Nemocí, která dnes trápí a omezuje Itálii, je nezřetelná hranice mezi res publica a res privata – veřejnou a soukromou sférou. Jelikož se toto mlhové propojení týká vysokých pater politiky a ekonomiky, problémy se odrážejí v celé společnosti.

Když to velice zjednodušíme, průmyslová revoluce a osvobození podnikatelského ducha přišly až ve chvíli, kdy byly dostatečně jasné a neměnné hranice mezi majetkem vladaře a majetkem jeho poddaných. Až tehdy se podnikavý jednotlivec mohl spolehnout na to, že mu vyšší instance „z vůle Boží" – čti z vůle krále – neseberou plody jeho práce a investic. Ne nadarmo všechno začalo v Anglii, kde byli v tomto zkrocení svých pánů v Evropě nejdále.

Jazýček pomyslných vah mezi Západem a Východem hledejme v kvalitě a přísnosti zákonů upravujících střet zájmů veřejných činitelů.

To je jádro toho, co nás dodnes odděluje od Východu, kde může absolutní moc jednoho muže znamenat pro jeho nohsledy a lokaje přístup k velkému bohatství. Stejně tak ovšem může náhlý obrat satrapovy přízně znamenat naprostý propad či smrt (viz třeba případ Chodorkovskij).

Současná tristní hradní konstelace nemusí nutně znamenat trvalejší přesun České republiky směrem k Východu. Naopak optimističtější pohled z širší perspektivy nám může napovídat, že se snad jedná o dočasné, byť nesmírně nepříjemné uklouznutí.

Jazýček těchto pomyslných vah mezi Západem a Východem, mezi res publica a res privata, hledejme spíše v kvalitě a přísnosti zákonů upravujících střet zájmů veřejných činitelů, ministry vlády počínaje a obecními úředníky konče (postřeh z osobní zkušenosti: copak starosta, který spolurozhoduje o územním plánování, může zároveň vlastnit hlavní místní stavební firmu?!), a v jejich skutečné aplikaci.

Zákon nejen o Babišovi

Že se lex Babiš zabývá hlavně Andrejem Babišem, nemusí automaticky znamenat, že je to lex contra personam, tedy zákon připravený k likvidaci politického oponenta. Ministr financí je prostě svým způsobem v české politice nový jev, a to jak velikostí svého majetku a šíří svých obchodních zájmů, tak silou politické moci, k níž se poměrně rychle dostal.

Bude-li tento zákon kvalitní, bude se hodit i v jiných situacích, protože dnes už dobře vidíme, jak si na mediální svět brousí zuby – nebo už spokojeně plní nenasytná břicha – i jiní magnáti. Není se čemu divit. Byť se jen tak snadno nezbavíme závislosti na hmotných surovinách, jako je uhlí nebo ropa, žijeme v čím dál nehmotnější společnosti, které se říká informační, protože její hlavní komoditou jsou informace.

Nelze ignorovat riziko, že se mediální moc koncentruje do několika málo rukou, jejichž majitelé jen stěží kdy sledují veřejný zájem.

A média drží v informačním světě královskou pozici v oblasti ovlivňování veřejného mínění, ať už se jedná o přesvědčování voličů, nebo o zvýšení přízně spotřebitele vůči konkrétnímu korporátu. Mediální svět je pro naši civilizaci stěžejní. Je příliš zásadní na to, abychom ignorovali riziko, že se mediální moc koncentruje do několika málo rukou, jejichž majitelé jen stěží kdy sledují veřejný zájem.

Italské varování

V Itálii v polovině devadesátých let mnozí hájili nástup Silvia Berlusconiho do vysoké politiky tím, že je příliš bohatý na to, aby šel do politiky krást. Znělo to logicky, ale realita byla bohužel jiná. Důvody Berlusconiho politického dobrodružství – téměř dvacet let trvající noční můry pro Itálii – se dají shrnout jednoduše: cílené právní změny formou zákonů pro domo sua měly jednak zajistit jeho mediálnímu impériu výhodnější pozici a penalizovat konkurenci a za druhé zaručit jemu samému i jemu podobným co nejúčinnější a nejdelší možnou imunitu před spravedlností.

To vše opepřeno sexuálními skandály a historkami, které Berlusconimu vlastně paradoxně pomohly odvádět pozornost od hlavních trestných činů. Itálie si přitom mohla ušetřit to nejhorší, co jí berluconismus navařil, kdyby se středolevé koalici, která se během tohoto smutného období dostala k moci dvakrát, podařilo prosadit kvalitní zákon o střetu zájmů. A to se nestalo.

Itálie si mohla ušetřit to nejhorší, co jí berluconismus navařil, kdyby se středolevé koalici podařilo prosadit kvalitní zákon o střetu zájmů.

Bylo by ale naivní věřit v prostou neschopnost Berlusconiho politických oponentů. Situace je pravděpodobně mnohem horší. V Itálii panuje přesvědčení, že ani na středolevém spektru si takový zákon nikdo doopravdy nepřál, protože ekonomické zájmy jsou v Itálii natolik prorostlé s politickou mocí, a to až do té nejnižší komunální úrovně, že prosadit jej by se pro italskou Demokratickou stranu (či jejího předchůdce) rovnalo politické sebevraždě.

Bylo mnohem jednodušší celou vinu hodit na odporného Berlusconiho, a přitom si dále užívat místy až zločineckého propojení. Svědčí o tom mimo jiné několik městských zastupitelstev, která soudy zcela zrušily kvůli stykům s mafií – napravo stejně jako nalevo.

Je proto žádoucí, aby byl lex Babiš schválen a aby Česká republika zřetelně nastavila, kde leží hranice mezi veřejnou politickou sférou a soukromým podnikatelským zájmem. A to co nejdříve. Vyhraje-li Babiš příští rok volby, už bude pozdě a propadu směrem k Východu se bude čelit mnohem hůře.