Showbyznys

Aktivismus, nebo vlastní popularita? Rockeři, kteří šli do politiky

21. březen 2017 četba na 6 minut
Jello Biafra

Jello Biafra

Foto: ČTK

Mají být hudebníci v politice? Využít síly myšlenek prostřednictvím hudby dokázali jen ti nejodvážnější z řad tvrdých mužů. V USA byla líhní politických aktivistů hardcorová scéna 80. let v Los Angeles a dalších městech. V Česku dnes odvážní rockeři chybějí.

Kult mládí sice pobuřoval, v Reaganově Americe jej ale přes střety fanoušků s policisty tolerovali. Šířil se dál moderními městy a v řadě míst vykrystalizoval ve skutečné zapojení hudebníků do politiky. Zatímco konec 70. let patřil Sex Pistols, v 80. letech se bitevní linie pobuřující žánru změnila v agresivnější formu.

Z recese na starostu San Franciska

Trend angažovanosti rockových umělců v politice odstartoval Jello Biafra, bývalý zpěvák Dead Kennedys. Jeho drsné texty plné ironie a sarkasmu rezonovaly na koncertní šňůře nazvané Rock Against Reagan (rock proti Reaganovi). Biafra pak v roce 1979 protestně kandidoval na starostu San Franciska. Jeho kamarádi a členové kapely udělali sice jen několik veřejných akcí, zato ale za obrovské pozornosti médií. Kandidátem se tehdy mohl stát každý, kdo sehnal 1500 podpisů, nebo zaplatil 1500 dolarů.
Biafra nakonec slavil úspěch jako čtvrtý z deseti kandidátů se ziskem 3,79 % a počtem šesti a půl tisíce hlasů. Do žádného úřadu ho to sice nevyneslo, nicméně díky absurdní kampani rebelující kapela dokázala z témat jako rasismus, antifašismus a výsměch americkému snu udělat pořádné haló. V roce 2000 se Biafra dokonce ucházel o post prezidentského kandidáta strany Zelených. Strana ho jako svého kandidáta ale nakonec nejmenovala.

Rockeři

Proti podnikání velkých korporátů a pro podporu místního malého byznysu se ve své kampani vyslovil například majitel hudebního labelu Bob Barley, který kandidoval na starostu ve svém rodném městě Chula Vista. „Pro mě je kampaň na starostu města ekvivalent nahrávání desky," řekl Barley pro britský Guardian. „Skončil jsem pátý z jedenácti kandidátů, byla to nejvíc punková věc, kterou jsem kdy udělal," dodal Barley pro The Guardian. Do úřadu se sice také nedostal, ale upozornil na řadu problémů.

Od hudby k aktivismu


Příběh skutečného rockera, který přispěl dobré věci patří Docovi Dartovi, zpěvákovi kapely Crucifucks. V roce 1989 kandidoval na starostu v Michiganu ve městě Lansing, které je do počtu obyvatel srovnatelné s Českými Budějovicemi. Pořádně zamíchal politické klání, když skončil třetí a vyrovnal tak rovnováhu sil dvou dlouholetých politiků. Získal tisíc hlasů, což představovalo pět procent z celkového počtu.
Ve městě tehdy eskalovalo násilí, byl zde třetí nejvyšší počet znásilnění na počet obyvatel v celých USA. Dartovi se podařilo díky kampani ve městě vybudovat Krizové centrum pro znásilněné. „Podařilo se nám vyřešit problém, kvůli kterému jsem kandidoval, vyřešili jsme ho dokonce lépe, než kdybych byl zvolen, jsem šťasten," řekl později Dart punkovému magazínu Dear Jesus.

Proti Arnoldu Schwarzeneggerovi v kubernátorských volbách v Kalifornii jako jeden ze 134 kandidátů bojoval Jack Grisham, basista rockerců The Vandals. Za sociálně demokratickou platformu získal 2200 hlasů, sice nebyl nikam zvolen, ale jeho témata školství a náboženská tolerance se dostaly do veřejné diskuze.

Politickým aktivismem je známý například baskytarista kultovní Nirvany Krist Novoselic, který se dnes vyjadřuje především k environmentálním otázkám. Americké vlajky na svých koncertech pálili kalifornští levičáci Rage Against the Machine, kteří se svými postoji ke kapitalistickému světu stali nejznámějšími aktivisty devadesátých let. Jejich hlavní postava, zpěvák Zack De La Rocha, shrnul poselství kapely: „Své myšlenky a postoje šíříme prostřednictvím umění, protože hudba má sílu projít skrze hranice, a přinést skutečný dialog", uvedl Rocha pro časopis Lebmetal v srpnu 2010.

Hudebníci v Česku využívají jen své popularity


Česko však takové bojovníky postrádá. Zatímco období před rokem 1989 by bylo na samostatnou knihu, v polistopadové éře se tu nenašel nikdo, kdo by měl odvahu vystupovat tak aktivně jako Biafra, nebo Rocha.

V devadesátých letech například zastával funkci náměstka ministra kultury chartista a zpěvák Michal Prokop, v letech 1996 až 1998 sedával dokonce jako poslanec ODA ve Sněmovně.

Michal Prokop

Díky své známé tváři se snažili dostat do politiky některé hvězdy mainstreamového popu. V roce 2004 do senátu neúspěšně kandidovali například Petr Janda za hnutí Nezávislí, nebo král lidovek Jožka Černý jako nestraník za ČSSD. V roce 2016 do Senátu neúspěšně kandidoval také šéfdirigent Felix Slováček. Do zastupitelstva Prahy se podařilo v roce 2010 dostat popovému zpěvákovi Janu Kalouskovi jako nestraníkovi za ODS.

Ve stručném výčtu by se našli jistě i další, otázkou je, jestli si je strany nevyhlédli jen kvůli známé tváři, protože aura rockerů je jim cizí.
Na Slovensku například na podporu Vladimíra Mečiara a HZDS hrával Jožo Ráž, dnes zpívá dokonce Ficovi. Řada jeho fanoušků mu tu však nikdy neodpustila.

Ti opravdoví rockeři totiž politikou pohrdají. Pokud se však někdo do politiky přece jen vydá, jako například Michael Kocáb, který zastával úřad ministra pro lidská práva, jeho fanoušci mu případné politické přešlapy ani náhodou neodpustí. V rámci malého trhu umělec potřebuje zpívat pro všechny a ztrátu části fanoušků si nemůže dovolit.