Kateřina Cidlinská

Názory

Příjmy začínajících vědců jsou pod hranicí chudoby

21. únor 2017 četba na 10 minut

V České republice je přibližně 25 tisíc doktorandů. Mnozí na začátku studia pomýšlí na vědeckou dráhu. Ve vědě je přitom čím dál víc důležitá mezinárodní spolupráce. Podle slov předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů Kateřiny Cidlinské však českým studentům současný systém nedovoluje být na této mezinárodní úrovni zcela konkurenceschopní.

„Stipendia doktorandů se více než deset let neměnila, nehledě na zvýšení minimální mzdy i inflaci," řekla v rozhovoru Kateřina Cidlinská. Proto se v asociaci, která vznikla loni v srpnu, rozhodli učinit kroky, jež by situaci zlepšily a podmínky doktorandů se začaly více přibližovat těm, jež mají studenti v západní a severní Evropě.

V čem je podle vás ten hlavní problém?

Čeští doktorandi nemají takovou podporu a vedení, jako mají studenti v Německu nebo ve Francii. Netvrdím, že jsou na tom všichni špatně. Ale většina na tom hůře je. Záleží to na finančních možnostech a personální politice vysoké školy, případně ústavu AV ČR, který také může být školicí institucí, ale nemá právo udělovat doktorský titul. A mění se to instituce od instituce.

Co to znamená v praxi?

Například ne všechny instituce mají podmínky pro to, aby mohly doktorandy zaměstnat. Zároveň současné doktorské studium spočívá především ve spolupráci školitele a doktoranda, který je na školiteli značně závislý. Školitelé mají ale své práce vzhledem k systému financování a hodnocení vědecké činnosti také dost, protože musí honit své granty a starat se o svůj výzkum. Takže na vás mnohdy nemají dostatek času. Může se tak snadno stát, že se ocitnete sami se svým tématem a plavte si.

V zahraničí to funguje jak?

Liší se to podle oborů. Obecně však lze říci, že se tam doktorandi intenzivněji věnují jak studiu, tak vědecké práci. Bývají součástí užšího týmu okolo školitele a pracují na výzkumném tématu. Sama jsem doktorandka, a když jezdím na konference, setkávám se s lidmi, kteří na rozdíl ode mne mají osm hodin denně čas číst různé teoretické texty a rozšiřovat si obzory. Zatímco já osm hodin denně dělám něco úplně jiného, pak přijdu vyřízená z práce a měla bych načíst to samé co oni.

Doktorandi ale dostávají stipendia, nahrazující mzdu…

Stipendia se pohybují pod hranicí příjmové chudoby v České republice, takže o nahrazení mzdy rozhodně nemůže být řeč. Většina z doktorandů přitom nejsou rentiéři a potřebují se nějak živit. Jelikož jim ale instituce pracovní smlouvu nemůže nabídnout, musí pracovat v oblastech, které s jejich tématem nemají moc společného. Stipendium je tak spíše příjemným přilepšením než náhradou mzdy. Ale pak vlastně stipendium ztrácí smysl, protože takoví doktorandi nepracují na svém výzkumu, nevěnují se studiu a místo toho se věnují nesouvisejícím zaměstnáním. Proto i velká část doktorandů dopíše své závěrečné práce za mnohem delší dobu, než je řádná doba studia, tedy tři až čtyři roky. To zvládne maximálně patnáct procent studentů. A stipendium déle než čtyři roky už nedostáváte.

Lze situaci u nás porovnávat s vyspělými státy Evropy?

Měli bychom se o to minimálně snažit. Věda a výzkum je globální pole, a pokud tu vědeckou činnost chceme vykonávat dobře, musíme být zkrátka v kontaktu se zahraničím. Proto je důležité, abychom měli možnost být zahraničním vědcům rovnocennými partnery.

Kdy se podmínky pro doktorandské studium zhoršily?

V roce 2004 došlo k reformě systému vědy a výzkumu. Posílil se podíl grantového financování v rozpočtu institucí. Předtím nemusely instituce tak soutěžit o peníze. Říkáme tomu kafemlýnek. Jste hodnoceni za to, kolik máte vědeckých výstupů, zejména publikací. Tudíž, kolik si namelete bodů, tolik dostanete peněz. Proto melete a je otázka, jestli to děláte pořádně.

Takže posílení grantového financování nebyl dobrý krok?

Původně to měl být částečně i způsob, jak dostat ze škol a výzkumných institucí špatné, neproduktivní výzkumníky, kteří se někde drželi od osmdesátých let, tedy ještě z dob komunismu. Částečně se to asi povedlo. Jenže u nás se vždy snažíme něco okopírovat ze Západu a přitom to udělat trochu po svém. Tím to tak trochu zabijeme.

Proto jsem se ptala, zda se dají způsoby z vyspělých zemí aplikovat na české poměry…

Objem peněz na vědu u nás není výrazně nižší. Když se podíváte, kolik z HDP dáváme na vědu, tak jsme v Evropě někde kolem průměru. Jde však o to, jak se částky rozdělí. Peníze, kterými si mohou být instituce jisté, jsou ale nižší, než bývaly. Například Akademii věd pokleslo v roce 2009 financování z 69 na 33 procent. Což je špatný poměr. Místo toho, aby tato institucionální dotace byla něčím, čím si můžete být jistí, a granty byly třešničkou na dortu na nové projekty, je to naopak. Nemůžete pak totiž lidem garantovat plné a dlouhodobé úvazky. Proto se všichni, včetně školitelů, honí za granty.

Školy a instituce s tím nic udělat nemohou?

Hlavní chyba je politická, že se to vymyslelo tímto způsobem. S tím školy samy nic nenadělají. Na druhou stranu je ale důležité, jak s doktorandy instituce zacházejí. Kdyby vzaly studentů méně, mohly by se o ně lépe starat. Sice pak škola dostane méně peněz, protože ty má za studenty, ale výsledky budou kvalitnější.

Ve své disertační práci jste se zaměřila na lidi, kteří z vědy odcházejí. Jsou hlavním důvodem právě peníze?

Ač by se to tak mohlo zdát, dost často hovoří i o tom, jak měli najednou pocit, že se nic neděje, že stagnují. Neměli vedení, které potřebovali. I když jste v jistém smyslu samostatný vědecký pracovník, pořád jste na začátku a školitele k rozvíjení potřebujete. Pokud se vám nedostávají podněty a příležitosti, abyste se mohli posunout, je to demotivující.

Můžete to vysvětlit?

V podmínkách, kdy jsou školicí instituce pod tlakem, aby produkovaly zejména odborné publikace, neboť především za ně jsou hodnoceny a na jejich základě jsou financovány, kladou takové nároky i na doktorandy. Zároveň však neposkytují doktorandům potřebnou průpravu, aby mohli produkovat skutečně kvalitní texty. Jeden bývalý doktorand mi doslova řekl, že u nich „byla jen buzerace: pište články, pište články, ale nikdo nám neukázal jak".

Takže jde o to, splnit jen nějaké limity?

V podstatě ano. Další úspěšný doktorand, který aspiroval na vedoucího oddělení a nakonec stejně skončil, mi řekl, že napsal něco, za čím si ještě úplně nestál. Měl pocit, že výsledky, které jim vycházejí, nejsou takové, aby stály za publikování. Nebylo to ještě dovymyšlené, ale jeho vedoucí ho donutil článek napsat a podat. Článek pak jasně nebyl výrazně kvalitní, což doktorand sám věděl. Jenže, když jste takto na začátku, potřebujete se o to více ukázat v dobrém světle a ne psát hlouposti.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST