Uřezaná hlava nebo razie esesáků: atentát na Heydricha ve vzpomínkách

26. květen 2017 četba na 6 minut
Památník Operace Anthropoid v Praze

Památník Operace Anthropoid v Praze

Foto: Profimedia

Dotyk.cz shromáždil u příležitosti 75. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha záznamy vzpomínek posledních pamětníků, které redaktoři Deníku pořídili v minulých pěti letech. 

Se stále se zvětšujícím časovým odstupem ztrácejí válečné události v paměti přímých účastníků ostré kontury, svou roli hraje i přirozená lidská potřeba zdůraznit v rámci "velkých dějin" vlastní roli a osud. Ne všechno proto musí být úplně přesné. Přesto je dobré si tyto příběhy připomínat. Každý lidský osud je unikátní a pomáhá vytvořit úplnější a barevnější mozaiku tehdejších událostí, které zásadním způsobem ovlivnily život naší země.

FOTOGALERIE

atentát na Heydricha atentát na Heydricha atentát na Heydricha

Dne 27. května 1942 provedli v ostré zatáčce tehdejší Kirchmayerovy třídy v Praze - Kobylisích dva českoslovenští vojáci, Josef Gabčík a Jan Kubiš, atentát na Reinharda Heydricha. Oba parašutisté tvořili dvoučlennou výsadkovou skupinu Anthropoid, kterou do protektorátu vyslala českolovenská exilová vláda v Londýně. To je obecně známý fakt. Ví se také to, že oba parašutisté nebyli jedinými, kdo byl k tomuto úkolu připravován. Často se zmiňuje také jméno Karla Svobody, parašutisty, který byl vybrán do dvojice s Josefem Gabčíkem ještě před Kubišem, ale musel být nahrazen kvůli zranění. Méně se ví to, že podobně vystřídaných vojáků bylo mezi parašutisty víc. 

„Byl jsem šestý v řadě, kdo měl zabít Heydricha. Měl jsem skákat s Opálkou, ale kvůli zranění mě nakonec nahradil Karel Čurda," vzpomínal v roce 2013 plukovník ve výslužbě a válečný hrdina Ján Bačík z Třeboně. (Podotkněme, že výsadková skupina Out Distance, které velel Adolf Opálka a jejímž členem byl i Karel Čurda, skákala nakonec až 28. března 1942 s úkolem provést sabotáž plynárny v Praze - Michli, nikoli atentát. Jejím dalším úkolem bylo dopravit náhradní vysílačku skupině Silver A, pozn. red.).

Zatím se ale píše prosinec 1941 a čtyřmotorový Halifax, řízený britským pilotem R. C. Hockeyem, nese nad Protektorát jak Anthropoid, tak skupiny Silver A a Silver B. Po seskoku Anthropoidu, k němuž došlo v prvních ranních hodinách dne 29. prosince 1941, Kubiš s Gabčíkem zjistili, že byli navigační chybou vysazeni nikoli na Plzeňsku, jak bylo plánováno, ale nedaleko Prahy u obce Nehvizdy. Po ukrytí operační výstroje a sabotážního materiálu tedy odjeli do Plzně, kde navázali kontakt s vrchním inspektorem tajné policie Václavem Králem. Jejich pohyb po Plzni zmapoval historik Jiří Sankot.

Mezi svědky událostí následujících bezprostředně po atentátu patřila i tehdy čtyřletá Věra, která v rozhovoru s Deníkem v roce 2014 vzpomínala na to, jak jejich byt na pražských Vinohradech navštívili v noci po atentátu esesáci. "Vytáhli nás z postelí a prohledali nám byt, jestli se u nás někdo neschovává. Podobné namátkové kontroly dělali v celém baráku. Všichni jsme z toho byli patřičně vytřeštění. A nejvíce nás jako děti nedeprimovala ani ta situace jako taková, ale ty city rodičů a prarodičů. Ten děs a bezmoc dospělých na mě působil úplně nejvíc. Proto si to asi stále tak živě pamatuji…"

Německá mašinerie hledala atentátníky dlouho marně. Oba vystřídali během prvních nocí po atentátu několik úkrytů a první prohlídky bytů se jim podařilo se štěstím přežít. Nakonec našli spolu s dalšími pěti výsadkáři (Josefem Bublíkem, Janem Hrubým, Adolfem Opálkou, Jaroslavem Švarcem a Josefem Valčíkem) úkryt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje, během Protektorátu přejmenovaném na kostel Karla Boromejského. K představitelům církve, kteří věděli o jejich přítomnosti, patřili biskup Gorazd, předseda sboru starších chrámu sv. Cyrila a Metoděje Jan Sonnevend, kaplan Vladimír Petřek a farář Václav Alois Čikl.

Dcera faráře Čikla vzpomínala v roce 2012 v Uherském Hradišti na to, kdy své rodiče viděla naposled. "Němci ve shonu udělali prohlídku, poručili rodičům se obléct a po páté hodině ráno je odvedli. Držela jsem balíček pod paží a spolu s o tři roky mladší sestrou jsme byt opustily. Zamkli ho a my zůstaly stát na schodech. Přišel pro nás domovník a vzal nás k sobě…"

Po selhání parašutisty Karla Čurdy, který se namísto v kostele skrýval u svých rodičů v jihočeské vesnici Stará Hlína, kde nevydržel tlak a prozradil stopu vedoucí k parašutistům gestapu, zemřelo všech sedm ukrytých výsadkářů dne 18. června 1942 v hrdinném několikahodinovém boji proti více než stonásobné přesile. Německá odplata postihla nejen většinu jejich aktivních pomocníků, ale také jejich rodinné příslušníky. Nejbližší příbuzní byli popraveni i se svými rodinami. Některým vzdálenějším se podařilo přežít, často ale ne bez úhony.

Alois Kubiš, jemuž bylo v době atentátu deset let, ani netušil, že nějaký Jan Kubiš existuje. Jeho dědeček a otec Jana Kubiše byli bratranci, rodiny se ale moc nestýkaly. Svého vzdáleného příbuzného tak poprvé uviděl až za drastických okolností.

"Provedli nás místností, kde na stole stály oválné skleněné dózy a v nich byly uřezané hlavy těch výsadkářů. Ptali se: Poznáváš, nepoznáváš? A my jsme říkali: Nevíme, neznáme," vzpomínal v roce 2012 Alois Kubiš.

V souvislosti s pomocí parašutistům nebo rodinnou příslušností k některým z nich bylo nakonec zatčeno a popraveno 252 lidí. Obětovali se ve jménu ideje svobody, kterou odmítli zradit, byť tím vystavili smrtelnému riziku sebe i své rodiny.