Jednašedesátiletá německá kancléřka Angela Merkelová se stala jakýmsi symbolem jednoho z nejvýraznějších trendů současnosti, jež bude nejen Německo, ale i celou Evropu zajisté zaměstnávat ještě mnoho let: a sice příchodu milionů uprchlíků. Situace u našich západních sousedů se začíná přiostřovat. Příliv azylantů je výrazně větší, než se čekalo. Toleranci obyvatelstva zároveň snižují narůstající problémy spojené jak s praktickým zajištěním statisíců imigrantů, tak incidenty, jako například masové sexuální obtěžování žen, k němuž došlo v silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem a jehož se měli účastnit také žadatelé o azyl.

Podle aktuálního průzkumu televizní stanice ZDF si většina (60 procent) Němců myslí, že jejich země není schopna vlnu uprchlíků zpracovat. Ještě v prosinci tento názor zastávalo pouze 46 procent dotázaných. Incidenty ze silvestrovské noci ovlivnily postoj třetiny (33 procent) respondentů, dvě třetiny svůj názor nezměnily.

Kritika sílí

Tlak na Merkelovou, která v srpnu minulého roku pronesla osudový výrok „My to zvládneme", proto neustále roste. Kritika sílí nejen ze strany veřejnosti, ale také od politiků. „Musí se nám podařit snížit počet příchozích uprchlíků, jinak integraci nezvládneme," varuje šéf sociálnědemokratické SPD a vicekancléř Sigmar Gabriel. Kancléřka navíc čelí zostřující se kritice z vlastních řad. Padesátka jejích spolustraníků podepsala dopis, v němž protestuje proti jejímu řešení uprchlické krize a poukazuje na to, že ji Německo nemůže zvládnout.

Řešení vidí například v uzavření hranic. O tom ale kancléřka nechce ani slyšet. Řešení i nadále vidí v mezinárodní spolupráci: zajištění hranic Turecka, mírových jednáních v Sýrii a solidaritě členských zemí EU při péči o migranty. Že si za svým otevřeným postojem stojí i nadále, Merkelová ještě jednou zdůraznila na stranickém sjezdu své Křesťanskodemokratické unie (CDU). „Tento výrok mohu říct, jelikož je součástí identity naší země konat velké skutky," řekla na prosincovém zasedání. Také ve svém novoročním projevu Angela Merkelová zvolila nezvykle přímá slova a Němce varovala před sympatiemi s radikální pravicí a rasismem.

„I do budoucna chceme být zemí, jež je sebevědomá, svobodná, soucítící a je světu otevřená," prohlásila kancléřka, která se sice narodila v Hamburku, ale vyrostla ve východoněmeckém Braniborsku, do politiky vstoupila ještě během pádu železné opony a již v roce 1991 získala post ministryně pro rodinné záležitosti. Dle jejího názoru sice příliv uprchlíků pro Německo představuje velkou výzvu, zároveň ale také šanci. „Zajisté to bude stát hodně času, síly a peněz ... ale z podařené migrace země vždy profitují," tvrdí kancléřka. Mimochodem, k moci se Merkelová dostala jen velmi těsně a zpočátku ji mnozí podceňovali a tvrdili, že bude jen krátkou epizodou na politické scéně. Navzdory tomu se ve funkci udržela již deset let a zařadila se do tria nejdéle úřadujících kancléřů. Nejdéle – 16 let – vydržel Helmut Kohl, Konrad Adenauer byl kancléřem 14 let.

Razantní krok uvážlivé političky

Německo a Evropa se podle Merkelové vydaly trnitou cestou vyžadující dlouhý dech. Ona sama se na tuto pouť vydala – pro ni netypicky – mílovými kroky a svižně. Na rozdíl od svých předchůdců totiž tato vystudovaná fyzička preferuje spíše opatrný styl politiky jakoby pod heslem „uvidíme, co přijde". „Můj princip není ‚a basta!', ale naopak o věcech přemýšlet, radit se, a poté rozhodovat. Myslím, že je také na čase, aby si lidé zvykli na řídicí styl ženy, a to navíc z východního Německa. Je prostě jiný. Přesto jsem si jistá, že dospějeme k výsledku," řekla při svém nástupu do funkce v roce 2005. „Stanovit si nedosažitelné cíle, to není nic pro mě. To raději mnoho menších kroků," dodala.

„Je velmi pragmatická. Ráno ještě neví, co bude muset rozhodovat odpoledne, voličům dá ale ten pocit, že se o vše postará. Že se do toho pustí, pochopí to a posléze to nějak rozhodne a vyřeší," popisoval typický styl vedení Merkelové v rozhovoru pro stanici Deutschlandfunk politolog Karl Rudolf Korte. Obdobně kancléřku charakterizuje i sociální demokrat Peer Steinbrück, který pod jejím vedením v letech 2005 až 2009 zastával funkci ministra financí. „Kdykoliv bych s ní usedl do letadla, pokud by ona pilotovala. Cítím se s ní jistě, všechno má pod kontrolou. Jen člověk nikdy neví, kde přistane," říká s jistým sarkasmem.

Steinbrück tím naráží na fakt, že Merkelová v případě potřeby neváhá změnit své někdejší pozice. Příkladem může být její postoj k jaderné energii. Zatímco ještě v září 2010 se vyslovila pro prodloužení provozu atomových elektráren v Německu, o rok později (nicméně ve stínu katastrofy ve Fukušimě) vláda rozhodla o jejich postupném vyřazení do roku 2022 a rychlém rozvoji alternativních zdrojů energie.

Obdobně se vyslovila také pro zrušení povinné vojenské služby či při výrazně závažnějším tématu – vystoupení Řecka z eurozóny. Přestože Merkelová, jíž se v Německu přezdívá „maminka" (Mutti), počátkem minulého roku tuto možnost nevylučovala, nakonec byla právě ona tím politikem, který na poslední chvíli Řekům opět podal pomocnou ruku.

Nejmocnější žena světa doma slábne

Navzdory jistým „skokům" ale někdejší chráněnka Helmuta Kohla dokázala v průběhu let svou pozici posílit. Především zásluhou toho, že největší ekonomický koráb v Evropě dokázala ukormidlovat relativně stabilně i v době turbulentní finanční a hospodářské krize.„Důvěru Němců, Evropy i zbytku světa si Merkelová získala až během let kancléřování," zhodnotil její styl vedení deník Frakfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Respekt zahraničí dokazuje například titul nejmocnější ženy světa, jenž jí časopis Forbes udělil hned pětkrát v řadě, přízeň domácího publika naopak atestovaly v roce 2012 poslední volby. Tehdy si vystačila víceméně s jednoduchým sloganem „Vy mě znáte".

Je ale otázkou, jak se bude vyvíjet její další kariéra. Na svém kontě sice nemá žádný velký skandál, mnozí političtí pozorovatelé ale míní, že nynější uprchlická krize může Merkelovou o post definitivně připravit. Němci totiž zpravidla měli pocit, že vědí, co je čeká. Nyní tento dojem ztrácejí. Přílivem uprchlíků se cítí být zaskočeni a nejpozději od sexuálních útoků během silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem u mnohých rostou obavy.

Pověstný výrok „My to zvládneme" hodnotí jako paušální pozvánku uprchlíků do Evropy, kterou Merkelová vyslovila, aniž by měla recept na to, JAK vše zvládnout.

Pozorovatelé jsou ale opatrní. „Poté, co se v Berlíně dlouho teoretizovalo o tom, zda Merkelová z funkce neodstoupí dobrovolně již před skončením funkčního období, jsou nyní mnozí toho názoru, že již překročila svůj zenit," komentoval v listopadu její pozici deník FAZ. „Podobně jako před deseti lety je to vše ale třeba brát s rezervou. Jedna věc je totiž u Merkelové stále stejná: člověk nikdy neví, zda ji nepodceňuje," píše se v analýze.

Podle průzkumů ale veřejná podpora kancléřky slábne. Zatímco ještě v prosinci 2014 byla v pravidelném průzkumu „Politbarometer" nejlépe hodnocenou političkou (na škále -5 až +5 bodů dosáhla známky 2,6), loni v prosinci již byla na místě čtvrtém (známka 1,7). V aktuálním lednovém vydání, které již zohledňuje silvestrovské konflikty v Kolíně, si dokonce pohoršila na známku 1,0. Nejsympatičtější byl tazatelům ministr financí Wolfgang Schäuble (2,0). V oblibě klesla také samotná CDU, jež by nicméně s podporou 37 procent voličů z případných voleb stále ještě vyšla jako vítěz.

Vliv rostoucí ekonomiky

Za tím, že se Merkelová navzdory vší kritice drží, je zajisté fakt, že Němci jsou si dobře vědomi toho, jak se jejich země a ekonomika za posledních deset let pod její taktovkou změnily a nabyly zpět ztracené síly. Když Merkelová na podzim 2005 do funkce nastupovala, pohybovala se nezaměstnanost na úrovni 11,7 procenta. Bez práce bylo téměř pět milionů lidí, státní rozpočet zápasil s deficitem ve výši 50 miliard eur. Dnes je německá ekonomika jedna z nejsilnějších v Evropě, nezaměstnanost je nejnižší za posledních 24 let a rozpočet v plusu. Je to i tato silná hospodářská role Německa, proč má Merkelová v zahraničí respekt. Časopis The Time ji označil za osobnost roku. Německá kancléřka tento titul získala jako vůbec čtvrtá žena v historii a jako první žena po 29 letech (poslední osobností roku z Německa byl kancléř Willy Brandt v roce 1970).

Podle šéfredaktorky The Time Nancy Gibbsové je Merkelová jedničkou, jelikož „po své zemi vyžaduje více, než by si jiní politici troufli". Nejenže se postavila čelem tyranství, zároveň ve světě představuje „neotřesitelnou morální vedoucí funkci, která jinak chybí". „Člověk s ní může souhlasit, nebo být proti. Každopádně se vydala nelehkou cestou," dodává Gibbsová.

Se svou lidskostí, velkorysostí a tolerancí podle ní Merkelová neboli „kancléřka svobodného světa" prokázala, jak je možné německou sílu využít k zachraňování a ne k ničení. Chválu si Merkelová vysloužila také od britského časopisu The Economist, který ji běžně naopak spíše kritizuje. V jedné analýze ji ale nyní označil za „nepostradatelnou" (The Indispensable). „Nejsem si jistý, zda v dobách, kdy by nepanovala žádná zásadní krize a šlo by spíše o to prosadit zásadní reformy a vize, by byla tak efektivní," tvrdí šéf berlínské kanceláře Economistu Andreas Kluth. „Jelikož ale v současné době vážné a velké krize máme, je její neprovokativní styl zacházení s ostatními (a především muži) velmi prospěšný," dodává.

Přelomový rok


Téma uprchlíků by se pro Merkelovou mohlo stát historickým milníkem, který bude připomínat její éru. Podobně jako integrace Německa do západní Evropy, již incioval první poválečný kancléř Konrad Adenauer, stejně tak jako snaha v míru vyjednávat s Evropou východní, o což usiloval Willy Brandt. Velký předchůdce a spolustraník Merkelové, Helmut Kohl, se pak do análů zapsal sjednocením Německa (viz též Profilová témata německých kancléřů).

První náznaky toho, jak přelomový letošní rok pro Merkelovou bude, se ukážou 13. března, kdy se konají regionální volby hned ve třech spolkových zemích – Bádensku-Württembersku, Porýní-Falci a Sasku-Anhaltsku. V prvních dvou jmenovaných se CDU chce dostat zpět k moci, což nebude zcela snadné.

Otázkou také je, s jakou podporou z voleb vyjde pravicová strana AfD, která je proti uprchlíkům. Její popularita podle průzkumů roste, v lednovém vydání ankety ZDF by ji volilo 13 procent Němců, což je dokonce o dva procentní body více než Stranu zelených. „Do té doby bude muset Merkelová prokázat, že má situaci pod kontrolou," komentuje časopis Der Spiegel. Pokud se jí podaří situaci uklidnit, čekají Merkelovou v roce příštím volby celoněmecké. Zda bude kandidovat, je zatím nejisté, vážní protikandidáti se prozatím na scéně neobjevili.

Profilová témata německých kancléřů

Konrad Adenauer: Integrace na západ


Ekonomické vazby jsou ideální nástroj mírové stabilizace. S touto argumentací usiloval první německý kancléř Konrad Adenauer o integraci Německa do západní Evropy. „Je v zájmu nejen té části Německa, která není pod ruskou správou, ale také v zájmu Anglie a Francie západní Evropu pod jejich vedením spojit, a tuto část Německa politicky a ekonomicky zklidnit a opět uzdravit," tvrdil politik, který se ve funkci starosty Kolína nad Rýnem odmítl setkat s Adolfem Hilterem a posléze se kvůli tomu musel ukrývat.

Přestože tím zabránil sjednocení Německa, což mu posléze mnozí vyčítali, orientoval se Adenauer dále na Západ. Druhý nejdéle úřadující kancléř Německa se zároveň zasloužil o vylepšení vztahů s Francií, úzce se spřátelil se svým „kolegou" Charlesem de Gaullem.

Hospodářská spolupráce západoevropských zemí tehdy byla zakotvena mimo jiné v Organizaci evropské ekonomické spolupráce (OEEC), která vznikla na základě Marshallova plánu a je předchůdcem dnešní Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Německo se stalo členem již v roce 1949, o dva roky později pak následovalo členství v Evropském sdružení uhlí a oceli (ESUO). Jeho dalšími členy byly Francie, Itálie a státy Beneluxu.

Partnerství států na jednu stranu umožnilo „kontrolu" Německa a jeho těžkého průmyslu ze strany Francie, na druhou stranu ale posílilo ekonomiku země a bylo důležitým milníkem na cestě k obnovení její rovnoprávnosti a suverenity. V neposlední řadě byla takzvaná montánní unie základem dnešní Evropské unie.

Willy Brandt: Přiblížení k východu

Přiblížení namísto konfrontace, otevřenost namísto dogmatismu. Takový byl přístup Willyho Brandta, prvního německého sociálnědemokratického kancléře, který do funkce nastoupil v roce 1969. Již ve vládním prohlášení definoval, že chce, aby Němci byli „národem dobrých sousedů, a to jak uvnitř, tak navenek".

O zlepšení vztahů usiloval již ve funkci ministra zahraničí, kterou zastával ve vládě předchozí. Inicioval diplomatické vztahy s Rumunskem a Jugoslávií či obchodní zastoupení v Polsku, Československu a Maďarsku. Po srpnové agresi do ČSSR v roce 1968 formuloval myšlenku o nutnosti zřeknout se v politice násilí a hrozby silou.

Vylepšit se snažil také vztahy mezi východním a západním Německem, koneckonců jako starosta západního Berlína na vlastní kůži zažil stavbu berlínské zdi. Necelý půlrok po svém jmenování do funkce kancléře se na jaře roku 1970 vydal na návštěvu do východního Německa, což bylo do té doby tabu. Brandt nicméně nevyrazil do Berlína, což by bylo příliš oficiální a mohlo být interpretováno jako uznání socialistického režimu, ale do Erfurtu.

Na mezinárodní scéně proslul svým pokleknutím před pomníkem připomínajícím povstání ve varšavském ghettu, což byl přelom nejen v napjatých německo-polských vztazích.

Nezůstalo ale jen u symboliky, v reálu zlepšení vztahů dokládal podpis smlouvy o normalizaci vztahů se SSSR, Polskem, NDR a Československem. V roce 1971 se pak Brandt přičinil o podepsání čtyřstranné dohody o Západním Berlíně. Ta nadále potvrdila práva čtyř mocností v Berlíně a zároveň usnadnila vzájemné náštěvy Berlíňanů mezi oběma částmi města.

Helmut Kohl: Sjednocení Německa

Při pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989 ještě zdaleka nebyla o sjednocení obou částí Německa řeč. Na jednu stranu se sice ozývaly hlasy volající tiše po sloučení, mnozí ale víceméně počítali s pomalou demokratizací NDR. O to více překvapující byl krok Helmuta Kohla, který již devatenáct dní poté v německém parlamentu během rozpočtové debaty představil takzvaný desetibodový plán, jak prohloubit spolupráci obou zemí, vytvořit jejich konfederaci a následovně je sloučit.

Ostatní poslanci o záměru většinou nevěděli, informována nebyla ani velká část jeho spolustraníků. Zasvěcen byl jen úzký kruh spolupracovníků, z mezinárodní politiky byl prý předem informován pouze americký prezident Georg W. Bush senior.

„Cestu k německé jednotě, a to víme všichni, nelze plánovat u stolu, s kalendářem v ruce. Abstraktní modely lze možná používat polemicky, ale daleko nás nedovedou. Pokud ale chceme, můžeme již dnes připravit etapy, které nás k tomuto cíli dovedou," řekl na úvod svého projevu Kohl, který je považován za politického mentora dnešní kancléřky Angely Merkelové.

Jeho desetibodový plán obsahoval opatření jako například okamžitou humanitární pomoc i ekonomickou, technologickou a kulturní spolupráci. Nejdůležitější byl ale bod číslo pět, v němž šlo o „vytvoření konfederativních struktur mezi oběma německými zeměmi. S cílem vytvořit federaci, tedy spolkové uspořádání."

V případě politiky mezinárodní deklaroval Kohl nutnost pokračovat ve vztazích Západ-Východ. Sjednocení přitom podmínil další integrací Evropy, neboť „Evropské společenství nesmí končit u Labe, musí obhajovat otevření se Východu".

Symbolickým otevřením hranice mezi oběma zeměmi pak bylo zprůchodnění Braniborské brány v Berlíně 22. prosince 1989.