"Vzpomínám si, že když jsem se tehdy to ráno podíval po probuzení z okna, ležel všude čerstvě napadaný sníh. Starší brácha Frankie se už oblékal a oba jsme co nejdřív vyrazili ke škole. Nechtěli jsme o tu sněhovou nadílku přijít. Celou cestu jsme házeli koule v podstatě po všem, co se hýbalo," vzpomínal po letech Sam Gallo, kterému bylo v roce 1958 sedm a chodil ve Škole Panny Marie Královny andělů do druhé třídy.

"Jen jsme dorazili do školy, hned jsme od učitelky slyšeli, že je koulování zakázané, a to jak na školním pozemku, tak po cestě do i ze školy. A koho chytí, toho pošlou domů. Takže ani nemusím říkat, co jsme s Frankiem dělali během oběda. Okamžitě jsme vyrazili na školní hřiště a už to jelo. Najednou jsem ale ucítil na rameni cizí ruku - chytil mě chlapík, co měl dozor. Zkoušeli jsme ho přemluvit, ať nás nechá plavat, ale prohlásil, že s ním musíme do ředitelny. Pamatuju se, jak jsem se po cestě vroucně modlil, aby nás pustil. Když jsme byli od ředitelny asi dva kroky, tak nám to konečně prominul, ale museli jsme mu slíbit, že to víckrát neuděláme. Vrátili jsme se do třídy. Asi o tři hodiny později jsem si zoufale přál, aby nás přece jen poslal v poledne domů," líčil Gallo.

Škola se zdála bezpečná...

Škola Panny Marie Královny andělů sestávala z několika budov a v době požáru ji navštěvovalo celkem asi 1600 žáků. V některých třídách bylo i šedesát dětí.

Ohněm zasaženou část tvořily dvě budovy propojené třetí stavbou, takže celý komplex vytvářel jakési písmeno U. Nosné stěny sice byly z nehořlavých materiálů (vyžadovaly si to protipožární předpisy, které Chicago přijalo po katastrofálním požáru, jenž je zasáhl v roce 1871), ale vnitřní vybavení už ne. Schody, nábytek, podlahy, dveře, obklady stěn - to všechno bylo ze dřeva. K dovršení všeho zlého bylo dřevo zčásti napuštěné různými soudobými čistícími prostředky, které byly jednak hořlavé, jednak přispěly k jedovatosti kouře.

Nad dveřmi do tříd se navíc nacházela prosklená okna, což se při požáru ukázalo jako tragická chyba.

Škola nicméně plus minus respektovala protipožární předpisy své doby, byla čistá a udržovaná a zdála se bezpečná. Bohužel, pozdější vyšetřování ukázalo, že dodržování předpisů ohni nijak nezabránilo. Například, k evakuaci mělo sloužit nouzové požární schodiště, jímž škola skutečně disponovala. Jenže bylo v jednotlivých patrech dostupné jen z hlavní chodby, a ta se konkrétně ve druhém patře stala při ohni rychle neprůchodnou. V severním křídle, kde oheň propukl, byly také umístěny čtyři hasící přístroje. Bohužel ale visely na zdech ve výšce sedm stop (asi 212 centimetrů) nad podlahou, aby si s nimi děti nehrály. V krizové situaci se tak k nim nikdo nedostal. Protipožární poplašný systém fungoval jen v prostorách školy, nebyl propojen s žádnou hasičskou stanicí. Navíc se nespouštěl automaticky, ale ručně - opět to mělo za následek, že na alarm v kritické chvíli nikdo včas nedosáhl.

A konečně došlo přece jen k jednomu osudovému a tragickému opomenutí: mezi centrálním dřevěným schodištěm a školní chodbou ve druhém patře křídla, v němž došlo k požáru, nebyly instalovány protipožární dveře. Okamžik, který měl sečíst všechny tyto chyby, se rychle blížil.

Začal hořet koš, pak schodiště

Požár vypukl během odpoledního vyučování, zhruba mezi druhou a dvěma dvaceti. U paty dřevěného schodiště na severovýchodní straně školní budovy začal hořet odpadkový koš a oheň se rozšířil. Asi 15 až 30 minut si toho nikdo nevšiml. To stačilo, aby se schodiště naplnilo hustým kouřem a vzduch se změnil v horkou časovanou bombu. Pod vlivem intenzivního žáru nakonec ve spodní části schodů praskla okna. Dýmající oheň tak získal přesně to, co mu dosud chybělo - čerstvý kyslík. A bylo zle.

Plameny okamžitě prudce vyšlehly a zachvátily schodiště. To zafungovalo jako komín a oheň i kouř se po něm rozletěly nahoru. V prvním patře naštěstí zabránily šíření požáru těžké dveře z masivního dřeva, které oddělovaly chodbu od schodiště. Ale ve druhém patře žádné nebyly... Kouř i horký vzduch se tak mohly nerušeně valit chodbou, která představovala hlavní a v podstatě jedinou ústupovou cestu pro děti ve třídách.

Teplo navíc rozpálilo ventilační stropní potrubí vedoucí až do podkroví. Tam tak rychle vzrostla teplota, až dosáhla bodu vznícení. "Vypadalo to téměř, jakoby si oheň naplánoval koordinovaný útok, při němž odspoda obsadil chodbu a současně skrz podkroví zaútočil na učebny ze shora," popsali později šíření ohně David Cowan a John Kuenster, autoři knihy "Spěte s anděly", věnované nešťastné události.

V té době už žáci ve druhém patře minimálně v jedné třídě věděli, že jsou v pasti. Tři žačky osmého stupně totiž asi ve 2:25 zaznamenaly dým a rychle se rozběhly do učebny číslo 211, kde informovaly sestru Helaine O'Neillovou. Ta nařídila dětem, ať se seřadí pro evakuaci, a šla se ke dveřím podívat, jak vypadá situace. Bohužel to byla právě chvíle, kdy v dolní části schodiště praskla okna, takže oheň prudce vyrazil vzhůru. O'Neillová se už na chodbu nedostala. Děti byly uvězněny ve třídě a jejich učitelka nemohla kvůli rychle se šířícímu žáru ani spustit alarm, protože ten se nacházel právě v chodbě. Ostatní třídy tak zatím nikdo nevaroval.

Zhruba v téže době si všiml ohně v suterénu z kotelny školník James Raymond. Vyzval dva žáky, kteří byli poblíž, ať zburcují ostatní, a rozběhl se na nedalekou faru, kde požádal správce o přivolání hasičů. Potom se vrátil zpátky do školy, aby pomáhal při evakuaci.

Na faře však došlo k nikdy nevysvětlenému prodlení. Podle pozdější časové rekonstrukce provedené se školníkem se mohl odvážný muž dostat na faru už kolem půl třetí odpoledne, a krátce poté se vracel. K telefonátu z fary na požární stanici však došlo až ve 14:42. O minutu později zavolala hasiče i majitelka blízké cukrárny Barbara Glowacká, kterou na oheň upozornil kolemjedoucí motorista.

První jednotky požárního útvaru dorazily do čtyř minut od zavolání, v té době už ale oheň zuřil nekontrolovaně víc než třicet minut. Několik cenných chvil navíc hasiči ztratili tím, že byli původně nasměrováni na špatné místo, tedy k faře, nikoli ke škole. Tam se pak vyskytl další problém - jižní okna severního křídla vedla nad betonový dvůr, který byl ze tří stran uzavřen budovami školy a z té čtvrté pevným železným plotem zapuštěným do betonu. Brána v plotě byla zamčená. Hasiči tak ztratili další dvě cenné minuty jejím prorážením. Když se konečně dostali do dvora a pod okna, bylo už pro mnoho dětí příliš pozdě.

Uprostřed ohnivé pasti

Chlapci, jež Raymond odchytil v suterénu, se vrátili do své třídy a varovali učitele. Ten evakuoval třídu a při odchodu se pokusil spustit požární hlásič. Nepovedlo se mu to. Proto se poté, co dostal děti ze své třídy ven, do školy opět vrátil. Na druhý pokus alarm konečně zafungoval. Pro žáky a učitelky ve druhém patře už bylo ale pozdě.

Zatímco v prvním patře zabránily průniku ohně do chodby zavřené protipožární dveře a všechny děti se tak podařilo relativně bezproblémově dostat nouzovým požárním schodištěm ven, ve druhém patře v třídách beznadějně uvízlo 329 dětí a pět řádových sester.

Oheň a žár, který si k nim razil cestu dvěma směry (stropem a dveřmi do chodby), začínal rozpalovat a stravovat vnitřní vybavení tříd. Dětem i jejich pečovatelkám zbývaly jen dvě možnosti: buď vyskočit z oken ve výšce víc 25 stop (7,62 metru) nad zemí na beton dole, nebo se modlit za to, aby hasiči dorazili včas. Některé řádové sestry proto děti opravdu vybídly, ať se sesednou do kruhu co nejdál od prohořívajících ploch a společně se pomodlí. A modlily se - dokud je kouř, žár a plameny nedohnaly k oknům. Kvůli výše zmíněným problémům s příjezdem hasičů však na ně dole žádná záchranná plachta nečekala.

"Měl jsem štěstí, že jsem patřil mezi ty děti, které z budovy okamžitě vyvedli, a lidi z okolí si nás rozebrali domů. Ale Frankie se neukazoval. Seděl jsem přímo naproti škole a díval se, jak ji polykají plameny. Pak mě napadlo, že zkusím vyběhnout ven, a rozběhl jsem se ke dveřím, ale majitel domu mě stáhl za límec zpátky. Zeptal se, kam si myslím, že jdu. Řekl jsem mu, že tam mám bráchu a že musím za ním. Snažil se mě uklidnit, že bratr už bude nejspíš v bezpečí u někoho ze sousedů. Mě to ale neuchlácholilo. Když ho zaměstnal telefon, znovu jsem zkusil utéct. Tentokrát jsem se už dostal ven mezi dav srocený na ulici, ale tam mě za pásek od kalhot chytila jeho žena a dotáhla zpátky do domu. Seděl jsem u okna a viděl spolužáky a kamarády, jak skáčou z té výšky, oblečení na nich hoří a pak prostě narazí do země. Ten pohled se nedal snést," vzpomínal po letech Sam Gallo.

Děti i sestry ve třídách v druhém patře dusil hustý štiplavý kouř. Asi nejduchapřítomněji se zachovala sestra Mary Davidis Devineová v učebně číslo 209, která vyzvala děti, ať ucpou všechny škvíry kolem dveří. Šlo ale jen o krátký odklad neodvratného. Když žár zesílil, projevila se poslední osudová chyba - okna nade dveřmi praskla a oheň vtrhl do učeben.

"Ještě jednou jsem zkusil utéct, znovu mě chytli, a tentokrát se už majitel domu postaral, abych se ven víckrát nedostal. Vzpomínám si, jak přijeli máma, táta a strejda s tetou. Všichni byli vyděšení, protože nikde nemohli najít Frankieho. Rozdělili se a začali prohledávat nemocnice, márnice i místa, kam dočasně sváželi mrtvé. Nikdo z nás nevěděl, že Frankie vyskočil z toho hořícího patra a doplazil se k pouličnímu stánku s limonádou, který stál naproti dětskému hřišti. Jeho majiteli řekl, že škola hoří. Frankieho snímek se pak objevil ten měsíc na obálce časopisu Life, kde byl zachycen spolu s hasičem, který ho nazval Malým hrdinou. Frankie zemřel až 8. května 2011, ale mým hrdinou zůstane už navěky," vzpomíná Sam Gallo.

Možná to byl žhář

Ačkoli se hasičům podařilo zachránit z hořícího pekla víc než 160 dětí, následky katastrofy byly děsivé. Při požáru a později na následky zranění zemřelo celkem 92 dětí ve věku od osmi do čtrnácti let a tři řeholnice. Některá těla byla tak spálená, že se při pokusu o vynesení z budovy doslova rozpadala na kusy. Zhruba sto dětí utrpělo těžká zranění.

Katastrofa zasáhla celý tehdejší svět, svou kondolenci poslal i papež Jan XXIII.

Při následném vyšetřování se podařilo poměrně rychle pojmenovat všechny chyby, k nimž při protipožárním zajišťování školy došlo. V reakci na to pak americké úřady rozhodly o rozsáhlých úpravách standardů protipožárních opatření na amerických školách a došlo k výrazným změnám školské architektury, aby daleko víc zohledňovala aspekty požární bezpečnosti.

Nikdy se však nepodařilo s určitostí zodpovědět klíčovou otázku toho všeho - proč u paty dřevěného schodiště najednou vzplál koš? Ačkoli je oficiálně příčina vzplanutí neznámá, jedno vysvětlení přesto existuje. Řada indicií totiž ukazuje na to, že oheň úmyslně zapálil jeden ze žáků. Přiznal se k tomu desetiletý kluk, který chodil do páté třídy, později ale své přiznání odvolal - podle všeho se totiž bál, co by na to řekly jeho máma a sestra.

Tenhle chlapec se údajně u zpovědi doznal, že založil v okolí víc ohňů, většinou je prý zapaloval v činžovních domech. Uvedl prý i důvody, které ho k tomu vedly, ty ale nebyly nikdy zveřejněny. Byť je pravděpodobné, že byl opravdu pachatelem, nebyl nikdy ani on, ani nikdo jiný za žhářství stíhán. Důvodem bylo zřejmě i to, že soudce, u nějž případ skončil, byl rovněž katolík a snažil se nejspíš, aby na církvi provozující školu neulpěl žádný stín. Záhada požáru ve Škole Panny Marie Královny andělů tak zůstala nevyřešena.