Evropa přistěhovalce potřebuje kvůli zmenšující se populaci. Její firmy je chtějí jako nekvalifikovanou pracovní sílu ochotnou pracovat tam, kde usazený Evropan ohrne nos a běží pro sociální dávky. V dlouhodobé perspektivě není pochyb, že jsou přistěhovalci rozmanitých ras a z různých kultur cenným oživením evropské civilizace a jejího genofondu. Rozmanitost pohledů je roznětkou kreativity v podnikání, umění, vědě, sportu, kulinářství i jinde. I chudí a nevzdělaní uprchlíci z Afriky a Blízkého východu jednou porodí nové Einsteiny, Picassy, Churchilly nebo jejich rodiče. Potíž je, že naprostá většina výhod a plusů přistěhovalectví se projeví v rozmezí dekád, kdežto jeho nemalé nevýhody jsou s námi už teď. Politicky je tedy takový problém nevděčnost všech nevděčností.
Přelomové období
Pátráme-li v rodokmenech důkladněji, zjistíme, že všichni jsme odněkud. Všichni jsme náplava. Přesto není Evropa na rozdíl od Spojených států považována za civilizaci tvořenou imigranty. Proces, jenž v Americe trval čtyři sta let, byl na našem kontinentě rozložen do tisíců let. Na jejich konci jsme se nyní ocitli v nové situaci charakterizované několika rozhodujícími trendy. V době, kdy na bránu Evropy klepou tisíce a v blízkém okolí jsou v pohybu desítky milionů, mění se výrazně podoba našich ekonomik. Dochází především ke kumulaci kapitálu a bohatství v horních vrstvách společnosti. Stále víc oblastí ekonomiky začíná utvářet software.
Podle expertů bude v nedaleké budoucnosti téměř celá ekonomika softwarově řízená. Digitální ekonomika přetváří hospodářství v systém, v němž vítěz bere všechno nebo skoro všechno. Vznikají superpočítače ve sféře kapitálových a měnových trhů, pojišťovnictví, ale i maloobchodu (Amazon) a komunikace (Google, Facebook), které zcela dominují svým trhům. Jejich zakladatelé, vlastníci a partneři si přišli na závratné peníze zpravidla proto, že byli první a vytvořili nový trh nebo zdokonalili trh nedávno vzniklý.
Algoritmy a metadata mají tu výhodu i nevýhodu zároveň, že fungování firem i samotné výrobní procesy zefektivňují. S tím, jak se z ekonomik vytrácí dříve nutná neefektivní – převodová – práce, mizí z ní také pracovní místa. A nejde o pracovní místa na spodním žebříčku společenské hierarchie; naopak, taková místa nemizí. Mizí dobře placená místa příslušníků střední třídy. Novináři a pracovníci v hudebním průmyslu dobře vědí, o čem je řeč, ale na řadě bude celá řada dalších profesí, z nichž software vysaje slušně odměňovanou práci.
Jaron Lanier ve své knize Who Owns the Future uvádí často citovaný příklad: V době svého vrcholu zaměstnával dnes už neexistující Kodak po celém světě 140 tisíc lidí. Když v roce 2012 Facebook koupil Instagram za částku kolem jedné miliardy dolarů, zaměstnávala tato firma 13 lidí. Lanier píše právě o oněch firmách, používajících software a algoritmy ke zmenšení trhů, a tím oslabení střední třídy. Digitální produktivita je jednou příčinou pomalého ekonomického oživení po krizi. A může být také nepřímo důvodem pesimismu, který v mnoha zemích ovládl střední třídu.
Týká se to také dříve superoptimistických Spojených států, kde nevíra v lepší budoucnost ovlivňuje spotřební chování a volební výsledky. Protiimigrantské nálady v USA i Evropě do značné míry souvisejí se stavem ekonomik, mají však i kulturně civilizační podhoubí, jež se zejména v Evropě odvíjí od strachu z radikálního islámu. Odtud vidíme nárůst xenofobie a rasismu, vznik spolků, jakými je německá PEGIDA, či úspěch demagogů jako Marine Le Penová a Geert Wilders.
Utopická řešení
Nalevo občas slyšíme kritiku těchto xenofobních nálad a morální apely na pomoc bližnímu v nouzi. Slyšíme i argumenty o tom, že xenofobie je více tam, kde je víc rasové a kulturní homogennosti, kdežto v místech s rasově a civilizačně rozmanitými lidmi vládne víc tolerantnosti. To je buď pozorování zaměňující příčinu za následek, nebo ideologicky motivované přání vydávané za realitu. Jak poměrně přesvědčivě ukázal americký expert Robert Putnam na základě výzkumů svého týmu z Harvardovy univerzity, zvýšený počet přistěhovalců, rasová a civilizační různost vedou ke snížení vzájemné důvěry, společenské solidarity a úbytku sociálního kapitálu.
„Krátkodobým výsledkem toho, že žijeme s lidmi, kteří jsou od nás odlišní, je nárůst vzájemné nejistoty. Vede nás k tomu, že se uzavíráme do sebe, důvěřujeme každému méně. Jsme jako želvy, jimž hrozí nebezpečí: stáhneme se do vlastního ochranného krunýře." Putnam z toho nevyvozuje nutně zastavení imigrace, ale argumentuje, že správná imigrační politika musí zahrnout mnohem víc než kvóty a uzavřené hranice.
Na druhé straně politického spektra je český komentátor Roman Joch, který nedávno navrhl uprchlíky nepřijímat vůbec. Joch se správně obává ještě většího nárůstu xenofobie, rasismu a politického populismu, jenž by pro Evropu, kterou začala ohrožovat agresivní politika Vladimira Putina, mohl znamenat cestu ke zkáze. Joch však navrhuje vpravdě utopické řešení: jakousi rekolonizaci severní části rozpadlé Libye, kde by unie zavedla řád a postarala se tam o uprchlíky sama.
Podíváme-li se na způsob, jakým Evropa řeší jakýkoliv problém, vidíme všude metodu dva kroky vpřed, jeden zpátky. A právě tak bude unie řešit problém uprchlíků. Čeká nás série polovičatých řešení, dílčích opatření, sociálních programů a metod, které málokoho uspokojí. Je to proto, že v dnešní rozkolísané době nemá uprchlický problém z mnoha pádných důvodů výše naznačených žádné dobré, účinné řešení. To je v politice demokracií známá, byť nepříjemná pravda. Tento problém můžeme řídit, regulovat a omezovat jeho nejhorší výstřelky, které by vedly k systémové destrukci.Čekají nás časy ještě víc nejisté, než jsme si nyní sami ochotni připustit.