Komentáře

Roman Joch: Česká rozpačitost

20. říjen 2016 četba na 5 minut

Česká republika je dobrým místem pro život. A přesto v naší společnosti panuje rozpačitost, nejistota, co bude, co máme čekat.

Česká republika zažívá za poslední roky hospodářské oživení a růst na evropské poměry nadprůměrný. Kromě prosperity se můžeme těšit rovněž nízké násilné kriminalitě, bezpečnosti našich ulic a životu bez teroristických útoků.

V rámci Evropy jsme prosperující a bezpečnou zemí, sice patřící nikoli k těm nejbohatším, ale ani k těm nejchudším. Míra korupce i zdanění je v rámci EU průměrná. Celkově bychom tedy měli být šťastnou společností, zažívající blahobyt, bezpečnost a pomalu už sedmadvacet let i svobodu a demokracii.

Ano, zvážíme-li vše, Česká republika je dobrým místem pro život. A přesto v naší společnosti panuje rozpačitost, nejistota, co bude, co máme čekat. Je ve stavu nejistého očekávání, nikoli spokojenosti, natož nadšení.

Politika bez velkých projektů

Co je příčinou této rozpačitosti? Politika. Lidé vyčkávají, a nevědí, co dál. Politika stagnuje.

Kdysi měla svůj obsah, náboj, velké projekty. Hned po listopadu 89 to byla obnova demokracie, svobodných voleb, občanských svobod. Pak ekonomická reforma: privatizace, restituce, přechod na tržní hospodářství. Poté projekty zahraničněpolitické: dosažení našeho členství v EU, NATO. To druhé nastalo v roce 1999, to první v roce 2004. Od té doby nemá česká politika žádný velký projekt.

Chvíli se zdálo, že by to mohl být americký radar v Brdech, ale nakonec nebyl. Stal se prvním zahraničněpolitickým projektem, na němž se vláda a demokratická opozice neshodly; na těch předchozích – smíření s Německem, členství v NATO i EU – vždy ano.

A po roce 2004 jako by česká politika hledala další své téma a nenašla. V roce 2008 do toho navíc vpadla finanční krize, jež oslabila nejen západní ekonomiku, ale i politickou vůli. V návaznosti na to nastaly krize další: vzestup neoimperialistického Ruska a jeho asertivity, tj. agresivity, krize migrační v podobě migrační vlny ze severní Afriky a Blízkého východu do Evropy, jakož i krvavé a časté (s přibližně půlroční periodou) teroristické útoky v podání islamistických džihádistů.

Premiérské stigma

Toť makrosvět. A co náš český politický mikrosvět? Je samozřejmě mnohem klidnější než ten evropský či světový, leč částečně je kopíruje. S určitým ústupem USA ze scény po roce 2008 mnozí přestali tolik spoléhat na Ameriku. Někteří, ať už oportunisté, či revanšisté, začali vsázet na Rusko.

Jiní by rádi více utužili EU, další si ji přejí více uvolněnou, decentralizovanou. Někdo usiluje o větší středoevropskou spolupráci na bázi Visegrádu, jiní chtějí silnější přimknutí k Berlínu, tj. k demokratickému Německu, našemu hlavnímu ekonomickému partnerovi.

Pokud jde o politické strany, nespokojení voliči vždy potrestají nejvíce tu vládní stranu, která má premiéra; méně už ty koaliční. Ve středopravicové vládě 2010–2013 měly ODS a TOP 09 přibližně rovnocenné postavení, ODS však měla premiéra, proto ve volbách 2013 utrpěla mnohem větší ztráty.

V této středolevé vládě mají zase přibližně rovnocenné postavení ČSSD a ANO, ta první však má premiéra, proto na to v příštích volbách v příštím roce doplatí víc. ANO ty volby nejspíš vyhraje a Andrej Babiš se stane premiérem. To zřejmě není důvod k akutní panice, protože vzdor jeho ujišťování o opaku on už nyní je politik, a to naprosto standardní, český. Coby ministr financí nedělá nic výrazně odlišného od toho, co by v této situaci dělali ministři financí za ČSSD, TOP, ODS… A to, že bude premiérem, nejspíš znamená, že ty přespříští volby prohraje…

Politika není všechno

Pokud jde o rozpačitost, ta se u lidí, se kterými hovořím, netýká nejvíce politiky stranické, nýbrž příštích prezidentských voleb. Všichni tito lidé si myslí, že výkon Miloše Zemana je katastrofický a ostudou pro zemi. Všichni si myslí, že o státních svátcích v roce 2018 by už neměl být naším prezidentem.

A ta jejich rozpačitost se týká dvou věcí: obavy, že bude; že bude znovuzvolen. A ještě více nejasnosti, nejednoznačnosti a neznalosti toho, kdo by měl být jeho hlavním protikandidátem; jaký ideální typ člověka či jaká reálná osoba. A strach, že se včas nenajde.

Buď jak buď, politika není všechno a jsou i jiné krásy života. Při vší rozpačitosti a nejistotě bychom neměli zapomínat na fakt, že Česká republika je stále celkem dobrým místem pro život.