Komentáře

Fejeton: Zdivočelá země je stále aktuální

8. září 2016 četba na 4 minuty

Dnes budu osobnější, než bývám, a napřed se za to omlouvám. A troufám si věřit ve vaše pochopení.

Před třemi týdny mi bylo pětaosmdesát. Zapojilo se do toho nejen hodně lidí, ale i médií, a i touto cestou všem moc děkuju především za to, že jim dokonce dělalo radost se mých narozenin účastnit. Přestože to jednu chvíli vypadalo, že i ve svobodě budu zakázán v rozhlase, ta chvíle byla opravdu velmi krátká a právě Český rozhlas mi vlastně denně vzdával jakousi poctu opakováním mých povídek a inscenací a rozhovorů. Dokonce až do té míry, že mi kamarádi nadávali, že jim vadím v poslouchání jiných slov či tónů.

A tak se i stalo, že Česká televize začala jako dárek k mému jubileu vysílat seriál Zdivočelá země. Jak to tak bývá, i v televizi se proti tomu postavilo pár očekávaných protistojících, nemajících rádo Bočanův a můj pohled, úzkostlivě se snažící onu rudou minulost naší země odvyprávět poctivě a hlavně pravdivě. Byť jsme občas museli na popisech některých událostí přibrzdit.

Podle anonymů, které jsme dostávali, jsme rychle poznali, komu všemu vadíme. A veřejné vystoupení pana předsedy těch, kteří se ze smutků, o nichž se ve Zdivočelé zemi zmiňujeme, měli dobře, o tom, že v celém tom seriálu není jediné slovo pravdy (abych to zkrátil), nám jenom potvrdilo, že naše snaha o pravdivý obraz naší nedávné minulosti se povedla.

I z hloubi oněch devatenácti let, kdy se Zdivočelá země začala točit, promluvila zřetelně a současně.

Seriál už se vysílá. Už se na něj moc nedívám, když jsem ho viděl i z pracovních důvodů tolikrát, ale ty první díly jsem si pustil. Takže došlo k tomu, že i z hloubi oněch devatenácti let, kdy se Zdivočelá země začala točit, promluvila tak zřetelně a současně, že – ač ještě pár minut předtím jsem měl vztek – jsem se musel smát.

Konal se odvolací soud k žalobě vnučky Ferdinanda Peroutky proti lživým výrokům prezidenta republiky a jeho mluvčího, a výrok soudu byl zároveň tak směšný a tak smutný, že se mi v hlavě na chvíli zastavila veškerá logika. Možná i proto, že omluvy či neomluvy se netýkaly prezidenta republiky a jeho mluvčího, ale Hradu.

Udržel jsem si možná nadhled i proto, že že jsem (stáří se na to nevztahuje) kavárenský povaleč a v jedné kavárně dokonce někdy sedávám na témže místě, kde sedával Ferdinand Peroutka. A tam jsem si už párkrát vzpomněl, jak mi v uranových lágrech mí učitelé, kteří patřili k oné duchovní elitě národa (již komunisté s takovou radostí zařadili mezi třídní nepřátele a jíž se teď říká pražská kavárna), připomínali, že je sice hezké se učit psát od Karla Čapka a Vladislava Vančury, ale chci-li taky ovládat umění zkratky, ať si (dožiju-li se návratu) taky něco přečtu o Ferdinandu Peroutkovi.

To jsem pak poctivě učinil a tiše žasl. Ale teď žasnu ještě víc. Například když odvolací soud vyřkne, že za výrok, že byl Peroutka antisemita, se Hrad nemusí omlouvat. I s vědomím (jak doufám), že paní Peroutková byla čistokrevná Židovka a Peroutka ji velice miloval.

Udržel jsem si možná nadhled i proto, že že jsem (stáří se na to nevztahuje) kavárenský povaleč a v jedné kavárně dokonce někdy sedávám na témže místě, kde sedával Ferdinand Peroutka.

Jako kluci jsme v určitém úseku svých pubert byli ochotni provést jakoukoliv kravinu jenom proto, abychom upoutali pozornost svých spolužaček. Podle psychologů je to přirozené. Je to však přirozené, když tak činí hlava státu? Ne, že mám pocit, jsem si jistý, že od hlavy státu je to přesně to, čemu se říká CHUCPE.

Nakonec zpátky ke Zdivočelé zemi.

Tam „kaubojové" přitáhnou zběhlého vojáka, jehož označí za werwolfa (jak se tehdy říkalo ukrývajícím se a škodícím nacistům), a domnívají se, že vypadají jako ti, co werwolfy na počkání věší. Starosta Brabenec s pomocí Antonína Maděry dělá, co může, aby situaci nejen zvládl, ale uklidnil. Jeden z občanů se ovšem do Brabence pustí: „Do toho ty nemáš co kecat – celou válku jsi byl schovanej v koncentráku. Víš o tom…"

Je třeba něco dodat?