V domácí i světové historii nastanou čas od času roky, které jsou nespornými mezníky v životě i v myšlení národů a celé civilizace.
Jakýsi závan blížících se fatálních změn lidé pociťovali v revolučním roce 1848 nebo v předvečer první světové války 1914, ale třeba i před osmačtyřiceti lety původně v roce nadějí 1968. Tehdy dala o sobě hlasitě vědět poválečná generace mladých lidí, která po období postupného zrání potřebovala vybojovat svou bitvu o spravedlivý a moderní svět. A také zúčtovat s měšťáckou či válečnou minulostí svých rodičů.
Tehdejší Československo sice vězelo v sevření kleští sovětského bloku, ale obrodný proces jej souhrou historických okolností strhl s podobnou intenzitou, jako celý západní svět.
Je až bolestné rekapitulovat, jak po nadějných jarních měsících vypjatých protestů na západoevropských či amerických univerzitách přišly represe, únava a poznání rebelů, že „stříbrný vítr" už neslyší. Hlad po idejích rychle ustoupil potřebám hmotného zajištění či klidu na práci – proměna tehdejších studentských vůdců v dnešní klasiky socialistické politiky v Evropském parlamentu (např. Daniel Cohn-Bendit, francouzsko-německý studentský vůdce, dnes poslanec za Zelené) je toho ukázkou.
„Tvůj děda říkal: ono se to uklidní, měl pravdu, přišla potom spousta malých dní, a byla velká voda, vzala nám, co ji kdo dal, a tobě i to poslední," popsal trpký domácí odkaz roku 1968 v jednom svém songu písničkář Jaromír Nohavica. Platí to však obecně.
Svět i Československo cynických sedmdesátých let jako by neměly s panensky naivním děním osmašedesátého roku skoro nic společného – jenže mají. Obojí je produktem generace, která chtěla změnit poválečný rozhádaný svět a ten nakonec změnil ji. Na Západě stejně jako na Východě. Tu méně, tu více násilně. Nicméně nic po bouřlivém roce 1968 už nebylo stejné jako předtím.
Jedinečné období snů o lepším světě přesto zůstává legendou, již „děti milénia" žijící v dnešním světě bez velkých nadějí mohou svým předchůdcům svým způsobem jen tiše závidět.
Autor: Dotyk.cz