Je to nekonečný příběh. Vždy, když se zdá, že trable eurozóny už musí skončit, vypadne ze skříně nový kostlivec.

Po britském referendu jsou to italské banky. Ty jsou po letech minimálního růstu, deflace, nulových sazeb a po dekádách politického vměšování se v situaci, kdy v nich kvůli špatným úvěrům zeje masivní kapitálová díra. A něco se musí stát: beztak neduživý růst italské ekonomiky špatné banky v nejlepším utlumí, v nejhorším na léta zcela zabijí.

Plechovku donekonečna odkopávat nelze, byť příklad Řecka, které stále nedospělo k nevyhnutelnému odpisu dluhu, ukazuje, že eurozóna je v této disciplíně přeborník. U Itálie jsou však pokusy hrou s ohněm.

Italská přestřelka na benzinové pumpě

Italská vláda chce – navzdory svému zadlužení – bankám pomoci a z veřejných zdrojů je rekapitalizovat. To však naráží na (od ledna tohoto roku platná) evropská pravidla, která vládní pomoc bankám povolují až poté, co se na ztrátách podíleli dluhopisoví investoři. Což je v Itálii, zemi drobných střadatelů, problém.

List Financial Times odhaduje, že podřízený dluh italských bank drží na 60 tisíc italských domácností. Před referendem o ústavních změnách, které premiér Matteo Renzi vyhlásil na říjen letošního roku, je tento tzv. „bail-in“ dluhopisových investorů v Itálii politicky skoro nemožným krokem. Před volbami v roce 2017 v Německu je zas jakýkoliv ústupek politicky neprodejný v Berlíně.

Itálie mohla (měla) provést rekapitalizaci v letech 2008-2010, kde by si jí mezi záchranou amerického a britského sektoru nikdo nevšiml.

Ve hře je ale tentokrát mnohem, mnohem více. A domnívám se, že opakování rigidního postupu, se kterým Německo přistoupilo k Řecku, by v nynější pobrexitové situaci byl v Itálii podobně zodpovědný jako přestřelka na benzinové pumpě.

Ne že by si Italové nemohli za svou situaci sami a že by evropská pravidla nebyla správná. Itálie mohla (měla) provést rekapitalizaci v letech 2008-2010, kde by si jí mezi záchranou amerického a britského sektoru nikdo nevšiml. Stejně tak mohla svůj sektor sanovat tak, jako Španělsko v dluhové krizi.

A do konce roku 2015, kdy vešla v platnost nová legislativa, mohla využít ultra nízkých výnosů a díru ve svém bankovním systému zasypat z levných peněz po výnosu hladových investorů a bez invazivního Bruselu. Stejně jsou správná evropská pravidla: ztráty mají primárně nést investoři, nikoliv daňoví poplatníci.

Itálie: Too big to fail

Jenže vyčítat teď Itálii pomalost a rigidně trvat na pravidlech je hra s ohněm. Je jedna věc školit ze zodpovědnosti malé Řecko a zcela jiná školit Itálii, která je příliš velká na spadnutí.

Od pádu nemusí být daleko, nálada v Itálii je totiž podobná jako v předreferendové Británii.

A od pádu nemusí být daleko, nálada v Itálii je totiž podobná jako v předreferendové Británii. Obyvatelstvo vidí říjnové referendum jako referendum o vládě a o globalizaci, růst po krizi (ale vlastně i před ní během členství v EMU) byl a je mizerný a na bodě mrazu je důvěra v politický establishment, jak ukázala vítězství kandidátek Hnutí 5 hvězd v letošních primátorských volbách v Turíně (Chiara Appendinová) a Římě (Virginie Raggiová).

Když si uvědomíme, že Hnutí je striktní v názoru, že řešení italské stagnace není možné bez vystoupení z eurozóny, je zřejmé, že v případě řešení italských bank nemůžou stát v cestě (v podstatě správné) principy.

Jde totiž o přežití EU a EMU: případný odchod Itálie by zcela jistě znamenal konec EU. Jakkoliv se nám to nemusí líbit, je potřeba Italům dát prostor a možnost pomoct svým bankám bez zapojení drobných investorů.

Riskovat vlnu nevole a další ztrátu víry v evropský projekt je to poslední, co Evropa potřebuje.

Výměnou za shovívavost si Německo může vymínit reformu italského bankovního sektoru, který místy nepříjemně připomíná ten český v 90. letech. Ano, je to v podstatě úplatek malé části elektorátu, ale riskovat vlnu nevole a další ztrátu víry v evropský projekt je to poslední, co Evropa potřebuje.

Částka 50 miliard eur na rekapitalizaci italských bank, které lze získat za lehce přes procento na deset let, za to riziko nestojí.