Komentáře

Fejeton: Prokletí

13. říjen 2016 četba na 4 minuty

Když jsem doma poprvé řekl, že chci psát, sečtělá maminka se škodolibě usmála. A aby mě pošťouchla, trochu strojeně prohlásila: chceš být prokletým básníkem, chceš objevovat pocit zhnusení a okouzlení, zášť i vášnivou lásku ke sebezničení, chceš snít o tom, že jsi motýlem? Sám sklon a ston, svých viol tón/podzim roní, a duši mou/rve touhou mdlou, monotónní.

Přiznám se, že mě ta odmítavá škodolibost překvapila a zaskočila, dál jsem se o psaní raději před rodiči nešířil. Mohla za to i babička, která mě v mém snažení podporovala. Učinil jsem si z psaní na čas tajného koníčka. Dědeček mně taky držel palce, ale spíše ze zvědavosti.

Z debaty s maminkou ve mně tenkrát zůstalo nejdéle slovo prokletí a začal jsem po něm pátrat. Dozvěděl jsem se, že může být přímé i nepřímé, rodové, technické, časově vázané, utajené, ale že existuje taky sebeprokletí, což je nejčastěji prokletí z přehnaných očekávání. Z toho jsem měl už tehdy strach, a proto jsem se pokusil psát bez očekávání. Začal jsem tím, že jsem si do školního sešitu z druhé strany zapisoval prokletí jiných, abych si v tom udělal pořádek.

Nejprve jsem si vzpomněl na knížete Svatopluka, který panoval na Velké Moravě. Legenda praví: „Maje tři syny a obávaje se, že nebudou živi ve svornosti, rozdělil říši na tři části a každému z nich jedno knížectví přidělil."

Učinil jsem si z psaní na čas tajného koníčka. Dědeček mně taky držel palce, ale spíše ze zvědavosti.

Dál to známe z dějepisu: nechal si přinést tři hrubé pruty, svázal je a svolal své syny ke smrtelné posteli a předal je nejstaršímu z nich s příkazem, aby je zlomil. Jemu, ani těm dalším se to nepodařilo. Pak pruty rozvázal, každému dal jeden a synové pruty snadno rozlomili. Svatopluk pravil: „Vidíte, že zůstanete-li pospolu v lásce a svornosti, nikdy vás nepřátelé přijíždějící z východu, Maďaři, kteří se shromažďují u řeky Tisy, nepřemohou; aniž do zajetí odvedou. Když na mou radu zapomenete, padne na vás kletba." A taky, že jo. Na Svatoplukovo prokletí znesváření synové doplatili: Maďaři Velkou Moravu kolem roku 906 rozvrátili.

Pak jsem se ještě dočetl o koruně Království českého, kterou nechal vyrobit Karel IV. ještě jako moravský markrabě těsně poté, co v roce 1344 papež Klement VI. udělil pražským arcibiskupům právo pomazat a korunovat české krále. Na Karlovu žádost papež, který Karla vychovával, vydal 6. května 1346 bulu na ochranu této koruny, podle níž se zakazuje ji odcizit, prodat nebo zastavit.

Z rozhodnutí Karla IV. se stala koruna majetkem svatého Václava, na jehož lebce měla být trvale uložena. Králům byla pouze zapůjčena v den korunovace a ještě tentýž den večer musela být svatému Václavu vrácena. Za zapůjčení koruny musel každý král zaplatit tři sta kop zlatých ve prospěch kostela a pražské kapituly. Kdo by pravidla porušil, byl Karlem IV. proklet a měl na to doplatit.

Prokletí těch, co pravidla porušili, se mi již tenkrát zdálo, že funguje: poprvé nechal korunu ze země vyvézt před husity král Zikmund a byl sesazen. O korunu měl zájem i král Friedrich Falcký, ale po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 utíkal ze země tak rychle, že to nestihl a nechal ji na Staroměstské radnici. I říšský protektor Reinhard Heydrich údajně doplatil smrtí na to, že si neoprávněně posadil na hlavu českou korunu.

Dnes mě napadá, jestli by neměl i prezident za zapůjčení korunovačních klenotů svatovítské kapitule platit, když je kvůli svému zvolení nechává vystavit. Tím přece porušuje pravidla a mohla by za to na něj dopadnout Karlova kletba, jako na mě dopadla nepřímá kletba mé maminky: když se člověku povede přesná věta, má pocit, že se dotkl nového světadílu, kde ještě nikdo nikdy nebyl, kde je opravdové ticho a opravdová tma. Ale většinou je tomu naopak: jsem nespokojen a trápím se, protože nejsem schopen se ani přiblížit pocitu, který leží někde na dně mé zbytečnými slovy zahlcené duše. Nebýt, ačkoliv myslíme, je vítězství psaním. Jenže komu se to povede! Mně ne.