K prvnímu kontaktu italského houslisty, kytaristy a skladatele Niccola Paganiniho s Čechami, respektive s Čechy, došlo v roce 1796, kdy jako čtrnáctiletý zavítal se svým otcem do Milána. Tehdy mu kromě mnoha jiných rádců dal pár hudebních lekcí také dvorní autor arcivévody Ferdinanda a ředitel milánského orchestru, renomovaný houslista Václav Pichl, původem z jihočeské Bechyně.

Trvalo však ještě další tři dekády, než Paganini zavítal do českých zemí osobně. Stalo se tak po několika neúspěšných pokusech rakouského kancléře Klementa Václava Metternicha přivést největšího houslového virtuosa všech dob do Vídně a Prahy.

Skrze svého příbuzného, rakouského velvyslance v Římě hraběte Aloise Václava Kounice, Metternich marně zval Paganiniho už v létě roku 1817. Umělec o cestě uvažoval, ale jeho plány zhatilo úporné střevní onemocnění, které ho v Římě upoutalo na lůžko na dlouhých devět měsíců.

Totéž se opakovalo v roce 1823, kdy si janovský rodák naplánoval jarní turné po Alpách. I tentokrát skončil jako lazar a nemoc se s ním táhla až do druhé poloviny následujícího roku.

Paganini byl týraný člověk, neustále se vracející střevní choroba ho deprimovala a vysilovala. Diváci si však jeho zasmušilý výraz, bledou tvář a vyzáblou, nahrbenou postavu leckdy vysvětlovali špatně – ve spojení s talentem, který mu byl dán, ho považovali za spolčence pekla.

Turné na rozloučenou

Znovu se Niccolò dal dohromady až v roce 1825, kdy se mu ze vztahu s pěvkyní Antonií Bianchi narodil syn Achille Ciro Alessandro. Nikdy se však neoženil a s Achillovou matkou se časem přestal stýkat. Od šestadvacátého roku podnikal turné po svých oblíbených městech v Itálii. Bylo oznámeno, že jde o koncerty na rozloučenou, což je sice osvědčený reklamní trik, v Paganiniho případě však opravdu nebyl vyloučen předčasný konec.

Italská vystoupení měla na jeho zdraví zhoubný vliv. Z medicínského hlediska byl ostatně tento člověk úplná troska: kromě křečí v žaludku trpěl priapismem neboli bolestivou erekcí a rovněž Marfanovým syndromem, jemuž se říká nemoc pavoučích prstů.

Portrét mladého Paganiniho

Jenže Paganini potřeboval peníze a pořadatelé mu nabízeli stále větší sumy. Ve své době byl superstar. Rozhodl se, že i přes hrozné bolesti bude v koncertování pokračovat, a 16. března 1828 dorazil v rámci světové šňůry (zahrnující Německo, Francii, Polsko, Anglii a Skotsko) do Vídně, centra rakousko-uherského mocnářství. Společnost mu dělali tříletý syn a družka Antonia.

Mezi 29. březnem a 24. červencem absolvoval ve Vídni čtrnáct nadšeně aplaudovaných koncertů. Přijímal hodnostáře, dostával drahé dary. V divadle U korutanské brány mu naslouchal císař František I. s rodinou a poté ho jmenoval svým komorním virtuosem.

Úspěch však byl vykoupen rapidně se zhoršující kondicí. „Postonávající Mistr dává se homeopaticky léčit od věhlasného polního štábního lékaře Marenzellera, kteráž příčina prodlouží zdejší jeho pobyt do konce srpna,“ píše Allgemeine musikalische Zeitung. V květnu se Niccolò ještě vzepjal k pěti představením a pak se na 23 dní odmlčel. Mohla za to nejen jeho choroba, ale také totální rozvrat mezi ním a Antonií.

O té Jaroslav Čeleda, autor cenné publikace Paganini a Praha z roku 1940, tvrdí, že byla „mělká a povrchní žena, nevychovaná pro velké povinnosti, nemístně žárlivá, umíněná, vzdorovitá a cynicky prolhaná“. Synka si houslista nechal u sebe. Od Antonie ho doslova koupil a zároveň jí slíbil zvýšit alimenty ze 600 na 2000 milánských scudi, jen když se rychle odebere zpátky do Itálie a přestane ho nežádoucím způsobem rozptylovat.

Paganini, ještě když byl relativně zdráv

Poslední vídeňský koncert houslista protrpěl 24. července. „Podle pověsti opustí nyní Paganini v brzku naše hlavní město a bude pokračovat ve své umělecké cestě přes Prahu, Drážďany, Berlín, Hamburk atd. do Paříže a do Londýna,“ informovaly noviny.

Souběžně s tím však píše Niccolò známému do Terstu: „Doufám, že se brzy odebéřu do Karlových Varů, abych posílil své zdraví, je-li to vůbec ještě možné.“

Do proslulých českých lázní umělce zavezli členové knížecí rodiny Lichnowských z Voštic, přičemž se zastavili (stejně jako o mnoho let dříve s Ludwigem van Beethovenem) na svém zámku v Hradci nad Moravicí, přezdívaném slezský Karlštejn. Mezi místními dodnes koluje legenda, že tam „Paganini strašidelně hrával jednak ve vížce nad vjezdní hradní branou, jednak v nejvyšším patře hradní věže větrům a netopýrům“.

V té době už měl onu ďábelskou pověst, přestože sám se tak rozhodně neviděl. O hudbě, kterou provozoval, mluvil jako o magické, ale nikdy čertovské.

Po prvním karlovarském koncertu slavného hosta, uspořádaném v úterý 19. srpna 1828, zůstal pamětní porcelánový talíř s Paganiniho podobiznou (až do roku 1916 ho měl ve svých sbírkách císařský rada Fritz Donebauer).

Karlsbader Zeitung o návštěvníkově výkonu básní: „Slova nevystihnou kouzlo, jež vzbudila jeho nádherná hra v citech přítomných; není odvahy sníti, co tu bylo možno skutečně slyšet; jak pozorujeme Rafaelovy transfigurace, hodiny před nimi vysedávajíce a opět k nim přistupujíce, tak stojíme před Paganinim, vidíme ho, slyšíme, pláčeme, smějeme se a shledáváme nadpřirozené.“

Smlouva na Paganiniho koncerty v Praze

Z jisté indicie se dá usuzovat, že koncerty v Karlových Varech byly minimálně dva. Zprávy o nich však nemáme. K Paganiniho neduhům se přidala slabozrakost – vzhledem k nebezpečí, že následkem onemocnění nervu oslepne na levé oko, musel se podrobit třem zákrokům. Životopisec Julius Schottky citoval jeho slova: „Mýlíte se, domníváte-li se, že mnoho cvičím; od tří měsíců, tj. během mé nemoci, nevzal jsem do ruky housle snad ani jedenkrát!“

Sám Paganini v dopise příteli Anwaltu Luigimu Germimu přiznal: „V Karlových Varech jsem byl nejnešťastnější. Podnikl jsem vodní léčbu, ale byla ukončena strašným zánětem hltanových žláz, které se mi zanítily od jednoho zubního kořene v levé dásni, vyvolaly pak fistuli a nakazily kost, takže přikládali mi po dobu půl druhého měsíce dnem i nocí ne méně než 48 pijavic: nejsem s to popsat své utrpení. Všechny schopné ranhojiče jsem konsultoval a vyhlášené čtyři profesory. Uznali, že mně musí operovat stoličky velkou jehlou, noži a nůžkami. Má neohroženost profesory překvapila.“

Do Prahy se Paganini odebral v dezolátním stavu, jenž zdánlivě nepřipouštěl jakoukoliv veřejnou produkci. Přicestoval nenápadně, noviny jeho příjezd ani nezaznamenaly. Jen v nedělní příloze deníku Prager Zeitung čteme: „C. k. komorní virtuos Nikolo Paganini přijel do Prahy z Karlových Varů v sobotu 4. října 1828 a ubytoval se U Černého koně.“

Tehdy velice moderní hotel měl adresu Na příkopě 860/II. Roku 1939 byl zbořen a dnes je na jeho místě Česká národní banka. Ačkoliv to nelze potvrdit, rozumí se samo s sebou, že s Niccolem připutoval i malý Achillino.

Paganiniho vzkaz jeho pražskému životopisci Schottkymu

Hoteliér Josef Hübsch o houslistově pobytu U Černého koně zanechal toto svědectví: „V jeho pokoji bylo vše v největším nepořádku. V doslovném znění pořekadla tu leželo páté přes deváté. Housle, hračky Achilla, peníze, šperky, řády, prsteny, čepice, staromódní cylindr, hodinky, důležité dopisy, vše bylo roztroušeno v nejpestřejším nepořádku. I postel, stůl a židle byly mimo svá místa. Uprostřed této chaotické směsice Paganini pracně oblékal svého milovaného Achillina, k němuž lnul nejvýš představitelnou láskou. Když sám měl vyjít, nastala pravá potíž, nalézt části obleku, neboť vše bylo zašantročeno Achillinem, jemuž dělalo nevýslovnou radost, že otec hledával právě tam, kde nic nebylo.“

Jednomu to až trhá srdce, když srovná dojem, jakým Paganini působil na své okolí, s realitou, jež nám ukazuje starostlivou osobu plnou citů, trýzněnou křečemi, problémy s očima a zjevně také osamělostí. Co na tom, že byl geniální, bohatý a slavný? Někdy by to všechno určitě rád vyměnil za trochu klidu a upřímného hovoru. V Praze oslavil 46. narozeniny. A oslavil je sám, v cizí zemi, obklopený neznámými lidmi, kteří se ho báli.

Svět se třese, když hrajete

„Byl hubený až do vychrtlosti, vysoké postavy a kostnatý,“ líčí jeho vzhled Jaroslav Čeleda. „Obličej do žluta smrtelně zsinalý s velikým nosem a únavou přivřenými víčky, kryjícími smutné oko, vroubily až po ramena sahající prstence havraních vlasů, rámujících vysoké čelo. Ve vždy vážných a chladných rysech zajímavého obličeje se zračil bol a zármutek. Ruce i jejich prsty byly dlouhé a rovněž kostnaté. V staromódním obleku předpotopního střihu bylo jen tolik vyzáblé tělesnosti, kolik bylo nevyhnutelně potřebí k soustředění mysli a udržení houslí jemu nejdražších.“

Karlovarská léčba vyvolala v sužovaném těle tak neblahou reakci, že zprvu se zdál jakýkoliv koncert v Praze vyloučen. Paganiniho také znervózňovalo, že reakce na jeho příjezd byla na hony vzdálená vřelému přijetí, jehož se mu dostalo ve Vídni a Karlsbadu.

Pražané zarytě mlčeli, nikdo ho nevyhledal, neobdivoval. Brzy si všiml, že milovníci kultury jsou zde orientováni na francouzskou a německou hudbu a obdiv si schovávají pro domácí talenty, mezi nimiž zářil dvaadvacetiletý houslista Jan Slavík, nazývaný „český Paganini“. (O setkání Slavíka s jeho velkým vzorem ve Vídni v březnu 1828 se toho napsalo dost a dost. Známé je i Niccolòvo zvolání: „Vy jste čaroděj! Svět se třese, když vy hrajete!“)

Vývěska k poslednímu koncertu v Praze

Kvůli zhoršujícímu se stavu musel Niccolò přesídlit z hotelu do soukromého bytu, odkud se však ještě rád vrátil k Černému koni. V říjnu se podrobil extrakci zubů v dolní čelisti, načež ho zachvátila infekce, kvůli které přežíval na tekuté stravě.

Až v listopadu mohl slíbit řediteli Stavovského divadla Janu Nepomukovi Štěpánkovi, že pro něj uspořádá dva koncerty: večer v sobotu 29. 11. a ve středu 3. 12. 1828. (Nakonec jich bylo šest.) První z dohodnutých vystoupení ve Stavovském se však v daném termínu neuskutečnilo – těžko říci proč. Bylo přesunuto na prvního prosince.

Program měl tři části: v každé zazněly tři skladby, z toho třetí hrál vždy Paganini. Nejprve spustili hudebníci Mozartovu předehru k opeře Kouzelná flétna, následovala Mercadantova árie se sborem v podání vrtošivé primadony M. A. Ernstové a pak už si diváci mohli vychutnat Paganiniho houslový koncert h moll v autorském podání.

Druhou část tvořila Weberova předehra k opeře Oberon, Rossiniho árie se sborem v podání sopranistky Kateřiny Podhorské a Paganiniho vojenská sonáta na struně G. Pokud jde o třetí část přestavení, ta se skládala z blíže nespecifikované Spontiniho předehry, Paerova dueta z opery Sargino v podání obou zúčastněných pěvkyň – a vrcholem bylo Paganiniho Larghetto cantabile e variazioni na rondo Rossiniho zpěvohry Cenerentola.

Úvodní koncert z prvního prosince se podařilo téměř vyprodat, a to přes pětkrát vyšší vstupné, než bylo ve Stavovském obvyklé. Už tam se ale začala projevovat nevraživost Pražanů vůči odtažité hvězdě. Tedy těch, kteří její výkon neviděli – přítomní ji podle referátu dopisovatele italského listu L’osservatore triestino „dvakrát bouřlivě vyvolali“.

Bankovkám v ceně neslýchaných pěti zlatých však pražští škudlilové od té chvíle říkali „paganinky“. (Dodejme, že umělcův honorář činil 1556 zlatých.) A český tisk potrestal géniovu pýchu tím, že se o něm ani slůvkem nezmínil.

Druhý koncert ve Stavovském divadle se konal 4. prosince 1828. Účast byla skromnější, honorář menší. Program měl úplně jiný průběh a Paganini zahrál kromě koncertu Es dur také sonátu na Mojžíšovu modlitbu z Rossiniho opery Mojžíš v Egyptě. Následná recenze v drážďanském večerníku Abendzeitung uznávala houslistovo mistrovství, poukazovala však na vlažný zájem ze strany pražské veřejnosti (větší potlesk měla Ernstová). Zdůvodňovala jej jak vysokými cenami, tak různými anekdotami roztrušovanými v „provinčním městě“.

Niccolò Paganini v roce 1831

K vtipům bohužel přibyly pomluvy poněkud drsnějšího rázu. Už jsme si řekli, že Niccolò připomínal chodící mrtvolu. „Konečně byla zdvižena opona a Paganini zvolna a zamyšleně kráčel do středu jeviště. Jeho postava byla jako by jiná, zřejmě zkřivená nemocí, tváře výrazné a plné ducha, ačkoliv smrtelně zsinalé, upomínající na okřídlené noci od E. T. A. Hoffmanna,“ píše italský korespondent po zážitku z prvního koncertu.

V Paříži si za pár let budou myslet, že houslista má choleru – zčásti proto, že z nějakého podivného důvodu skutečně navštěvoval nemocnice a hřbitovy, kde se díval, jak pohřbívají oběti této nebezpečné choroby. Jakmile zahájil světové turné, dočkal se však ještě nebezpečnějšího nařčení. Německé deníky otevřeně psaly, že je ztělesněním věčného Žida – Ahasvera. Tmavé oči, černé vlasy, výrazný nos… Jedno, že byl katolík; jistý vídeňský žurnalista dal Niccolòvo „židovské“ vzezření do přímé souvislosti s duší, kterou nedostižný hráč údajně upsal ďáblu.

To vše a mnoho jiného se spojilo v definitivním názoru na pražskou návštěvu slovutného Paganiniho. Třetí vystoupení ve Stavovském, přidané oproti původní smlouvě na pouhé dva koncerty v úterý 9. prosince, probíhalo za průměrné účasti diváků. Aby se zavřela ústa pomlouvačům, obviňujícím Niccola z hamižnosti, výtěžek byl věnován chudinskému ústavu hl. m. Prahy.

Čtvrtý koncert ze soboty 13. prosince byl z hlediska návštěvnosti nejslabší, zaplnila se pouze lacinější místa. Maestrova muzikantská čest utrpět nemohla, naopak našla zaníceného obhájce v univerzitním profesorovi estetiky Antonínu Müllerovi, jenž o Paganiniho výkonech napsal: „Zdá se, jako by používal dvou smyčců a hmatal desíti prsty a jako by jeho postava mohla se podle libosti při tom o jeden nebo dva coule prodloužit.“

Ne, neupírali mu duchaplnost ani dokonalost tónů. A přece se na jeho páté, nejlepší představení v úterý 16. prosince, ohlašované jako poslední, nepřišlo podívat víc lidí než minule. „Když Paganini vstoupil na jeviště a rozhlédl se po hledišti, bylo s malou obměnou právě tak obsazeno jako posledně,“ informuje Čeleda. „Křesla a sedadla přízemí z polovice, lóže prvního pořadí rovněž a lóže druhého pořadí jen ze čtvrtiny.“

Koncertem na rozloučenou se nicméně stal až ten šestý ze soboty 20. prosince 1828. Dostavil se větší počet diváků, i když dražší místa byla plná ze třetiny. Niccolò s Achillem strávil v Praze i Vánoce. Teprve v pondělí 12. ledna 1829 odejel směr Drážďany.

Ještě předtím se ale musel postarat, aby vznikl a byl vydán spisek (jeho první oficiální biografie) na obranu před neuvěřitelnými fámami, roztrubovanými v pražských ulicích: že Paganini seděl ve vězení „pro vraždu milenky a spolčení s ďáblem“.

Paganiniho životopis vydaný v Praze roku 1830 (s umělcovým podpisem)

Určitě si oddechl, když stověžaté město nechal za sebou. Příteli Germimu píše hořce: „Jestli víš, kolik nepřátel vznítilo proti mně odpor, neuvěříš. Nikdy jsem se na nikoho špatně nedíval, ale kdo mne nepoznal, líčí mne jako člověka, který je spíše lakomým zloduchem a proklatcem atd. atd., a já se bráním pomstě a raději rozdám v ostatní Evropě vstupenky do svých akademií.“

A přesto Niccolò svým Pražanům, kteří mu nerozuměli, zanechal dárek. V neděli 4. ledna 1829 v Praze načrtl třináct taktů kytarové skladbičky, které dal název Scala obliqua e contraria per chitarra. „V podstatě zharmonisoval stupnici C dur šikmo a v protipohybu,“ vysvětluje Jaroslav Čeleda, sám profesionální hudebník. „Tedy nic světoborného. Ale jakým způsobem to učinil!“ Paganiniho náčrt, uložený v hudebním archivu Národního muzea, zůstal v Čechách jako němá výčitka, že ho zde přijali s nezaslouženým chladem.

Král houslistů, slavný Pagynanny

Pořádnou špínu se na něj zdejší lidé odvážili házet teprve ke konci jeho devadesátidenního pobytu. V sobotu 20. prosince – tedy v den, kdy Praha zažila poslední Paganiniho koncert – vyšlo v jednom hamburském plátku to, co sám virtuos nazval „otráveným pražským článkem“. Anonymní text, reagující na vystoupení ve Stavovském divadle, ochotně přetiskla řada zahraničních listů, což mělo neblahý vliv na pokračující evropské turné.

Co v onom hanopise stálo? Tak třeba: „Ustavičně se opakujícími hlavními věcmi je k nevystání protivné kvičení u kobylky, jež není z pravidelných tónů, nýbrž vrabčím čimčarováním, zakončené u každé variace rychlým pizzicatem levé ruky o šesti tónech; takové Cosi nacvičí v jednom půlroce každý houslista, chce-li se těmto neužitečným věcem naučit.“

Právě to bylo na tehdejší kampani nejzákeřnější: leckomu se totiž povedlo vsugerovat, že Paganiniho zdánlivě bravurní hra vlastně není žádná věda. Přesně v duchu Jiránkova vtipu: „Naučil se to Einstein, naučíte se to i vy!“

Když se houslista o pamfletu dozvěděl, prý se jen mlčky usmál a pokrčil rameny. Špatná pověst ho pak už provázela stále: o pět let později učinil podobně skličující zkušenost na Britských ostrovech, kde se dokonce stal objektem satirické písně Paganini aneb Havířské dovádění.

Autograf skladby, kterou Paganini složil v Praze 4. 1. 1829

Česky vyšla tato skladba ve druhé polovině padesátých let v knize Zpěvy anglických havířů. Přeložil ji Jiří Valja – ten, který tak skvěle přebásnil poezii Langstona Hughese i text táborákového hitu o Johnu Hardym, co „byl malej chudinka“. Mezi drsné balady s všeříkajícími názvy Ta dříčská sloj, Tam dole v jámě či Já toužím po své příští výplatě jako by písnička o Paganinim ani nepatřila.

Víme, že ji má na svědomí původem skotský písničkář Robert Emery (1794–1871), jenž velkou část života pracoval jako tiskař ve městě Newcastle upon Tyne v severovýchodní Anglii. Jednou ročně vypotil nějaký ten popěvek pro pravidelný mejdan kamarádů od fochu. Dá se předpokládat, že tak nějak vzniklo i zpívání o chudákovi Niccolòvi.

„My jsme z Newcastlu vypluli troufale, celá pětice, šli dobří chlapci s námi, s pevným úmyslem, že zhlédnem v divadle krále houslistů, slavného Pagynanny,“ počíná se Emeryho vyprávěnka. „V stánku Beasleye je levný skvělý truňk, láhev koupil jsem své znejmilejší Fanny, brandy pili jsme – každý si trochu zunk a pak motal se za slavným Pagynanny.“ Čili ne úplně klasický večer v duchu noblesních recitálů.

„Cizí panáček pak na jeviště šel, hopsal podivně jak panští služebníci. Jako posedlý hrál, skákal, vyváděl – ještě ocas mít, měl bys ho za opici. Ať se propadnu, když ten chlap pěkně hrál – sotva dojal by i mámu mojí mámy – tož jsem s přáteli zas táhl o dům dál, dal jsem dobrou noc slavnému Pagynanny.“ Pracujícího člověka virtuos neuspokojil. „Když jsme přešli most, my měli všichni zlost,“ dodává tiskař disgustovaně.

František Ondříček

Ani pro Niccola nebyla návštěva Newcastlu, kam zavítal během turné v roce 1833, z nejpříjemnějších. Když do města přijížděl, dostavník s sebou na hrbolaté cestě tak házel, že Paganinimu z prostoru pro zavazadla vypadl jeho oblíbený smyčec od francouzského houslaře Jacoba Euryho a rozbil se na několik kusů.

Mimochodem, Euryho smyčec používali i Jan Kubelík a Josef Suk. Bezprostřední kontakt s aurou božského (respektive ďábelského) muzikanta však zažil jiný český houslista – František Ondříček. Ten při svém vítězném tažení Evropou zavítal roku 1893 do Parmy, kde byl Niccolò Paganini (57 roků stár) v květnu 1840 pochován.

„Hrál jsem tam též Paganiniho skladby,“ vyprávěl Ondříček později. „Koncert byl nejen vyprodán, ale tak přeplněn, že se mnohý s nepořízenou musel vrátit od pokladny. Přítomen byl též syn Paganiniho, baron Achille Paganini. Byl mou hrou tak unešen a pohnut, že zvolal nahlas: ,Poznávám smyčec svého otce.‘ Po koncertu přišel ke mně, objal mě a pozval mne i mou choť do své vily Gajone u Parmy. Tam mi ukazoval veškery památky na svého otce...“

František Ondříček žasl nad housličkami, na které hrál Mistr jako dítě, i nad obyčejným, nevyčalouněným pouzdrem, s nímž cestoval. Pak mu Achille navrhl něco neslýchaného. „Po prohlídce všech těch drahých věcí mi pravil, že mi na důkaz svého velkého nadšení a sympatie ke mně ukáže, co mně bude zajisté asi nejmilejší: tělesnou schránku svého oce.“

Druhý den se Ondříček v doprovodu Achillova syna Atilly odebral na parmský hřbitov k Niccolòvu sarkofágu s osmi ionskými sloupy. „Když dělníci vybourali kámen hrobky, zdvihli rakev – tmavohnědou, jednoduchou – zdá se dřevěnou, se skleněnou tabulí u hlavy. (...) Paganiniho tvář je úplně zachovalá. Jak z vápna, černé kadeře splývají po obou skráních a tvoří živý takřka rámec zkamenělé tváři. Mrtvola je oděna v černý frak a ozdobena veškerými řády, kterými byl Paganini vyznamenán.“

Jeden z nejvýznamnějších českých hudebníků od velikánova hrobu neodešel s prázdnou. „Při vkládání rakve do sarkofágu vypadl z ní velký šroub, který mi Paganiniův vnuk podal na památku a který nosím od těch dob jako drahý talisman ve svých houslích.“ Nikomu jinému se této cti od barona Achilla, jenž zemřel roku 1896, nedostalo. A když si pak v dubnu 1922 ve vlaku na železniční stanici v Miláně přišla smrt i pro Františka Ondříčka, byl šroub z Paganiniho hrobky vložen do urny k jeho popelu.

Plastická karikatura Niccola Paganiniho od J. P. Dantana (Sbírka Polabského muzea, Poděbrady)

Co ještě dodat k příběhu zneuznaného génia? Snad, že v Praze toho po něm zůstalo víc než jen třináctitaktová melodie Scala obliqua e contraria per chitarra. Kromě programních vývěsek Stavovského divadla jde hlavně o celou kolekci Paganiniho podobizen i s jeho vizitkou (v Národním muzeu).

V Čechách dostal Niccolò housle, ale nenechal si je, a tak skončily v ateliéru houslaře Ferdinanda Lantnera. Od roku 1936 jsou nezvěstné. Další Paganiniho housle (z Guarneriovy dílny) zakoupila roku 1850 pražská konzervatoř, po čase je však z důvodu finanční tísně musela prodat.

Zachoval se ovšem zajímavější dokument: Paganiniho plastická karikatura, kterou vytvořil během houslistova koncertu v pařížském sále Théâtre italien, pořádaném 25. března 1832, sochař Jean Pierre Dantan. Plastiku můžeme považovat za Mistrovo věrné zobrazení, neboť Dantan si Niccola prohlížel přímo z nápovědní budky.

Soubor Dantanových karikatur se posléze skrze dražbu dostal do majetku knížete Sayn Wittgensteina a poté jeho dcery, jež se provdala za kancléře Chlodovíka z Hohenlohe-Schillingsfürstu, otce vlastníka poděbradského panství. Naposledy byl v držení kněžny Chariclée Hohenlohe, která jej darovala městu Poděbrady. Dnes se Dantanovy plastické karikatury – včetně sošky Paganiniho – nacházejí ve sbírce Polabského muzea.

Plastická karikatura Niccola Paganiniho od J. P. Dantana, pohled zezadu (Sbírka Polabského muzea)

A když už je řeč o kuriozitách: z Paganiniho cestování po Evropě zbyla v obecném povědomí ještě jiná pozoruhodná marginálie. Mluvíme o virtuozní sladbě Il carnevale di Venezia, sestávající z dvacítky houslových variací na neapolskou canzonettu O mamma, mamma cara. Stačí slyšet jen pár tónů a i ten, kdo nemá hudební vzdělání, vykřikne s překvapením: „Pes jitrničku sežral!“ Ano, jeden z nejvlezlejších popěvků všech dob má původ kdesi v Neapoli a do světa se rozšířil právě díky Paganinimu, jenž byl sám takovým toulavým, zoufalým psem.