Už jsem někde řekl, že jsme to spolu měli jinak – že jsme nikdy nebyli přáteli, ale „jen" kamarády. Byl vrstevníkem mé ženy a to, že najednou, zničehonic poodešla (na tomhle pojmenování jsme se s Vaškem okamžitě shodli), ho zasáhlo víc, než sám čekal.

Jeho otec byl jen o rok mladší než můj, který měl v křestním listě taky pátý říjen. Možná proto jednou Vaška poslal, aby mému otci popřál, jenomže já tátovi zapomněl říct, že mají den i měsíc narození totožný, a Vašek možná očekával, že mu táta taky poblahopřeje, a on (jako táta) nic.

Sice se zpožděním, ale přece jen mě to trklo a trochu jsem to zachránil. Ale ne moc – Vašek rád přál, ale ještě radši přání přijímal, byla radost ho pozorovat, jak se těší z každého přání, z každého sebemenšího dárku. Kdo nikdy nebyl muklem, tomuto způsobu radosti neporozumí. I když mé muklovství bylo poněkud delší a skládalo se ze zážitků oddělených od sebe dvaceti lety.

Když Vašek cítil, že už na něho chystají klec (jak jsme říkali), chodil ke mně na „moudra" o vězeňství. Ale patřilo k jeho způsobu vědět o všem, co prožívá či se chystá prožívat, co nejvíc. Jeden čas jsem ho taky trochu učil anglicky, ne moc, spíš pro jeho pocit, že ta řeč není úplně cizí. Nikdy se ale neučil tak usilovně jako Honza Tříska, který už v sobě nosil rozhodnutí odejít s Kájou do Ameriky – takové rozhodnutí v sobě Vašek nikdy nenosil, byli jsme vyznavači onoho výroku, že „každý člověk někam patří, my holt patříme sem..."

Byli jsme vyznavači onoho výroku, že „každý člověk někam patří, my holt patříme sem..."

V osmašedesátém byla naše rodina kvůli mé minulosti poprvé v Chorvatsku, a tam si nás našlo nejen oznámení, že jsme okupovaní, ale i vzkaz, že se máme sejít ve Vídni a tam (snad) vymyslet, jak by měla či mohla dál žít nová filmařská vlna, do níž jsem vůbec nepatřil, ale už jsme s Hynkem Bočanem měli pár společných scénářů a totéž jsme chystali s Ivanem Passerem. Ve Vídni se nic nepodařilo, ale ani Miloši Formanovi v Americe, takže jsme se postupně vraceli domů, moje žena se strachem, že mě zase zavřou. Stalo se o pět let později.

Píšu o tom proto, že na tohle všechno jsem myslel při kilometrových procházkách po jedné normandské pláži, kde není jediný hotel. Nádherně se mi v tom mořském vzduchu dýchalo a těch pětaosmdesát jsem v sobě – ani na sobě – ani trochu necítil. Někdy po dvou třech dnech zaznělo ve francouzských zprávách, že v České republice jsou navzdory neexistující imigraci čím dál víc slyšet neonacisti a rasisti a jiní xenofobové. Že to je možná proto, že se tam blíží volby, ale spíš je to – asi – proto, že se taky rychle blíží připomenutí a oslavy nedožitých osmdesátin Václava Havla, jehož dodnes nemá v Česku rádo dost lidí, jimž s laskavostí sobě vlastní rozšlapal komunistické hračky.

Václava Havla dodnes nemá v Česku rádo dost lidí, jimž s laskavostí sobě vlastní rozšlapal komunistické hračky.

Taky bylo dobré, že tam byly k chycení jen francouzské kanály, dokonce jsem se přistihl, jak to zaříkávám – představa, že bych kousek od moře měl na obrazovce ty ksichty, jimž už jinak neřeknu, jelikož bych neuměl odolat pokušení dozvědět se, co se u nás děje (a přitom moc dobře vím, co), by mi tu dovolenou v Normandii celou zkazila.

Nezkazila – i díky mé dceři a její kamarádce jsem odolal a bylo mi blaze.

Teď tu sedím a sepisuju tenhle text a docela se těším, že pak dopíšu jednu důležitou větu v mých dodatečných poznámkách o životě a třeba se i podívám, co se mi v Normandii urodilo v hlavě, pokud jde o scénář Tiché pošty. To je takový příběh, jak na úplném konci války děti zachrání jednoho francouzského pilota. Takový příběh se nedá vymyslet, ten se dá jen vyslechnout na palandě v jedné světnici jednoho z baráků v jednom uranovém lágru a pak odvyprávět.

A jsem moc rád, že Vašek mě měl za vypravěče, ne za spisovatele.

Už jsem dneska jinde řekl, že pro mě Vašek neodešel. Že opravdu jen poodešel. A že až poodejdu já, vím, kde ho najít.