Komentáře

Vláda Babiše s komunisty by byla prohrou demokracie

14. září 2016 četba na 5 minut

Politolog Jiří Pehe se zamýšlí nad možným koaličním spojením hnutí ANO s komunistickou stranou. Zároveň rozebírá i snahy o eliminaci komunistů od roku 1989, s čímž si však demokratické strany nedokázaly poradit.

Nedávná slova Andreje Babiše v časopise Týden, že by po sněmovních volbách v příštím roce nevyloučil koalici svého hnutí ANO s Komunistickou stranou Čech a Moravy, vyvolala oprávněný rozruch.

Ačkoliv Babiš později svoje slova korigoval tak, že by s komunisty vyjednával jen na lokální úrovni po krajských volbách, je třeba brát jeho úvahu o vládní koalici vážně.

Vůle k eliminaci chyběla

Možnost, že by ANO přizvalo za určitých okolností KSČM do vlády, vystavuje nepěkné vysvědčení způsobu, jakým se ke komunistické straně stavěli až dosud politici a politické strany hlavního proudu.

Od roku 1989 se diskutovalo o nejrůznějších scénářích, jak KSČM buď úplně eliminovat, nebo alespoň umenšit její vliv, pro žádný z těchto scénářů se však nenašel dostatek politické vůle.

Když na začátku 90. let selhaly pokusy komunistickou stranu úplně zakázat, byl přijat alespoň zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který ovšem jen na mnoho let vytvořil prazvláštní schizofrenii.

Ačkoliv komunistická ideologie byla prohlášena za zločinnou, v českém politickém systému měla dál dovoleno existovat.

Ačkoliv komunistická ideologie byla prohlášena za zločinnou, v českém politickém systému měla dál dovoleno existovat strana, která se od své předchůdkyně a její „zločinné" ideologie odmítala výrazně distancovat.

S komunisty se nevládne

Návrhy zakázat KSČM poté, co někteří její politici na veřejných shromážděních velebili kupříkladu Klementa Gottwalda, byly nakonec vždy odmítnuty s tím, že na zákaz komunistické strany je už příliš pozdě.

Místo toho zejména pravicové strany razily morální tezi, že s komunisty se nevládne. I ČSSD přijala v roce 1995 tzv. bohumínské usnesení, kterým si zakázala vládní koalici s KSČM.

Antikomunismus byl ovšem využíván, zejména pravicí, velmi účelovým způsobem.

Zatímco mnohým politikům a stranám nevadilo občasné účelové spojenectví s KSČM v parlamentu, na komunální úrovni a později i na krajské úrovni, antikomunistická rétorika vzplála před každými volbami, přičemž byla používána jako nástroj politického boje zejména proti ČSSD.

Selhaly i výzvy, aby byla KSČM do vlády naopak přizvána.

Opakovaně jsme byli ujišťováni, že po příštích volbách ČSSD už svůj zákaz spolupráce s komunisty definitivně prolomí, což povede k ohrožení české demokracie.
Jinými slovy: z českého politického antikomunismu se stal konglomerát licoměrných výzev a varování, což ve světle korupčních praktik a dalších selhání vládních stran svým způsobem posilovalo KSČM jako protestní stranu.

Selhaly i výzvy, aby byla KSČM do vlády naopak přizvána. Někteří komentátoři a politologové upozorňovali, že v západní Evropě byly komunistické strany zdiskreditovány, jakmile přijaly podíl na vládní moci.

Věčný boj o moc

A to se týkalo obecněji i některých dalších antisystémových stran. Obvykle v nich vypukl vnitřní souboj mezi pragmatiky, kteří chtěli podíl na moci, a ideology „revoluční" čistoty, takže se začaly vnitřně štěpit.

I když ČSSD šla nakonec otevřeně do koalic s KSČM v některých krajích, krajská správa je „vládnutí" jiného řádu než celostátní vláda. Takže teze o možném zdiskreditování KSČM tím způsobem, že přijme spoluodpovědnost za vládu v zemi, nebyla nikdy vyzkoušena.

Navíc, což je horší, nebyla vyzkoušena v podmínkách, kdy by byla nucena spoluvládnout se silnější jasně demokratickou stranou.

Riziko Babišova scénáře

Což nás přivádí k rizikům scénáře, v němž komunistům nakonec nabídne možnost podílet se na vládě ANO. Babišovo hnutí totiž není skutečně demokratický politický subjekt o nic více než KSČM.

Je to oligarchická struktura, kterou Babiš de facto vlastní a kontroluje. Navíc je v ní těžké hledat jasné programové principy. Babišův vztah k liberální demokracii je pohrdavý, parlament je podle něj jen žvanírna. A sám Babiš byl před rokem 1989 sám komunistou.

Spojení ANO s KSČM, která se ani po 27 letech fungování v demokratickém systému nezbavila některých svých protidemokratických a protizápadních instinktů, by vytvořilo třaskavou směs.

Případné spojení ANO s KSČM by vytvořilo třaskavou směs.

Nic z dosavadní praxe obou politických subjektů nenasvědčuje tomu, že by jejich společná vláda měla problémy vydat se cestou podvazování liberální demokracie a svobody médií, na níž se už vydaly kupříkladu Maďarsko a Polsko.

Pokud by spojencem této aliance byl v případě svého znovuzvolení i prezident Miloš Zeman, měli bychom řadu důvodů bát se nejen o osud parlamentní demokracie u nás, ale i o naše zakotvení v západních bezpečnostních strukturách a v Evropské unii.

Opakovaná selhání

V konečném součtu by ale byla taková mesaliance (opět stejně jako v roce 1948) především výsledkem opakovaných selhání demokratických stran, které si nedokázaly v posledním čtvrtstoletí poradit ani s komunisty, ani v poslední době s prezidentem, který ohýbá pravidla parlamentní demokracie, ani s antipolitikem Babišem.