Vozatajské závody byly patrně ještě populárnější než gladiátorské zápasy. Ve starém Římě se konaly v obrovské aréně Circus Maximus, kterou dal podle legendy za tímto účelem vystavět již Romulus, zakladatel města. Měly svá pravidla a byly organizované a staly se hluboce zakořeněnou součástí římské kultury. Postupně se vyvinuly v propracovaný rituál, který se prolínal s římským náboženstvím. V Římě měly mnoho set letou tradici.
V neposlední řadě byly závody vozatajů i společenskou událostí, kde bylo možné vidět a být viděn. Rovněž uspořádání sedadel posilovalo rozdíly v římské společnosti, takže nejlepší místa měli vysoce postavení hodnostáři. Na závody se i sázelo, ale zcela jinak, než bychom si představovali. Divák se jen prostě mohl obrátit na fanouška sedícího vedle něj a navrhnout sázku na další závod. Circus Maximus tak praskal ve švech nejen sportovními nadšenci, sázkaři a lidmi toužícími po postavení, ale Římané se chodili do cirku i seznamovat.
Na Circus Maximus se podívejte v tomto videu:
Kdo byli vozatajové
I když jezdci samotní měli většinou nízké postavení, mohli velmi snadno díky svému umu zbohatnout. Měli nízké společenské postavení a Říman, který se stal vozatajem, nemohl zastávat veřejný úřad. Nebojovali sice jako gladiátoři na život a na smrt, ale museli být zdatní a atletičtí, aby mohli soutěžit. Pocházeli z celé římské říše a většina z nich byli otroci, propuštěnci nebo cizinci, jen málokdy se mezi nimi objevil svobodný římský občan.
Ale velmi často byli slavní a někteří i bohatí, jako například Gaius Appeuleius Diocles, který závodil neskutečných 24 let a vyhrál 1462 z 4257 závodů, kterých se zúčastnil. Vydělal si tak více než 35 000 000 sestercií, což by dnes odpovídalo více než 17 milionům dolarů!
Jak závody vypadaly
Závod začínal posvátným průvodem římskými ulicemi. Všude stály sochy různých římských bohů, tančili zde tanečníci, hráli hudebníci, přihlíželi chrámoví služebníci a účastnili se jich i samotní jezdci.
Když průvod dorazil na Circus Maximus, čekalo tam již 200 000 nebo i více netrpělivých diváků.
Jezdci vozatajů a jejich týmy koní se zde utkávaly na sedm kol po 600 metrů dlouhé písečné dráze. Vozatajové jezdili tak rychle, že na rovinkách dosahovali maximální rychlosti přes 60 km za hodinu. V zatáčkách se naopak vytlačovali a předháněli. Podívaná to byla zřejmě velmi zábavná a vzrušující. Závod skončil, když vítězný vozataj projel cílovou čárou. Byl vytrouben za vítěze a vítěz vystoupil do lóže rozhodčích, kde obdržel palmovou ratolest, věnec a finanční odměnu.
Pak následovalo ještě kolečko slávy a začal další závod. Těch bylo v jeden den celkem 24.
Na skvělou demonstraci se podívejte zde:
Koně byli speciálně vyšlechtění, jezdci byli elitou
„Závody vozatajů měly pro Římany trvalou přitažlivost," říká David Matz a zmiňuje, že při nich ovšem často docházelo k haváriím vozů a na trať vyrážely týmy obsluhy, které odklízely trosky a zraněné jezdce. Závod ani nebyl přerušen.
Po 24 závodech vozatajů pak začala soutěž týmů svou anebo čtyřspřeží, která startovala z 12 bran. Závod začal, když sponzor hry z plošiny nad startovní čárou spustil na trať bílý kapesník. V ten moment se brány otevřely, závodníci vtrhli na trať a začali bojovat o vnitřní pozici, která jim zajistí výhodu. K tomu potřebovali nejen fyzickou sílu, ale i vytrvalost, strategii a zejména vynikající jezdecké umění.
Stejně jako závodníci, ani koně nebyli obyčejní, jednalo se o mohutné, speciálně vyšlechtěné koně, kteří se vyznačovali vytrvalostí a nepředvídatelností. Řízení týmu v závodě bylo pravděpodobně největší výzvou pro vozataje.
Ale ani po závodů nebyli vozatajové zapomenuti, a dodnes se objevují v knihách, divadelních hrách a filmech. Kdo ví, proč jsou gladiátoři ale stejně populárnější?
Zdroje:
eaglesanddragonspublishing.com, www.nationalgeographic.com, www.thecollector.com
