Stovky odborníků na strach a také na bezpečnost se vyrojily jako dešťovky na kompostu. Člověk si marně láme hlavu, kde se tu ti experti náhle vzali, kde se vzdělali, kde se naučili, o čem tak expertně hovoří, podporujíce populistické politiky podlézající lidu, proměňujícímu se v té atmosféře strachu ve vystresovaný dav hledající viníky svého stresu. A nalézají je. Nalézají je s podporou pana prezidenta tu v islámu, tu v české kavárně, kam pan prezident posílá každého, kdo se mu svou kultivovaností a vzděláním a vůbec jiným názorem protiví, dobře si vědom, že kavárna asociuje s kavárenským povalečem.

Za prezidentem v té snaze přeměnit společnost v dav, ztrácející se v rozpacích z politické bezprogramovosti, nezaostává ani ministr financí se svým sice věcně ubohým, ale bohužel působivým „všichni kradou" a „všichni lžou", včetně premiéra, jak jsme mohli slyšet a číst.

Nepřátelé lidu

Pryč s politikou je základní programové politické heslo nepolitika, ale manažéra (jak se sám označuje), Andreje Babiše. Babišova politika odmítající politiku je jednak nebezpečně účinným útokem na demokracii, jednak z těch, které označí za politiky, činí nepřátele lidu, tedy skupinu, která je všemi našimi strázněmi a nespokojenostmi a neduhy vinna. Nezbývá než ji odstranit.

Pro předsedu ODS Petra Fialu a pro politiky hlásící se k jeho straně, je nepřítelem blaha každý, kdo usiluje o naši hlubší integraci v rámci Evropské unie. Podobně jako Václavu Klausovi jsou politikům ODS nositeli zla zejména podporovatelé politiky německé kancléřky Angely Merkelové. A opět tu máme místo pozitivního programu návrh na definici nositele zla, jehož je nutno odstranit. Útočnými protimerkelovskými komentáři tohle vytváření nepřátel z Němců podporují i na stránkách jinak solidního a prodemokratického Echa 24 Daniel Kaiser a Lenka Zlámalová, oba nepochybně nadprůměrně nadaní žurnalisté.

Konečně žurnalisté vůbec, a nejen ti, kteří pracují v redakcích médií vlastněných Babišovým Agrofertem, ale i mnozí další, rezignovali na povinnost připomínat programová a hodnotová východiska politických stran a vystačí si s pouhou kritikou stavu. Přispívají tak k programovým rozpakům významné části společnosti a spoluvytvářejí podmínky pro snadnější vítězství nezodpovědných populistů.

Vytvoření takového mlýna na ztrátu veškerého smyslu a významu slova, jakým jsou třeba Parlamentní listy, to je přímo kulturní trestný čin.

Vytvoření takového mlýna na ztrátu veškerého smyslu a významu slova, jakým jsou třeba Parlamentní listy, to je přímo kulturní trestný čin. Ani veřejnoprávní média ale nezůstávají v posilování programových rozpaků veřejnosti pozadu. Právem vysmívaný princip vyváženého dialogu, v němž má nacista k dispozici stejný čas jako jeho někdejší oběť, pracuje nutně ve prospěch populistických vůdců.

Kam se vytratily pozitivní programy?

Ani Miroslav Kalousek jako předseda politické strany, hlásící se původními nedodržovanými programovými hesly ke konzervativní tradici kultivovaných pozitivních programů, které v názorově se odlišujících politických partnerech nemíní vidět nepřítele, nenabízí ve svých politických vystoupeních nic než verbální útok na ně. Tedy opět tu máme místo pozitivního politického programu jen viníka všech našich běd.

Karel Schwarzenberg, jenž v oné straně reprezentoval programové pozitivní cíle, se vytratil, ačkoliv funkci čestného předsedy a poslance za TOP 09 přijal a s tím i odpovědnost za její hodnotově programový obraz, který na samém počátku vytvářel.

O komunistech oslavujících někdejší pohraničníky střílející po nevinných lidech unikajících z nesvobody totalitního státu a Klementa Gottwalda, podpisujícího rozsudky smrti nad svými nevinnými politickými odpůrci, není třeba se rozepisovat. Vytváření nepřátel, které je nezbytné likvidovat, pokud možno fyzicky, je základem jejich někdejších i dnešních politických snah.

Pozitivní programové slovo bez definování nepřítele zazní občas z úst představitelů lidovců. U slov bez činů však zůstává proto, že nemohou odolat, aby se nestali vládním koaličním partnerem kohokoliv, nehledě na vzájemnou neslučitelnost hodnotových východisek politických programů. Jejich občasné pozitivní programové úsilí jako straně křesťanské kazí svými hrubými a ničím nepodloženými výroky vůči jinověrcům hlava katolické církve, kardinál Dominik Duka, podporující nikoliv porozumění, jak by bylo lze u křesťana předpokládat, ale nenávist podobnou té, kterou vůči křesťanům svého času provokovali komunisté nebo vůči Židům nacisté.

Epidemicky šířený strach jako výtah k moci

Sociální demokraté v čele s Bohuslavem Sobotkou vyhráli v říjnu 2013 parlamentní volby v jistém smyslu pozitivní programovou nabídkou. Na rozdíl od ostatních bez definice nepřítele. Na rozdíl od ostatních ale také bez dostatečné odvahy pokusit se realizovat svůj vládní program bez nepřátel politiky. Je to paradoxní, ale koaličním spojenectvím se svým úhlavním nepřítelem, Andrejem Babišem, stali se nepřáteli sebe samých. Zřekli se tím mnoha svých voličů a rezignací na vlastní sociálně citlivý program projevili nikoliv jen politickou, ale přímo lidskou slabost.

Argumenty vyvolávajícími strach a umožňujícími tudíž posilování policie hoví sociálnědemokratický ministr vnitra Chovanec všem, kdo si v existenci skupinového nepřítele a viníka všech běd libují. Epidemicky šířený strach je hlavním Chovancovým instrumentem, kterým se pokouší dosáhnout toho, čeho nedosáhl svým někdejším spojenectvím s úhlavními Sobotkovými nepřáteli, s nimiž svého času hledal podporu v Lánech u Miloše Zemana; tedy nahradit slabého nicméně demokrata Sobotku a stát se vítězným populistou podporovaným nikoliv snad majetkem, jako Babiš, ale policejně zajištěnou mocí.

Konečně ani premiér Sobotka se podporou referenda jako nebezpečného prvku přímé demokracie nevyhnul populistickému postoji a znevažuje tak samu podstatu systému demokracie zastupitelské, založené přece jen na důvěře v dlouhodobě pojaté politické programy, tříbené parlamentními debatami v rámci právního státu.

Demokracie je vskutku v nebezpečí

Politická bezprogramovost uvádí společnost do rozpadů. Populistické podbízení se lidu, hledajícímu v programové nouzi nějaká co možná rychlá a jednoduchá řešení, nebývá lidu proti mysli, je-li nalezen viník jeho frustrace, jeho politických rozpaků, jeho zklamání. Populisté to dobře vědí. A vědí i to, že přidají-li k rozpakům strach z neznáma, bude jim valná část společnosti naslouchat s nadějí, že nějaký rychlý řez, nějaký pevný postoj, třeba takový, jaký komunisté po únoru roku 1948 použili proti selskému stavu a proti církvi, které pojmenovali jako viníky všeho zla, bude lépe.

Dnes nám ti, kteří jsou skutečnými viníky našich politických rozpaků, kteří způsobili ztrátu cílů veřejného snažení, naši politici, nabízejí jako cíl nenávisti, kterou uměle rozdmychávají, zejména ty naše spoluobčany, kteří do rozpaků neupadli, kteří brání demokracii, nemají strach z neznámého a odmítají nenávist jako řešení stavu, který vidím jako důsledek vážného selhávání politických stran.

Kdo není ochoten přijmout kolektivní strach a z něho pocházející kolektivní nenávist třeba k jinověrcům, z nichž někteří vskutku vraždí nevinné, je nepřítel a zrádce.

Kdo není ochoten přijmout kolektivní strach a z něho pocházející kolektivní nenávist třeba k jinověrcům, z nichž někteří vskutku vraždí nevinné, je nepřítel a zrádce. Důvody, příčiny a motivaci vraždění zkoumáme jen málo a povrchně. Nevinné ale také masově vraždí i jiní, kteří se k žádnému Islámskému státu či k Alláhovi nehlásí. Vraždění nevinných není výsadou těch, kdo se hlásí k islámu. Breivik vraždil bez Alláha, stejně jako mladý nacista v Mnichově či český šílenec v Uherském Brodě. Jenže hledat skutečnou motivaci je časově náročné, a lid si žádá okamžitého řešení, zejména je-li z nejvyšších míst trvale strašen a k hledání viníka vyzýván.

Nejde ale o islám. Jde o demokracii, která je vskutku v nebezpečí, jehož nositeli jsou naši populisté a bezprogramoví vedoucí politici všemožných politických stran. Co tedy v takové situaci, rozhodně vážné, mohou ti, kteří si uvědomují skutečnou podstatu nebezpečí, dělat pro uchování zásad a hodnot zastupitelské demokracie a k blahu všech cílené multistranické parlamentní politiky?

Mohou si být vědomi – a měli by si být vědomi –, že politické strany jsou existenčně závislé na nich jako na voličích. Mohou si být vědomi – a měli by si být vědomi –, že politické strany bez straníků, jak tomu u nás převážně je, nevyjadřují zájmy svých členů a svých voličů, ale především zájmy svých vedení. Ten zájem je prostý: být znovu zvolen.

Je tedy na nás, kdo jsme stavem, který jsem se zde pokusil vylíčit, znepokojeni, abychom zmnožili členstvo politických stran, abychom v zájmu své další svobodné existence uvnitř partají byli věcnými kritiky rozsévačů strachu a nenávisti a participací na kvalitních programech proměnili politické strany v mluvčí zcela konkrétních společenských vrstev, společně usilujících o zachování demokratických svobod a nejen individuální, ale i společenské občanské odpovědnosti.

Princip kolektivní viny ještě nikdy nepřinesl nic než nesvobodu těm, kdo populistickému volání po kolektivní pomstě kolektivně podlehli.

Bez naší účasti na stranickém politickém životě se staneme hříčkou nenávistných antidemokratických her populistů Zemana, Babiše, Chovance a třeba i Konvičky s Okamurou. Rozsévači strachu, kteří bojují s terorismem podněcováním nic nerozlišující nenávisti bez snahy nalézt celoevropské řešení skutečných reálných hrozeb, jsou stejně nebezpeční jako sám terorismus. Princip kolektivní viny ještě nikdy nepřinesl nic než nesvobodu těm, kdo populistickému volání po kolektivní pomstě kolektivně podlehli.