Psalo se datum 26. září 1954, když se v Cugarském průlivu mezi japonskými ostrovy Honšú a Hokkaidó, spojujícím Japonské moře s Tichým oceánem, potopil trajekt Toya Maru. Tragédie, která dodnes zůstává nejhorší lodní katastrofou v japonské historii, si vyžádala 1159 lidských životů.

A bylo to opět datum 26. září, tentokrát roku 2002, kdy se nedaleko gambijského pobřeží potopila přeplněná a přetížená loď Joola, vezoucí kolem 2000 cestujících. Účet za toto neštěstí byl ještě děsivější než v případě Toya Maru a v konečném součtu činil 1863 zabitých (pro srovnání, při potopení Titaniku zahynulo kolem 1500 lidí).

Tragédie se 26. září nevyhnula ani vodám omývajícím Evropu, byť v tomto případě nedosahovala počtem obětí výše zmíněné katastrofy. V pondělí 26. září 2000 večer se v Egejském moři u řeckého pobřeží potopila loď Express Samina, která narazila na podmořský útes. Zahynulo 82 lidí. Za zmínku stojí, že v tutéž dobu se v Egejském moři plavila také populární česká zpěvačka s rodinou, jež unikla smrti jen o vlásek.

Smrtící tajfun

Japonská loď Toya Maru, známá také jako vlajková loď Cugarského průlivu, patřila k pýchám japonského námořnictva. Na vodu byla spuštěna 21. listopadu 1947 a už v roce 1950 byla vybavena radarem, čímž se stala jednou z vůbec prvních japonských lodí, které tímto zařízením disponovaly. Trajekt dlouhý 118,7 metru a široký 15,8 metru byl schopný pojmout a ubytovat 1128 cestujících. Lodní posádka čítala celkem 120 lidí. O prestiži Toya Maru svědčí i to, že pouhý měsíc před katastrofou se na ní plavil i japonský císař.

Loď zajišťovala stálé spojení mezi přístavy Aomori na největším japonském ostrově Honšú a Hakodate na ostrově Hokkaidó. Vzdálenost mezi nimi překonávala za čtyři a půl hodiny a fungovala jako pendlová doprava.

Příčinou tragédie Toya Maru se stal tajfun "Marie", který se dne 26. září prohnal přes Japonsko směrem na severovýchod a dosahoval rychlosti přes 100 kilometrů v hodině. Kolem poledne dorazil do Japonského moře a v odpoledních hodinách udeřil právě na úžinu mezi severní částí Honšú a jižní částí Hokkaidó. Právě ve chvíli, kdy se v úžině nacházel trajekt, jehož kapitán bohužel nešťastně vyhodnotil situaci a rozhodl se, že plavbu, která byla původně kvůli bouři zrušena, přece jen uskuteční, protože se mu zdálo, že se počasí zlepšilo.

Loď toho dne dorazila do přístavu Hakodate ještě před tajfunem, tedy kolem 11 dopoledne. Zpátky přes průliv se měla vydat ve 14:40. Krátce předtím ale zrušil svou cestu kvůli rostoucí bouři jiný trajekt, a sice menší a méně kvalitní Seikan Maru. Jeho cestující proto byli přeloženi na Toya Maru, jejíž odjezd se z tohoto důvodu zpozdil. Když měla zhruba v 15:10 konečně vyplout, řádila v průlivu už tak silná vichřice, že se kapitán rozhodl odjezd zrušit a počkat v přístavu.

Kolem 17. hodiny se ale krátkodobě vyčasilo a zlepšil se i výhled. Kapitán se proto domníval, že tajfun se už úžinou přehnal a míří dál do vnitrozemí. V 18:39 proto Toya Maru vyplula z přístavu, plně naložená cestujícími a současně železničními vagony, protože mezi oběma ostrovy přepravovala i vlaky (postavily ji japonské národní železnice). Počet cestujících na palubě činil přibližně 1300 lidí.

Kapitán se bohužel ve svém odhadu tragicky zmýlil. Krátce poté, co trajekt opustil Hakodate, se vítr znovu zvedl a brzy dosáhl ničivé síly. Posádka proto vyhodila v 19:01 nedaleko přístavu kotvu a doufala, že se jí podaří přečkat bouři bez úhony na místě. Tajfun ale loď utrhl a vrhl ji proti skalám, kde byla vydána napospas jak vichru, tak vysokým vlnám. Voda, která se valila přes palubu, vnikla i do podpalubí a do lodní strojovny, takže posádce se už nepodařilo nahodit motor a loď se stala nekontrolovatelnou.

Lodní náklad v podobě železničních vagónů pak způsobil další eskalaci neštěstí - vozy se totiž v důsledku vlnobití utrhly z ukotvení, valily se napříč trajektem a drtily řadu cestujících.

Kapitán učinil ještě poslední pokus o záchranu a pokusil se doplout se smrtelně zraněnou lodí na pláž Nanae, nacházející se na okraji přístavního města Hakodate. Ale při vysazení motorů a s neustále se vlévající vodou do podpalubí neměla Toya Maru šanci. Ve 22:26 vyslala poslední zachycené volání SOS. Přibližně ve 22:43 se převrátila a potopila jen několik set metrů od břehu Hakodate.

Z 1309 lidí na palubě přežilo katastrofu pouze 150. Celkem 1159 lidí (1041 cestujících, 73 členů posádky a 41 dalších) na lodi zahynulo. Bylo mezi nimi i 35 amerických vojáků, příslušníků jízdního dělostřelectva, kteří měli zajišťovat výstavbu vojenského tábora Camp Younghans v japonské prefektuře Jamagata.

Tragédie, kterou japonský tisk v té době srovnával s potopením Titaniku, byla jedním z významných faktorů, který ovlivnil rozhodnutí vybudovat v Cugarském průlivu podmořský tunel zajišťující mezi oběma ostrovy železniční spojení. Tunel byl dokončen v roce 1988 a stal se nejdelším podmořským tunelem na světě.

Zbývá dodat, že Toya Maru nebyla jedinou tehdejší obětí tajfunu Marie - ten potopil ještě čtyři další trajekty a vyžádal si celkem 1430 lidských životů.

Přetížená loď v bouři

Mořská bouře a přetížená loď byly také příčinou jedné z největších lodních katastrof nového tisíciletí, k níž došlo v pátek 26. září 2002 krátce po půlnoci nedaleko gambijského pobřeží v Africe. Přívozní trajekt MV Joola směřoval k pobřeží Senegalu, přičemž byl opravdu brutálním způsobem přeplněný: přestože jeho maximální kapacita činila 580 cestujících, plulo na něm ve skutečnosti kolem 2000 lidí.

Zdroj: Youtube

Když se loď dostala do nečekaně silné bouře, stačilo jen pět minut, aby se voda přelila přes její boky a loď zcela zaplavila. Joola šla ke dnu prakticky okamžitě… Protože pomoc dorazila až druhý den, přežilo tragédii jen 64 osob, z toho jediná žena. Oficiální počet obětí se udává na 1863, ale podle všeho je to velmi nízké číslo. Na Joole plula spousta lidí bez lístku – jen za úplatek posádce, navíc mnoho cestujících lístek ani nepotřebovalo (děti do pěti let věku).

Skutečný počet lidí na trajektu se přitom dlouho zjišťoval. Úřady v Dakaru nejprve tvrdily, že loď převážela nejméně 796 cestujících, později ale tehdejší senegalská premiérka Mame Madior Boyeová oznámila, že na palubě bylo 1034 lidí, a nakonec byl počet přítomných na plavidle odhadnut až na zmíněných 2000 osob.

Loď plula z přístavu Zinguinchor v jižní provincii Casamance do Dakaru, což je jedna z nejvytíženějších obchodních cest. Většinu cestujících tudíž tvořili obchodníci s rybami, mangem a palmovým olejem, kteří vezli zboží z úrodné provincie na dakarské trhy. Vedle obchodníků se na trajektu vezli bez lístku studenti, kteří se před začátkem školního roku vraceli do dakarských škol. Naprostou většinu pasažérů tvořili Senegalci, kromě nich cestovalo také dvacet občanů Guineje-Bissau a 21 Evropanů: deset Francouzů, pět Španělů, dva Nizozemci, dva Belgičané a dva Švýcaři.

K neštěstí došlo v okamžiku, kdy se plavidlo ocitlo pod náporem silného větru a přívalového deště. "Všechno se seběhlo velice rychle. Příšerně pršelo a najednou se loď nachýlila na bok. Všude panoval zmatek, lidé marně hledali záchranné vesty. Slyšel jsem nářek žen a pláč dětí. Nečekal jsem na nic a skočil do moře," citoval tehdejší tisk jednoho z cestujících jménem Abkoko Sadré, který katastrofu přežil.

Senegalský prezident Abdoulaye Wade později připustil, že Joola nebyla loď určená na moře, ale výhradně pro dopravu na jezerech. Podle senegalských médií byl navíc trajekt v nevyhovujícím technickém stavu. "Byla to zločinná nedbalost. Joola neměla nikdy vyplout," napsal tehdy dakarský list Sud, podle nějž se na tragédii mohly podepsat i opravované motory, jejichž oprava skončila měsíc před katastrofou, přičemž jeden byl v podstatě nově sestaven z použitých dílů.

Katastrofa Express Samina: poblíž byli Češi

Ani evropská moře nezůstala vůči černému 26. září imunní, byť jejich hladina bývá oproti světovým oceánům výrazně pokojnější. V úterý 26. září 2000 večer se potopil poblíž ostrova Paros ve vlnách Egejského moře řecký trajekt Express Samina s 533 lidmi na palubě (473 cestujícími a 61 členem posádky). Tragédii, již zavinil zejména nevyhovující technický stav 34 let starého plavidla a nedodržení bezpečnostních plavidel ze strany posádky, padlo za oběť 82 lidí.

Zdroj: Youtube

Pozdější vyšetřování ukázalo, že posádka použila pro řízení lodi autopilota, přičemž v rozporu se standardní praxí žádný námořní důstojník nedohlížel na průběh plavby, aby například zabránil kolizi s jiným plavidlem. Loď , která plula z řeckého přístavu Pireu na 160 km vzdálený ostrůvek Paros, se krátce po setmění dostala do vichřice a zvýšených vln. Posádka proto vysunula takzvané stabilizátory - postranní kovové ploutve, jež se vnoří pod čarou ponoru z trupu do vody a zajistí, aby se loď ve vlnách příliš nekolébala. Bohužel se ale nevysunuly oba, nýbrž jen jeden, a to ten na pravoboku. Loď tak neplula rovně, ale neustále se stáčela doprava. Této chyby v navigaci si zprvu nikdo z posádky nevšiml. Když jeden z důstojníků konečně zaznamenal problém a pokusil se loď stočit na správný kurs, bylo už příliš pozdě.

Ve 22:12 místního času (v 21:12 středoevropského času) loď narazila v rychlosti 18 uzlů na východní stranu jednoho ze dvou rozeklaných útesů, jež vystupují z moře nedaleko přístaviště ostrova Paros v zálivu Parikia a jsou známé jako "brána Parodu".

"Ze tmy před námi se vynořila skála. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Byla temně hnědá, zvrásnělá jako tvář nějaké mořské nestvůry. Svrchu ji však ozařoval maják. Působilo to jako filmová dekorace. Loď o ni drhla bokem. Kdybych chtěla, mohla bych si na tu kamennou zeď sáhnout. Zezdola bylo slyšet hrůzné kovové skřípění," uvedla po katastrofě jedna z cestujících jménem Heidi Hartová, která kolizi přežila.

Skála ohnula při nárazu stabilizační lištu směrem dozadu. Lišta tak prorazila do lodi třímetrový otvor pod čarou ponoru hned vedle strojovny. Voda vnikající do podpalubí vyřadila hlavní generátory, v důsledku čehož loď přestala vyrábět elektrický proud. Posádce se tak nepodařilo dovřít bezpečnostní vodotěsné dveře. Ty sice měly být podle bezpečnostních předpisů uzavřeny po celou dobu plavby, ale posádka tento pokyn nedodržela a z jedenácti dveří předem uzavřela pouze dvoje. Trajekt se tak zaplavil vodou a čtyřicet minut po nárazu se potopil.

Obětí neštěstí, která se objevila i v kanadském seriálu dokumentárních rekonstrukcí námořních a železničních katastrof Mayday, se stal i ředitel rejdařství, jemuž trajekt patřil. Dva měsíce po incidentu spáchal sebevraždu.

Německý list Süddeutsche Zeitung zveřejnil pozoruhodný příběh manželů Eichheimových z Mnichova, kteří na dovolené v roce 1995 přežili ztroskotání lodě Golden Vergina, což nebylo žádné jiné plavidlo než Express Samina pod svým předchozím názvem. Už tehdy Hubert Eichheim upozorňoval na některé závažné nedostatky, například na to, že nouzové východy nebyly označeny a že většina záchranných člunů byla v dezolátním stavu. Poté, co rejdařství v červenci 2002 přejmenovalo Golden Vergina po renovaci na Express Samina a poslalo ji znovu na moře, se na ní Eichheim v srpnu znovu plavil. S renovací nebyl spokojen, loď se mu stále nezdála bezpečná. Eichheimova manželka trávila konec září v Řecku a měla už na loď Express Samina zakoupený lístek. Její muž jí zavolal a přiměl ji, aby ho stornovala. Byl vystaven na úterý 26. září...

Pro Čechy je zajímavé, že v době nehody se v Egejském moři nacházela i populární herečka Yvetta Blanarovičová, kteá se svým tehdejším přítelem Honzou a synem Matyášem plachtila nedaleko místa, kde trajekt ztroskotal. "Bouře trvala pět dní a vlny byly opravdu obrovské. Plachetnice ležela bezmocně na boku a poryvy větru hrozily, že se potopíme. Myslím, že by nám nepomohly ani naše záchranné vesty a pásy. Byla to apokalypsa. Měla jsem strašný strach o syna, ale ten si ještě ve svému věku nebezpečí neuvědomoval. Bral to jako dobrodružství," sdělila po návratu do vlasti Blesku Blanarovičová.

Na pevninu se tehdy podle svých slov dostala jen díky svému příteli, který se plachtění věnoval už deset let. "V přístavu jsme se dozvěděli, že se v úterý večer potopil trajekt a že zahynulo mnoho lidí. Znovu jsem se rozklepala," přiznala tehdy pobledlá zpěvačka.