Už od druhé poloviny září 1938 signalizovaly denní přehledy zpráv Hlavního štábu československé armády, že do polského pohraničí Těšínska přijíždějí posily pohraniční stráže a posléze i vojenské transporty. Do těšínského zámku se nastěhovalo vyšší vojenské velitelství, vesnice ve směru od Bílska ke státní hranici obsadilo polské vojsko, do okolí Těšína napochodovaly tři pluky polské armády a v prostoru Zwardoń - Wisła se objevily vojenské jednotky s počty vojáků doplněnými na válečný stav.

"Krátce před půlnocí 30. září předal polský vyslanec Kazimierz Papée ministru zahraničí Kamilu Kroftovi další nótu, jež ultimativně žádala odstoupení okresů Český Těšín a Fryštát. Jedině souhlas s odstoupením území měl zabránit polskému vojenskému zákroku," uvedl ve své práci věnované záboru Těšínska loni zesnulý historik Mečislav Borák, jenž se zaměřoval právě na dějiny Slezska.

Ministr Krofta ještě v noci informoval o polském požadavku vyslance v Paříži, Londýně a Moskvě a žádal je o diplomatický zákrok, avšak československá vláda, jejíž jednání začalo v sobotu 1. října v osm ráno, se nakonec rozhodla polskému nátlaku ustoupit. Krátce před polednem to ministr Krofta oznámil polskému vyslanectví v Praze. Jednáním s Poláky o první etapě evakuace byli pověřeni divizní generál František Hrabčík a podplukovník generálního štábu Vladimír Šincl. Při prvním jednání, k němuž došlo v podvečer 1. října 1938 na mostě přes pohraniční řeku Olzu (dnešní Olši - jde o řeku protékající okresy Frýdek-Místek a Karviná v České republice a Slezským vojvodstvím v Polsku, jejíž tok částečně tvoří státní hranici, pozn. red.) mezi Českým Těšínem a Cieszynem, Hrabčík dohodl, že obsazování Českého Těšína a jeho okolí začne 2. října ve 14 hodin. Dohodl rovněž podmínky evakuace vojenských orgánů a průjezd československých vojenských transportů městem.

"Podle smluveného plánu byl pak následujícího dne Český Těšín se svým okolím předán postupujícímu polskému vojsku. Poláci chtěli co nejrychleji obsadit zbývající části delimitovaného území, přičemž argumentovali snahou zabránit krveprolití, neboť prý tam hrozí výbuch živelného povstání polských obyvatel," uvedl Borák.

Podle zvláštního zpravodaje americké tiskové agentury United Press vítali Poláci v Českém Těšínu polské vojsko československými prapory, z nichž vystřihli modrý klín, protože polské prapory v té době neměli.

Když se začalo střílet

O tom, že Poláci se nebáli ani avízovaného krveprolití a po vzoru henleinovských bojůvek začali po Mnichovské dohodě útočit na česká pohraniční družstva a na české jednotky, svědčí i napadení družstev československé Stráže obrany státu, k nimž v noci z 30. září na 1. října opakovaně došlo v úseku česko-polské hranice mezi obcemi Ráje a Německá Lutyně.

Na objekty družstva umístěného u Dvoru Bezdingu v Německé Lutyni začal někdo po deváté večer pálit z pistolí i z těžkého a lehkého kulometu a střelba trvala až do půl páté ráno. Posádka palbu opětovala a podařilo se jí útok odvrátit. "Útočníci používají k přechodu řeky Olzy splavu a brodu v místech se nalézajícího," uváděli později v hlášení napadení vojáci.

Další útok na jiné družstvo v daném prostoru začal 1. října hodinu a tři čtvrtě po půlnoci. Asi osm útočníků začalo pálit na dozorce Jaroslava Odehnala, který držel hlídku. Odehnal se začal spolu s s dalším členem stráže Aloisem Jonášem bránit střelbou, Jonáš vypálil asi 15 ran z lehkého kulometu. Útočníci tak po čtvrthodině utekli.

Asi dvanáct teroristů zaútočilo i na šestičlennou stráž, která v prostoru státní hranice hlídala obecní cestu od polské obce Otrembov do české vsi Ráje, ležící poblíž řeky Olzy. Teroristé hlídku obklíčili a spustili proti ní palbu ze všech stran, i v tomto případě se však podařilo členům stráže útok odrazit a stáhnout se na stanoviště družstva u okresní silnice z Kačic do Ráje. Také toto stanoviště si užilo horkou noc - po jedenácté večer na ně začal ze tmy někdo pálit z pistole, tohoto útočníka se podařilo dvěma výstřely zahnat, a ve čtvrt na čtyři ráno se útok opakoval, přičemž dobyvatelů už bylo víc. Opět se je podařilo zaplašit, ale někdo z nich ještě stihl hodit granát proti celní budově. Ten narazil na železnou mříž v okně, spadl a vybuchl na chodníku, jedinou škodou tak byla tři roztříštěná a dvě popraskaná okna (budova byla naštěstí v tu dobu prázdná).

"Proslýchá se, že byl zraněn dělník Boleslav Mikesch z Ráje, který pracoval u zdejších lehkých opevnění a pak prchl do Polska. Zpráva o jeho zranění nemohla býti dosud prověřena. Útoky jsou páchány plánovitě postupně a každé noci na jiné družstvo, aby tak tato i okolní obyvatelstvo byly zneklidňovány. V místech, kde byl poslední útok na družstvo podniknut, byly posledně pašovány z Polska do zdejšího území zbraně, granáty a třaskaviny, při čemž se podařilo pachatele dopadnouti," uvedl později ve svém hlášení velitel roty Stráže obrany státu poručík Pokorný.

Odvážní velitelé

Na polská ultimáta vyhrožující dalším násilím, pokud Češi včas neodevzdají Český Těšín a celý zbytek zabíraného území do dvou dnů polské armádě, ale generál Hrabčík odpověděl, že československé orgány dokáží v Českém Těšíně udržet pořádek samy, a žádal o dodržení textu polské nóty, jež dávala k dispozici deset dnů.

Nakonec byl dohodnut postup obsazování tak, že 4. října bude obsazen první úsek českého pohraničí (prostor Třinec, Jablunkov, Mosty), 5. října druhý úsek (zbytek těšínského okresu jižně od Dobratic a
Hnojníka až po slovenskou hranici), 7. října třetí (okolí Dolních Domaslavic), 8. října čtvrtý (okolí Fryštátu od Olzy po Závadu, Staré Město a Darkov), 10. října bude obsazen pátý úsek (prostor Dětmarovice, Doubrava, Orlová, Karviná, Suchá) a konečně 11. října úsek šestý (západní část fryštátského okresu zvaná Bohumínsko, Rychvald, Petřvald). Tento časový plán byl pak skutečně dodržován.

"Generál Hrabčík denně prováděl intervence u polských orgánů, například ohledně stanovení měnového kursu mezi korunou a zlotým v zabraném území, ohledně zatčení a výměny zajatých bojůvkářů, evakuace majetku Třineckých železáren a dalších podniků, obnovení civilní dopravy na trati Bohumín - Žilina, udržení českého národního školství v záboru, vypovídání a zatýkání českých obyvatel a jiné... Aby se zamezilo rostoucí panice, začal od 5. řína vydávat pro tisk a rozhlas úřední zprávu o plánovaném postupu evakuace a pravidelně korigoval zveřejněné poplašné zprávy, aby uklidnil obyvatelstvo. Řešil též
řadu místních incidentů, například neoprávněný vstup polských jednotek do okolí Šumbarku či Vrbice," popisoval generálovu činnost historik Mečislav Borák.

V jednání Hrabčíkovi hodně pomáhal fakt, že se osobně dobře znal se svým polským protějškem, generálem Władysławem Bortnowským, s nímž kdysi společně studoval v Paříži. "Bez nadsázky lze konstatovat, že korektní vztahy mezi oběma generály významným způsobem pomohly odvrátit krveprolití, k němuž v emotivně vypjatých situacích nebylo častokrát nijak daleko," uvedl Borák.

Stejně obětavě jako Hrabčík vystupoval podle Boráka i brigádní generál Josef Braun (pozdější velitel partyzánské skupiny v Beskydech R3 Beta, pozn. red.), který řídil evakuaci civilních úřadů, podniků i
obyvatel ze zabraného území. "Podařilo se mu dopravit do bezpečí tisíce uprchlíků a vyhnanců a zachránit pro republiku značné hmotné hodnoty. Souhrnné zprávy přesvědčivě vypovídají o svízelných podmínkách, v nichž se odstoupení a vyklizení převážné části Těšínska odehrávalo," uvedl Borák.

Odplata za "sedmidenní válku"

Tvrdé polské tažení proti území někdejšího "Těšínského knížectví" bylo dáno mimo jiné touhou po odplatě za takzvanou sedmidenní válku o Těšínsko, kterou svedlo Československo s Polskem těsně po konci první světové války v listopadu 1917 a v níž Poláci prohráli. Těšínsko, rozprostírající se od Frýdku-Místku přes Třinec až k polskému městu Bielsko-Biała, bylo sice od dob Jana Lucemburského historicky české, etnicky však z poloviny polské (Češi tvořili pouhou čtvrtinu místních obyvatel, zbytek byli převážně Němci a Židé). Území mělo velký strategický význam kvůli rozsáhlým ložiskům uhlí a dále kvůli bohumínsko-košické železniční dráze, klíčové pro spojení se Slovenskem.

Polsko proto obsadilo toto území už v listopadu 1918, bez čekání na mírovou konferenci v Paříži, jež měla určit poválečné uspořádání Evropy, a čerstvě vzniklý československý stát se rozhodl vybojovat je zpět. Poté, co Poláci vyhlásili v lednu 1919 v Těšínsku volby, připravované na 25. ledna, vydalo československé ministerstvo obrany rozkaz Těšínsko vojensky obsadit. Boje propukly po poledni 23. ledna, do 26. ledna získala československá armáda o síle osmi praporů Bohumín a Ostravu, poté za citelných ztrát dobyla Karvinou a 27. ledna i Těšín.

Poláci ustoupili za Vislu a 30. ledna měl velitel československého kontingentu, legionář Josef Šnejdárek na dosah město Skoczów; k jeho dobytí však už nedošlo v důsledku diplomatického tlaku z Paříže, kde mezitím začala mírová konference. O rozuzlení sedmidenní války a vytyčení hranic se tak postarala mezinárodní arbitráž, která přiřkla Československu jak ostravsko-karvinský uhelný revír s přilehlými polsky mluvícími městy, tak zmíněnou železniční dráhu.

V říjnu 1938 se Poláci pokusili o zvrat tohoto verdiktu, jejich územní zisky na Těšínsku však vydržely jen necelý rok, do Hitlerova napadení Polska. Po druhé světové válce pak ukončila československo-polský spor o Těšínsko s konečnou platností Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958.

Nejtěžší boje zasáhly Český Krumlov

Těšínsko ale nebylo jedinou oblastí, která prožila 2. října 1938 těžkou neděli. Nejtěžší boje mezi československými bezpečnostními orgány a jednotkami Sudetendeutsches Freikorps se odehrály v Českém Krumlově, který nebyl 1. října 1938 ještě určen do záborového pásma, a jeho osud tak zůstával nejasný.

Přes město ustupovaly po odstoupení pohraničí jednotky Stráže obrany státu a roznětové hlídky ženistů československé armády. Jejich konvoj přepadli už v noci z 30. září na 1. října u Horní brány henleinovci, jimž se podařilo zajmout tři ženisty z jedné z roznětových hlídek. "Když pak němečtí teroristé zaútočili na budovu okresního úřadu, rozhořel se boj o město v pravém slova smyslu," uvádí web Za krásnější Vimperk.

Ženisté, kteří se na úřadě nalézali, opětovali palbu z oken. U benešovského mostu drželo své pozice třináctičlenné družstvo velitele Kohouta, které mělo v případě války most vyhodit do povětří. I na tyto vojáky začali henleinovci pálit. Družstvo se proto rozhodlo probít se k svému veliteli, tedy do budovy obleženého okresního úřadu. To se jim za stálé palby podařilo, a zesílili tak posádku obléhané budovy. Policejní správce Jungwirt požádal v pět odpoledne telefonicky o vojenskou pomoc, ta ale nepřicházela.

Teprve před půlnocí dorazil četnický pohotovostní oddíl, který okresní úřad osvobodil. Povstalci po četnících stříleli také ze zámeckých zahrad. Aby neskýtali v ulicích města příliš snadný cíl, rozstříleli četníci během svého postupu všechny pouliční lampy. Posádka budovy spolu s četníky se pak stáhla do zabarikádované budovy státní policie.

Půl hodiny po půlnoci v sobotu 1. října 1938 pak konečně dorazily do města tři pěší čety třetí roty prvního pěšího pluku československé armády a rychlým útokem vyčistily střed města.

"Zástupce okresního hejtmana dr. Šťastný nařídil spálit důležité spisy a opustit město. Na náměstí se utvořila kolona, v jejímž čele šla smíšená četa četníků a policistů, kteří měli pomocí lehkých kulometů prorazit cestu. Za nimi jela civilní auta evakuující české civilisty, kolonu uzavírali vojáci. Kolona byla napadena prudkou palbou z oken a návrší nad městem už při seřazování na náměstí. Četníci s policisty byli při postupu napadáni z vikýřů a oken. Postupovali při stěnách domů proti sobě a odstřelovali uliční lampy," popisuje tuto bitvu autor webu Budějcká drbna Jan Ciglbauer.

Kritický byl přechod přes vltavský most, který byl postřelován ze zámecké zahrady. Most se podařilo přeběhnout několika četníkům, a závodčí Galuška pak umlčoval teroristy dávkami z lehkého kulometu do míst, kde se v noční tmě objevily ohníčky výstřelů. Jakmile zahnal povstalce ze zahrady, pokračovala kolona dál. Naposledy byla napadena u osady Domoradice. "Během ústupu byl zasažen do břicha vojín Jan Boháč (narozen 7. května 1900 v Dvorcích u Tučap, ženatý rolník). Zemřel ještě před dosažením hlavního obranného postavení mezi Přísečnicí a Rájovem. Střepinami granátu byli těžce zraněni štábní strážmistr Jan Klíma a strážmistr František Jaroš," uvádí web Budějcká drbna.

K linii československého lehkého opevnění se probilo i jedno družstvo Stráže obrany státu, dvě další družstva ale Němci nad ránem zajali. Po ústupu československé armády se tak celé město ocitlo v německých rukou. Protože ale nebylo stále zřejmé, zda patří do německého záboru, rozhodl velitel 31. hraniční oblasti, brigádní generál Bedřich Neumann o protiútoku.

V sobotu 1. října večer se v Českých Budějovicích utvořila úderná skupina pod velením kapitána Stejskala, složená z ženistů 23. ženijní roty, dvou pěších čet z 9. roty pěšího pluku 1 a čety tří lehkých tanků poručíka Vladimíra Němečka, spadajících pod 1. tankovou rotu VII. praporu lehkých tanků. Tyto jednotky, podporované navíc obrněným vlakem pěšího pluku 1 měly za úkol odstranit trhaviny z podminovaných mostů a osvobodit zajatce z předchozích bojů, stejně jako vězněné krumlovské Čechy.

Kolona kapitána Stejskala projela 2. října předměstím Českého Krumlova, aby svedla prudké boje s povstalci u Budějovické brány, která byla zabarikádována a také o blízké okolí brány. "Po projetí předměstí vyjely k zabarikádované Budějovické bráně na průzkum dva tanky. Přes barikádu z vozů naplněných kamením nemohly projet. Vrátily se asi 300 metrů a znovu vyrazily proti bráně s ženisty kryjícími se za tanky. Ženistům se podařilo odtlačit jeden z vozů, pak ale byli napadeni palbou povstalců z okének brány a sousedního domu," uvádí Ciglbauer. Tanky začaly pálit proti bráně z kulometů, ženisté z pušek a lehkých kulometů. "Při přestřelce byl těžce zraněn vojín Karel Píša střílející z lehkého kulometu za kamenným zábradlím. Když konečně tanky zahájily na bránu palbu i ze svých kanonů, odpor v útrobách brány ustal. V cestě sice ještě bránil druhý vůz s kamením, ale po druhém najetí tanku se rozpadl," konstatuje Ciglbauer.

Slibně se rozvíjející útok bohužel oslabil rozkaz záložních důstojníků ke stažení nasazené pěchoty. "Situace zrála k rozhodnému útoku do středu města. U Budějovické brány se ale objevilo jen několik pěšáků 9. roty pod velením četaře. Velitel ženistů poručík Havel marně hledal velitele pěšáků – tři záložní důstojníky. Když konečně jednoho z nich našel v průjezdu domu a zatřepal s ním, dal se záložní důstojník do breku. Psychicky selhal," líčí tuto situaci Ciglbauer.

Kapitán Stejskal, kterému tak v boji zbyly jen tanky podporované ženisty, byl nucen dát povel k ústupu, protože nechráněný tankový postup nemohl riskovat. Svazek granátů nebo zápalné lahve by je mohly ihned vyřadit z boje. Kolona se tak vydala na ústup k linii opevnění. Část úkolu však přesto splnila, protože se k ní seběhli čeští obyvatelé města, které dokázala evakuovat do bezpečí.

Ještě téhož dne byli také propuštěni zajatci a celé město se začalo vylidňovat. Do 8. října, kdy město obsadila německá armáda, však již československá státní suverenita v Českém Krumlově obnovena nebyla.