalo na 19. září. Ten den jsme se střídali a tajně stáli čestnou stráž u jeho hrobu na Vyšehradě. Když se někdo blížil k hrobu, předstírali jsme, že se tam jen procházíme.

Někdy v této době jsme se my čtyři ilegální skauti rozhodli, že uzavřeme smlouvu o věčném přátelství a pomoci a zpečetíme ji podpisem vlastní krví. A protože jsme si už všichni opatřili původní indiánské bowie nože, které měly střenku buď z kroužků kůže, nebo z paroží, postupně se každý z nás řízl do prstu, krev vymáčkl na špičku seříznutého husího brku a podepsal se pod sepsanou přísahu. Tu jsme pak uzavřeli a zapečetili do láhve, kterou jsme uložili do bedýnky a s ní jsme se vypravili do Prokopského údolí, kde jsme ji zakopali. Místo jsme pečlivě zakreslili do deníku, abychom ho jednou mohli vyhledat.

V roce 1968, kdy byl Junák oficiálně zase obnoven, jsme se tam vypravili s tím, že přísahu vyzvedneme a vyvěsíme v klubovně, kterou jsme sháněli. Bohužel nejenže jsme nenašli skříňku s přísahou, ale ani to místo, protože za více než deset let se tam všechno změnilo k nepoznání.

Za rok byl Junák zase zakázán a já se s kolegy z redakce opět uchýlil do ilegality, v níž jsme pár dní vydávali za ruské okupace Mladý svět.

Za rok byl Junák zase zakázán, takže bychom přísahu stejně neměli kde vystavit, a já se s kolegy z redakce opět uchýlil do ilegality, v níž jsme pár dní vydávali za ruské okupace Mladý svět. Redakci jsme měli v tiskárně na Smíchově a rukopisy po vysázení jsme pálili v popelníku, aby se nezjistilo, kdo je autorem. Junák byl obnoven znovu až v prosinci roku 1989, zatímco Mladý svět po pár letech zanikl.

Když jsem si na počátku devadesátých let požádal o nahlédnutí do spisů, které na mě vedla Státní bezpečnost, napsali mi, že svazek, který byl na mě založen na počátku roku 1955, byl skartován. Tehdy mně nebylo ani patnáct let. Zřejmě i náš ilegální oddíl měla Státní bezpečnost pod kontrolou stejně jako později redakci Mladého světa.