V polovině 13. století vymřel po meči rod Babenberků, který ovládal rakouské země. Přemysl Otakar II. umně získal na svou stranu tamější šlechtu, která jej zvolila svým panovníkem. Legitimitu volby navíc upevnil sňatkem s Markétou Babenberskou.
Co na tom, že byla o třicet let starší. Državy později rozšířil o Korutany a Kraňsko, čímž dosáhly až k Jadranu. Přemysl se stal nejmocnějším panovníkem střední Evropy a v roce 1273 dokonce sahal po koruně Svaté říše římské.
Tamější knížata se ale zalekla mocného krále a raději zvolila Rudolfa I. z nepříliš známého rodu Habsburků. Tuto volbu však Přemysl neuznal a Rudolf na oplátku neuznal jeho svrchovanost v rakouských zemích.
Nenadálý útok
Brzy se začalo řinčet zbraněmi a rozhodující střet se odehrál 26. srpna 1278 asi 30 kilometrů jižně od Břeclavi na rakousko-slovenském pomezí. Některé prameny uvádějí, že Rudolf velel zhruba 30 tisícům mužů a Přemysl měl k dispozici přibližně 25 tisíc vojáků. Historikové se ale kloní k názoru, že skutečné počty byly o něco nižší.
Oba tábory byly od sebe vzdálené asi šest kilometrů. První zaútočil Rudolf, protože jeho špehové si všimli, že část Přemyslova vojska se vydala pro zásoby. Nenadálý útok však armáda českého krále dokázala odvrátit a dlouho nebylo jasné, kdo zvítězí. V jednu chvíli byl dokonce Rudolf stržen z koně a na poslední chvíli jej zachránil pobočník Walter z Ramschwagu.
Střet nakonec rozhodlo zhruba šedesát Rudolfových těžkooděnců, kteří se jako záloha skrývali v přilehlé vinici. Pokusili se vjet do boku křídla českých rytířů vedených Milotou z Dědic, ale ten si podle všeho nebezpečí všiml a snažil se nepřátelům vpadnout do zad. Se skupinou vojáků začal dělat obchvat bojiště, což ale ostatní mylně pochopili jako útěk. Zmatek se začal lavinovitě šířit.
Linie bitvy se navíc v průběhu zhruba tříhodinové potyčky pootočila tak nešťastně, že čeští vojáci neměli v zádech svůj tábor, ale řeku Moravu. V jejích vodách pak mnoho z nich zahynulo. Podle některých odhadů činil počet obětí na české straně až 12 tisíc mužů.
Zabili krále lupiči?
Úloha Miloty z Dědic byla dlouho předmětem sporů. V době národního obrození byl označen za zrádce a zbabělce. Přemyslovi se prý svým útěkem z bojiště mstil za to, že ho král v 60. letech 13. století nechal jako odbojného šlechtice uvěznit.
To sice byla pravda, ale Milota byl záhy shledán nevinným a propuštěn. Později se dokonce stal Přemyslovým přítelem. Soudobí historikové se tak kloní k názoru, že Milota neprchal a pouze nešťastnou náhodou vnesl svým manévrem mezi ostatní vojáky zmatek.
Otazníky se vznášejí také nad osudem samotného Přemysla. Jedna z legend praví, že se utkal s Rudolfem tváří v tvář, ale podle všeho jde o smyšlenku. Kdyby to byla pravda, Rudolf by se tím jistě pochlubil.
Podle jiné verze krále usmrtilo několik řadových vojáků z jeho vojska. Na ústupu si chtěli „přilepšit“ a vyhlédli si bezvládně ležícího velmože v drahé zbroji. Že jde o krále, netušili. Stejně tak nevěděli, že muž je pouze omráčený. Když mu začali z těla strhávat kovové pláty, procitl, a tak se jej jako nechtěného svědka zbavili.
Nechybí ani verze, podle níž se Přemysl stal obětí úkladné vraždy, kterou měl zosnovat některý z jeho politických odpůrců, například Záviš z Falkenštejna, ale i tato varianta je podle všeho nepravdivá. Přesné okolnosti Přemyslovy smrti tak nejsou dodnes známy. Po bitvě každopádně nechal jeho tělo Rudolf dopravit do Vídně, kde ho nechal vystavené po dobu mnoha týdnů.
