Komentáře

Glosa: Moje ministerstvo, můj stát, můj boj...

21. září 2016 četba na 3 minuty

Šéf hnutí ANO Andrej Babiš má kolem sebe dost poradců, aby mu vysvětlili, že instituce, kterou dnes z pozice člena vlády řídí, mu opravdu nepatří. Navzdory tomu, že se ji rozhodl novátorsky řídit jako koncern Agrofert.

Ať jej někdo konečně chytne za rukáv a vezme někam na vrátnici či podatelnu „jeho úřadu" v Letenské ulici, kde je celkem jasně napsáno, že ten barák nese označení Ministerstvo financí ČESKÉ REPUBLIKYTedy nikoliv ministerstvo financí Andreje Babiše. Ani peníze, které tudy protékají, nepatří žádné fyzické osobě, byť byla pověřena jejich správou.

Mohli bychom brát pouze jako uřeknutí – či spíše utweetnutí – když Babiš na sociální síti nedávno napsal: „Koncem roku budu mít nižší dluh, než když jsem na ministerstvo financí nastupoval". Geniálně to glosoval Žížala z Kanceláře Blaník: "Andy, vo tom nikdo nepochybuje, otázka je, jak na tom bude státní rozpočet!"

Jak se nyní ukazuje, v Babišově případě jde zřejmě o něco hlubšího, co by si možná už zasloužilo i nějaký posudek z oblasti psychologie či příbuzných oborů.

V poslední Partii na TV Prima jsme od něj mohli slyšet: „Není pravda, že by moje ministerstvo kontrolovalo dotace." V tom samém pořadu promluvil o uvažované budoucí spolupráci „jeho" hnutí ANO s komunisty, kterou dříve připustil: „Já určitě bych s nimi do vlády nešel." Zatím jsme neslyšeli jediné slovo, co na to říkají jeho kolegové ze stejného politického uskupení. Je zřejmé, že jejich jediným úkolem je být loajální k vůdci, držet ústa a krok.

Začíná to vždy celkem nevinně

Kam až se mohou tyto postoje, nerozlišující mezi veřejným a soukromým, vyvinout, se lze jen dohadovat. A to hlavně v závislosti na Babišových dalších politických ambicích. Pro jistotu v předstihu varujeme, že zvláště v třetím světě se často rozvíjí patologické chování, které lze označit za nemoc šílených prezidentů. A projevuje se právě hypertrofovaným egem.

Zvláště v třetím světě se často rozvíjí patologické chování, které lze označit za nemoc šílených prezidentů. A projevuje se právě hypertrofovaným egem.

Vedle severokorejských vládců to v budování pozice nadčlověka dotáhl asi nejdál Robert Mugabe v Zimbabwe. „Zemřel jsem už mnohokrát. V tom jsem porazil Krista. On zemřel jednou a jednou vstal z mrtvých," vyvracel například v roce 2012, v době, kdy mu bylo 88 let, spekulace o svých vážných zdravotních potížích.

Našly by se jistě i mnohé příklady z evropské historie, které ukazují, jak to dopadá se zeměmi, v nichž lid otevřel prostor autokratům. Vždycky to začíná celkem nevinně… Až si Andrej Babiš začne místo ministerstva přivlastňovat rovnou celý stát a rozhodne se napsat „Můj boj", budeme vědět, že se jeho nemoc už dostává do pokročilejší fáze.