Komentáře

Michael Romancov: V Rusku vítězí strany moci

22. září 2016 četba na 5 minut

18. září došlo v Rusku k něčemu, co je označováno termínem volby, ale volby to ve skutečnosti nebyly. Proč?

Rusko nedisponuje demokratickou tradicí, zato má svébytnou tradici výkonu moci. Dosud se stalo jen dvakrát, že výkon moci byl omezen, respektive podmíněn, volbami. V obou případech šlo o krátký a neplnohodnotný pokus. V období 1905–1914/1917 car každou Dumu důsledně ignoroval, a protože zvolené politické strany především prokazovaly naprostou neschopnost vést standardní demokratickou diskusi, nemohly se stát protiváhou moci výkonné.

V říjnu 1917 se moci chopili bolševici, kteří demokratické „embryo" úspěšně vypudili a nahradili ho mocí jimi ovládnutých a vykastrovaných sovětů. Mocenský monopol komunistů byl zrušen v březnu 1990, čímž se teoreticky otevřel prostor pro vznik pluralitního systému politických stran…

Neotřesitelné Jednotné Rusko

Po šestadvaceti letech formálně existující politické plurality můžeme říci, že pro ruskou politickou scénu se stala charakteristická existence tzv. „strany moci", stojící za prezidentem. První taková vznikla na konci Jelcinovy vlády v roce 1999, čímž skončilo druhé období „demokracie".

Dnešní Jednotné Rusko (JR) vzniklo koncem roku 2001 a od roku 2003 vyhrálo ve všech volbách. V letech 2003 a 2011 získalo prostou většinu, 2007 a letos většinu ústavní. Vedle toho vládnou její členové v 76 z 85 federálních subjektů a disponují 2840 křesly z 3787 v regionálních parlamentech.

Optikou čísel je postavení JR neotřesitelné, ale nazíráno optikou standardní politické logiky je to divné. Jestliže se na počátku Putinovy vlády Rusku ve všech měřitelných oblastech ekonomického rozvoje a ve většině oblastí sociálního rozvoje dařilo lépe, dnes už to rozhodně neplatí.

Od anexe Krymu vláda tvrdila, že Ruskem nikdo a nic neotřese, ale poslední rok přiznává propad všech standardně sledovaných ukazatelů vývoje hospodářství.

Od anexe Krymu vláda tvrdila, že Ruskem nikdo a nic neotřese, ale poslední rok přiznává propad všech standardně sledovaných ukazatelů vývoje hospodářství. To všechno se pak děje ve společnosti, kde nejsilnějším elementem široce sdílené nostalgie po sovětských poměrech je stesk po sociálních jistotách…

Předák druhé nejsilnější strany v Dumě, šéf komunistů Zjuganov, prohlásil, že se ještě nikdy v historii v žádné zemi nestalo, aby takovým způsobem zvítězila strana, která způsobila 7% propad hospodářství. A protože i on považuje úspěch JR za nenormální, neváhal vládu obvinit z masivního falšování voleb. V tom se sice shoduje se zahraničními pozorovateli, ale stejně jako jim mu to nebude nic platné.

Nejde o politiku, ale o moc

„Úspěch" JR však nestojí jen na podvodech, s nimiž všichni počítali. V Rusku totiž vše proběhlo tak, jak to proběhnout mělo, až na jednu výjimku. Z téměř 112 milionů voličů celých 62 % zůstalo doma. Ti, co se cítí být občany (a je jich menšina), nejspíš tichým způsobem protestovali, většina však o politiku nemá zájem, neboť v Rusku o politiku nejde, jde jen o moc a oni vědí, že žádnou nemají.

Moc má prezident, a ten z nesmírných prostředků, jimiž Rusko disponuje, podobně jako dávní carové „krmí" své ministry, poslance či gubernátory. Obyčejní lidé moc nemají, ti mají obyčejné starosti, kterých teď přibývá, a protože jim nikdo nenařídil, aby k volbám šli, tak nešli. Až nařídí, tak půjdou, ale volit nebudou. Udělají to, co se jim řekne. Tak tomu totiž bylo vždy.

Obyčejní lidé moc nemají, ti mají obyčejné starosti, kterých teď přibývá, a protože jim nikdo nenařídil, aby k volbám šli, tak nešli.

A proč tomu tak bylo? Protože bez ohledu na to, zda děláte, či neděláte, zda jste aktivní, či pasivní, je pořád všechno špatně (jen občas o něco méně). Nějak bylo, nějak bude… A jak tedy bude? Moderní ruské dějiny znají dvě revoluce. Revoluce se Putin bojí a poměrně úspěšně dělá vše pro to, aby se jí vyhnul. Například umožňuje nespokojencům, aby Rusko opustili, čímž potenciální opozici elegantně zbavuje politicky gramotných jedinců.

Dokud „spravedlivě" rozděluje prostředky mezi ty, které „krmí", nedojde k „demokratické" evoluci, neboť ti, co jsou „krmeni", ochotně a samostatně zorganizují třeba volební podvody. Ani on však není schopen uhlídat historicky nejtypičtější politický projev Rusů. A tím je vzpoura. Tu ale dokáže potlačit. Zatím zcela jistě.