Komentáře

Mirek Topolánek k brexitu: Přebarvená labuť, mrtvá kočka a poločas rozpadu

24. červen 2016 četba na 9 minut

Domnívám se, že výsledek referenda je v zásadě nedůležitý, protože obě varianty přinášely dopředu spousty rizik a jistotu rozpolcení.

Referendum o brexitu skončilo. Výsledek po euromasáži trochu nečekaný. Přál jsem jim to. Jako Brit bych volil stejně. Mám před očima titulní obrázek z The Sun à la „Nad Albionem slunce nikdy nezapadá". Británie je svobodná! Možná. Možná brzy.

Neslavím. My totiž nasedáme zpátky do sedel a začínáme zase šlapat do pedálů eurokola. Sice z kopce a bez brzd, ale jedeme dál. Mandaríni schválili směrnici o povinné společné jízdě s pelotonem. Je třeba se semknout. Proč proboha nejsem Brit?

Některé škody jsou nenapravitelné

Přiznávám, že přes přátelství s Davidem Cameronem jsem tentokrát stál na druhé straně. Vzpomněl jsem si mimo jiné na základní teze a cíle námi společně zakládaného Hnutí pro evropské reformy a frakce Evropského parlamentu ECR, která měla rekonstrukci nefunkční Unie vetknutou přímo v zakládací preambuli. Neprosadili jsme nic!

Vím, že David bojoval i o svůj politický život. Patří ke konzervativní tradici, že dá teď svou funkci k dispozici. Mimo jiné proto, aby zabránil fatálnímu rozkolu Konzervativní strany. Kdo po jeho odchodu a odchodu toryů zatřepe s Bruselem, probudí mandaríny, přinutí německo-francouzský direktoriát k reflexi a otevře realistickou diskusi o cestě zpět ke Společenství uhlí a oceli nebo aspoň zpátky na zem, to fakt netuším.

Domnívám se, že výsledek referenda je v zásadě nedůležitý, protože obě varianty přinášely dopředu spousty rizik a jistotu rozpolcení. Některé rány jsou nezhojitelné, řada výroků neodpustitelná, škody nenapravitelné. Británii čeká možné referendum ve Skotsku a nepochybně turbulence v Severním Irsku. V tomto kontextu byly obavy o ekonomickou výkonnost, o hodnotu libry a o rating bezpředmětné. Parafrázoval bych repliku z povídky Šimka a Grossmanna Jak jsem se naučil kouřit: „Nakonec už bylo jedno, kdo snídal a kdo se postil."

„Nikdy nedělejte referendum"

Pamatuji na jedno jednání v Dublinu těsně po neúspěšném irském referendu o smlouvě z Nice, konaném 7. června 2001, s irským premiérem Bertiem Ahernem. Petr Pithart i Ahern během jednání poklimbávali a diskuse byla k unudění plochá. Nevydržel jsem to a s vehemencí sobě vlastní jsem oba pány probudil krátkou replikou: „Víte, pane premiére, proč vy Irové a my Češi jsme si tak podobní?" „Ne?" „Máme totiž stejné a v Evropě nejvyšší reziduum keltské DNA v kostní dřeni." „Věděl jste to?" „Fakt ne?" „To mimo jiné znamená, že se rádi smějeme a rádi chlastáme…"

Ahern pochopil, vytáhl flašku whisky a až jsme ji společně šťastně vypili, na závěr rozjařeně prohlásil: „Nikdy nedělejte žádné referendum. Nevíte jak dopadne!"

Vzpomněl jsem si na to po příznačném výroku Jeana-Clauda Junckera: „Nejsem v podstatě přítelem referend. Vždycky se potím, když se někdo opováží zeptat lidí na názor." „Taky doufám, že výsledkem referenda nebude brexit. Británie potřebuje EU a EU potřebuje britský pragmatismus." To jsou věty hodné „mistra kompromisu". Mimochodem, Irové dostali šanci se polepšit a následně v roce 2002 udělali reparát. To, že to vlastně dle smluv nebylo možné, nikoho nezajímalo. Irové přece měli jen 1% obyvatel EU a taky nikoho nezajímali…

Nynější EU je neudržitelná

Doufám, že Brusel neudělá tu chybu, aby tlačil Brity k reparátu. Britové sami budou muset projít katarzí nového vztahu s EU. Model Norsko vylučuji. Model Švýcarsko je nepravděpodobný. Model Turecko je kompromis.

Odhaduji, že Němec s Francouzem si teď budou klasicky hrát na hodného a zlého estébáka. Oba ale budou chtít především zabránit dominovému efektu a šíření rakoviny svobody. Přes ujišťování, že žádný plán „B" není připraven, hned v pondělí jej Němci předloží. I ty marky už mají beztak natištěné. Do stejné řeky ale nevstoupíš.

Britové sami budou muset projít katarzí nového vztahu s EU.

Evropská unie v té podobě, jak funguje a kam směřuje, je neudržitelná. Brexit, nebrexit. Z mnoha důvodů. Demokratický deficit, neschopnost řešit problémy krize, měny, migrace. Deformace prostředí směšným bojem s klimatickými změnami, ztráta globální pozice, konkurenceschopnosti a zoufalá snaha udržet zbytnělý sociální stát. Zločin multikulturalismu. Léčba unifikací a násilnou integrací působí jako benzin přidávaný do požáru.

Nejlépe to popisuje Michael S. Bernstam ze Stanfordovy univerzity. Již Aristoteles tvrdil, že volný přístup ke zdrojům, jako je rybolov nebo pastviny, přináší takový útok na zdroje, že dochází k nadužívání a eventuálnímu vyčerpání. Garrett Hardin nazval tento problém „tragédií obecní pastviny".

Jedná se o klasické trilema: buď žádné dotace, a pak svoboda a stabilita (myšleno klasický kapitalismus); nebo dotace a stabilita, pak ale žádná svoboda (řekněme centrální plánování); nebo dotace a svoboda, pak ale ne stabilita (vítejte do našeho záchranářského finančního systému, do Evropské unie a do eurozóny).

To je zákon přírody, který nikdy neselže a neohlíží se na výjimky. Hospodářská unie typu EU se může skládat ze zemí s různou úrovní ekonomického rozvoje a může těžit z volného pracovního trhu. Nemůže však trvale fungovat jako nadnárodní sociální stát, nota bene plně otevřený migračním vlnám.

Schrödingerova kočka a černá labuť

Schrödingerova kočka je myšlenkový experiment, který roku 1935 vymyslel Erwin Schrödinger, aby poukázal na nesrovnalost interpretace kvantové mechaniky. Nechci detailně vysvětlovat princip, ale v zásadě stačí pochopit, že kočka nemůže být současně živá i mrtvá. Asi nejlépe to dokumentuje vtip: „Jede Schrödinger a Einstein autem a srazí kočku. Einstein se chce jít podívat, jestli kočka přežila. Schrödinger ho zastaví se slovy „Neblázni, chceš ji zabít?" Dokud se nepřesvědčíš, tak může být i živá, i mrtvá. Ta unijní kočka je ale nesporně mrtvá.

Černou labutí rozumí Nicholas Nassim Taleb jev, který se vyskytuje za hranicí pravděpodobnosti a tedy předvídatelnosti, ale který má mimořádný dopad na vývoj společnosti či na život jednotlivce.

Například světové války, teroristický útok 11. září 2001, finanční krize po pádu Lehman Brothers či vynález laseru nebo internetu. Žádná z těchto událostí nebyla dostatečně zřetelně a s předstihem předvídána takovým způsobem, aby bylo možno se na ni reálně připravit.

Po potopení Titaniku, po skončení druhé světové války, po referendu o brexitu se najednou vyrojí mraky expertních analýz, proč k danému jevu došlo. Vysvětlení se nakonec vždycky najdou. Průměrní průměrně předvídají průměr. Nejsou schopni vidět černou labuť. Vůbec totiž nezáleželo na výsledku referenda. To není žádné vzdálené chvění motýlích křídel, to je černá labuť! Zlom, jehož dopady nelze předvídat.

Pro unii bylo pozdě už před referendem

Kousek uranu ponechaný svému osudu se bude postupně rozpadat – jeho jádra budou vyzařovat radioaktivní částice a měnit se na jádra lehčích prvků. Rychlost rozpadu je charakterizována dobou, za kterou se rozpadne právě polovina vzorku – poločasem rozpadu. Základní myšlenky Společenství uhlí a oceli – bezpečí a prosperita – ponechány svému osudu se rozpadaly a měnily se v hodnoty druhotné – solidarita, sociální jistoty a vláda minorit. Poločas rozpadu tak nastal dávno před naším vstupem. Jak ráda by si EU řekla: „Opustíš-li mne, nezahynu…"

Opustí-li Británie Evropskou unii, což je po referendu téměř jisté, tato v tom okamžiku zahyne. I když se bude nějakou dobu tvářit, že to není pravda. Neuvědomuje-li si to EU, nepochopila teorii Schrödingerovy kočky, přebarvila černou labuť a nevšimla si před mnoha lety symptomů poločasu rozpadu. Je v současné podobě nezachranitelná. Brexit procesy urychlí. Útěk z ráje. Hydra se ale sama nevzdá.

Buď žádné dotace, a pak svoboda a stabilita; nebo dotace a stabilita, pak ale žádná svoboda; nebo dotace a svoboda, pak ale ne stabilita.

Řešení? Stejně jednoduché jako nerealizovatelné. Okamžité zrušení všeho přerozdělování a dotací, nová definice vztahů, nový smluvní základ, každá země stejnou váhu hlasu, bezcelní unie s USA, dvouleté daňové prázdniny pro restart atd. Nechcete, nebo nevěříte? Pak raději půjčte na tři roky tu polomrtvou EU Václavu Klausovi, dejte mu k ruce Robejška a Kurase a tři blonďaté letušky. On to dá. Pětasedmdesátiny nejsou žádný věk. Pro VK není pozdě. Pro Unii bylo pozdě už před referendem. A nezáleželo na tom, zda se Britové vyslovili pro Leave nebo pro Remain.