Na prvorepublikových karikaturách býval zpodobňován jako uplakaný obtloustlý mladík s vlajícími vlasy, obletovaný kvítím či ženami. Prostě jako lyrik nebo dokonce měšťák mezi revolučně nabroušenými souputníky z tehdejší literární avantgardy.

Jenže čas ukázal, že pravda byla poněkud jiná. Básník Jaroslav Seifert, který se narodil právě před 115 lety 23. září 1901, bojovat uměl. Nejen coby rodák z proletářského pražského Žižkova za sociální rovnost, což ve své době dělal kdekdo, ale i za svobodu slova nebo umlčované kolegy, což později za komunistického režimu dělal jen málokdo.

„Někdy byly mé verše pošetilé až hanba! Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší než zabíjet a vraždit," napsal Seifert roku 1971 ve sbírce Morový sloup – a vlastně jde o jeho krédo.

Konflikt s gottwaldovskou KSČ

Do literatury vstoupil v roce 1921 sbírkou Město v slzách. Zastával se chudých, kvůli čemuž se téhož roku stal i členem nově založené Komunistické strany Československa. Ovšem už v roce 1929 se Seifert poprvé odvážně ozval: podepsal Manifest sedmi, v němž sedm intelektuálů protestovalo proti gottwaldovské bolševizaci KSČ. Byl za to ze strany vyloučen.

Následně píše řadu lyrických poetistických sbírek (Poštovní holub, Jablko z klína, Ruce Venušiny), ale doba ohrožení republiky nacistickým Německem jej znovu nutí k angažovanosti. Kromě známé básně k úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka („To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě") vzniká sbírka Jaro sbohem a reakcí na Mnichov a okupaci jsou vlastenecké a protestní tituly Zhasněte světla, Vějíř Boženy Němcové nebo Světlem oděná.

Jedna z prvorepublikových karikatur Jaroslava SeifertaAutor: Archiv

Brzy po válce se Seifert dostává do dalšího konfliktu s komunisty, kteří začali omezovat jeho tvůrčí svobodu (zákaz sbírky Píseň o Viktorce). Dodnes je oceňován Seifertův odvážný projev na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956, kde (podobně jako František Hrubín) tvrdě kritizuje úpadek literárního života po roce 1948.

„Vyzvěte umlčené a neprávem vyloučené spisovatele, kteří jsou ovšem toho jména hodni, k spolupráci. Nečekejte, až přijdou sami a budou prosit. Sotva by přišli, neboť není hodno spisovatele, aby prosil," říkal mimo jiné směrem ke zkoprnělé delegaci KSČ. „Dejte jim možnost, aby odpověděli dnes na útoky, na které nemohli odpovědět, když byli vylučováni z literatury, já to sám zažil! Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud," probouzel Seifert spisovatelské i občanské sebevědomí, zdeptané stalinskou diktaturou.

Sklidil bouřlivé ovace sálu, ovšem před tvrdou odvetou režimu jej ochránil nejspíš jen zásah vlivného Vítězslava Nezvala.

Rok 1968, normalizace, Charta 77, Nobelovka

V šedesátých letech se Jaroslav Seifert propracoval k volnému verši (sbírky Koncert na ostrově, Odlévání zvonů či Halleyova kometa), ale i do pozice doyena české literatury. V době Pražského jara byl předsedou Svazu československých spisovatelů.

„Však dobře vím, že básník musí vždycky říci víc, než co je ukryto ve hřmotu slov. A to je poezie. Jinak by nemohl heverem verše vypáčit poupě z medových závěsů a nutit mráz, aby vám přeběhl po zádech, když svléká pravdu" – zní například jeden z uchvacujících veršů jeho sbírky Koncert na ostrově z roku 1965.

Protože po okupaci v srpnu 1968 Seifert veřejně vystupoval proti normalizaci, stal se znovu nepřítelem režimu – tentokrát husákovského. Po rozpuštění tvůrčích svazů a vzniku nových, poslušných, zůstal mimo oficiální literaturu. Řadu let mu nebyly vydávány knihy a ústrky se vystupňovaly poté, co podepsal Chartu 77.

Jako by chtěl osud básníkovi dokázat, že jeho umění i slušnost nebyly marné, obdržel Jaroslav Seifert v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu. Zatímco sám skromně prohlásil, že to považuje za ocenění celé výrazné generace básníků 20. let, normalizátoři měli udělení za politickou provokaci. Přesto byli nuceni aspoň částečně prolomit mlčení o Seifertovi a začít vydávat jeho díla.

Když básník 10. ledna 1986 zemřel, probíhaly veškeré pohřební obřady v pražském Rudolfinu i v Břevnovském klášteře pod dohledem Státní bezpečnosti, protože byly obavy z demonstrací. Jaký je to paradox! Kdo z mnohem radikálnějších literátů seifertovské meziválečné generace se dočkal takového strachu ze strany establishmentu?