Rozhovory

Auditorka, která uběhla skoro stovku maratonů

22. červen 2016 četba na 20 minut
Ivana Pilařová

Ivana Pilařová

Foto: Jan Rasch

Je daňová poradkyně a auditorka. Jsou však chvíle, kdy nedopočítá do patnácti. Mozek to v závěru ultramaratonu nedává. Maratony běžela skoro na všech kontinentech. V jedenapadesáti vybojovala Ironmana. Na „stará kolena" chce začít na skialpech. Zatím si Ivana Pilařová stále klade otázku: Kam bych tak běžela?

Kusé zprávy o Panama Papers jako daňová poradkyně pochopitelně zaregistrovala. Od otázky, co si o aféře myslí, raději utíká k běhu. V Panamě sice byla, ale kromě skvělého rumu ji země na pomezí Střední a Jižní Ameriky neuchvátila. Na nejvyšší hoře Barú jí výhledy kazily stovky vysílačů.

FOTOGALERIE

Rozhodnutí, disciplína, odhodlání a z Ivany Pilařové je Ironman! Nejdříve maraton, Ivanin manžel Libor půlmaraton a pak výstup na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro (5895 m) Ski maraton v japonském Sapporu byl i příležitost procestovat zemi vycházejícího slunce.

Liberecká rodačka Ivana Pilařová je vybíravá. Když se ze svých Jizerek vydává do světa, nejede tam jen kvůli maratonu, ale i něčemu navíc. Chce poznávat pozoruhodná místa. Městské maratony – od doby, co se z nich stala velká móda a ještě větší byznys - nemusí. Všechna moudra kolem běhání, kterými je zavalený internet, ji totálně míjejí.

„Běh je o tom, že dáváte pravou nohu před levou. Nevím, co se pořád řeší," říká vytrvalostní běžkyně. Když s během ve svých třiceti šesti opravdu vážně začínala, internet skoro ještě nebyl. Coby samouk se rozběhala do tempa, při kterém dávala i čtyři maratony za sebou.

Sluchátka na uších, sporttestery, tréninkové plány ušité na tělo, strava podle kalorických tabulek, to není nic pro ni. Nikdy nechtěla sponzory. Přece nebude někoho poslouchat, kde a za kolik má běžet. Přišla by o volnost a nezávislost.

Se seznamem v cíli

Ivaniným synům táhne na třicítku. Na kratších tratích ji předběhnou, ale na dálce na mámu nemají. Na Marathon des Sables na Sahaře, jeden z nejtěžších závodů světa, ji jako malí kluci nechtěli pustit. Pár let počkala a sen si splnila. Žádný závod nikdy nevzdala.

Nikdy nechtěla sponzory. Přece nebude někoho poslouchat, kde a za kolik má běžet.

„Nejhorší je, že své mety jsem už naplnila. Vždycky jsem před sebou měla velký seznam, co bych opravdu chtěla běžet. To už jsem dala," říká s trochou nostalgie. Kus svého běžeckého života popsala ve dvou knížkách se společným názvem „Kam bych tak běžela"?

Povídáme si v libereckém sídle daňové firmy Ivany Pilařové. Nemohou to být strohé kanceláře, když majitelka firmy je živel. První otázka snad ani nemůže znít jinak:

Kam teď poběžíte?

V červnu pořádám svůj soukromý maraton v Jizerkách. Letos je desátý ročník. Pak mě na konci června čeká Big Five Marathon v Jihoafrické republice.

Myslím, že to bude moc pěkné. Běží se v soukromém národním parku. Viděla jsem fotku, na které je běžec a za ním nosorožec. Organizátoři garantují, že nás budou doprovázet rančeři a zvířata odeženou. Je to safari se lvy, buvoly, žirafami a tak. Start se prý posune, až sloni odejdou od napajedla.

Bude to i běžecká divočina?

Nejsou tam žádné cestičky, 42 kilometrů z kopce do kopce. Na to se těším.

Co letos ještě plánujete?

Nějaké triatlony a pak trek na Islandu. V polovině srpna se v Reykjavíku koná maraton, a tím zakončím maratonskou, nikoliv však triatlonovou sezonu. Pak začne (snad) taky zima a budu pokračovat v sérii lyžařských závodů Worldloppet.

Jsou víc vysilující neustálé změny u daní, nebo ultramaratony?

První a poslední čtvrtinu roku je daňová sezona. Jezdím po republice a přednáším o všem, co je nového v DPH, dani z příjmu, v účetnictví, právu a tak. Teď je hitem kontrolní hlášení a s ním samozřejmě práce navíc. Děláme ho pro všechny naše klienty a bere to čas. Do poloviny března žiji daněmi. Jako správný extremista – když pracuji, tak na sto procent. Neběhám, ale běžky nemohu ošidit – daňová a běžkařská sezona se kryjí. I když pracuji, dní bez pohybu moc není. Po daních odjíždím na dva týdny na Mallorku trénovat na triatlon.

Do poloviny března žiji daněmi. Jako správný extremista – když pracuji, tak na sto procent.

Na Jizerskou padesátku si tedy uděláte čas?

Jezdím ji pravidelně už spoustu let. A všechny tři závody – pátek, sobota, neděle. Jela jsem také devadesátku, nejdelší závod na běžkách Boboloppet. Vždycky jsem z něj měla strach, trať není značená, je na ní velké převýšení. Celé Jizerky se objedou dvakrát dokola. Je to pěkný, ale těžký závod.

K běhu jsem se neupnula

Pociťujete vůbec, že s věkem ubývají síly?

Jak roky přibývají, nemůžete si dávat vyšší mety. Čas na závodech už nikdy nevylepším.

Co člověk zaběhl v pětačtyřiceti, nejde v pětapadesáti. Jste dřív unavení, víc všechno bolí, prodlužuje se regenerace. Běhala jsem dva maratony v týdnu, čtyři maratony po sobě. Ne, že by to už nešlo, ale mnohem víc by to bolelo. Proč se trápit. Každý sport je trošku trápení, ale aby toho nebylo zbytečně moc.

Takže v osmdesáti běhat nebudete?

To ne. Jsou i jiné věci. Neupnula jsem se jenom k běhu, dělám triatlon, jezdím na in-linech, lyžuji, chodím po horách. Už nelezu, jezdím na ferraty. Lákají mě skialpy. Jednou si je splním, to se dá i v pokročilém věku. Nikdy není pozdě, se snowboardem jsem začínala ve 45 letech. Hýbat se dá různě. Nemyslím, že bez běhu bych nemohla žít.

Přece jen, nějaké maratonské mety určitě máte ještě před sebou?

Chtěla bych se podívat na maraton na Velké čínské zdi. Jinak všechno, co jsem opravdu chtěla zažít, tam už jsem byla. Však on mi život něco do cesty postaví, ještě nekončím.

Kolik maratonů vám schází do stovky?

Myslím, že teď jich mám 92, přesně nevím. Když jich bude stovka, tak fajn. Když ne, nic se nestane.

Neupnula jsem se jenom k běhu, dělám triatlon, jezdím na in-linech, lyžuji, chodím po horách. Už nelezu, jezdím na ferraty. Lákají mě skialpy.

Opravdu si nepamatujete, kolik maratonů máte za sebou?

Nepamatuji si nic, proto píšu knížky. Když jste na maratonu, člověk by za minutu položil život. Minuty jsou pro vás v tu chvíli to nejdůležitější na světě. Po pár týdnech pomalu nevím čas ani v hodinách, natož minutách. Vzpomínky se slijí, pamatujete si pak už jen to dobré.

Ale asi se nezapomíná, jaký závod byl nejvíc na krev?

Nejhorší byl des Sables. Běžíte čtyři dny včetně jedné noci, přes 200 kilometrů v písku, za celou dobu se neosprchujete, pořádně nevyspíte, protože v noci mrznete.

Asi nejnáročnější byl pro mě přeběh Alp z Německa do Itálie, Transalpine Run. Osm dní, každý den kolem 50 kilometrů terénem a velmi ostré časové limity. Ani běhy na pólech nejsou příjemnou procházkou.

Syny jsem poslechla

Když náš slavný triatlonista Petr Vabroušek letos běžel maraton des Sables, byly ho plné noviny. Psaly o pekelném přeběhu Sahary. Jak vás napadlo, že se chcete mořit na poušti?
Byla to vysněná meta mnoho let. Nicméně – občas závod někdo nepřežije, nebo se ztratí. Buď ho najdou, nebo nenajdou. Synci mě tam nechtěli pustit, báli se o mě. Řekli mi, že můžu jet, až budou větší. Tak jsem je poslechla. Dostat se na maraton do Maroka není jen tak. Pořádají ho Francouzi, ročně vezmou asi 800 lidí z celého světa. Zapíšete se a čekáte třeba několik let. Můj šťastný rok byl 2009, kdy jsem na startu skutečně stála a závod dokončila.

Jak dlouho jste čekala, než vás vzali?

V době, kdy jsem se hlásila, nebyl běh tolik populární jako teď. Byla jsem jako jediná z Čech a hned mě vzali. Tenkrát běžel z východního bloku jen jeden Polák, Rus, jinak hlavně Američané, Britové a Francouzi.

Když jste na maratonu, člověk by za minutu položil život. Minuty jsou pro vás v tu chvíli to nejdůležitější na světě.

Věřila jste si, že to dáte?

Trénovala jsem s batohem naplněným lahvemi s vodou v hlubokém sněhu. Měsíc předem jsem běhala denně 20 i 30 kilometrů. Před odjezdem jsem etapově oběhla Balaton, což bylo 200 kilometrů. Nepodcenila jsem to, vím, že tam jedu jednou za život, stojí to hodně peněz, čili děláte všechno pro to, abyste závod dokončila. Musíte se vejít do limitů, jinak vás vyřadí. Kontrolují i obsah batohu. Vše vybalíte do písku, něco nemáte? Vyřadí vás. I kalorie v jídle si musíte do poslední chvíle hlídat, aby vám předepsané množství vydrželo až do konce. Byla jsem na to připravená – ostatně štěstí přece přeje připraveným.

Co všechno vláčíte celou dobu na zádech?

Běží se se vším – s jídlem, spacákem, karimatkou, lékárnou. Jen vodu vám v omezeném množství dají.

Půl roku jsem doma pečlivě balila, i zubní kartáček rozřízla. Nemůžete si vzít péřový spacák, ve kterém bude v noci teplo. Přes den je 40 stupňů, v noci pět. V malinkém spacáku jsem v noci šíleně mrzla. Náhradní oblečení se mi do batohu už nevešlo. Plýtvat vodou na mytí? To by bylo zbytečné. Zafouká vítr a písek máte zase na sobě.

Měla jste to oproti mužům snazší, že jste se v písku tolik nebořila?

To je stejné. Moc nepomůže, že jsem lehčí. Nejhorší je, když běžíte v písku za někým a cesta je rozšlapaná. Zkuste běhat v hlubokém sněhu, to je stejné.

Mágové přes výživu by zárali

Potrpíte si po závodech na nějaký rituál? Čím doplňujete energii po extrémním výkonu?

Žádné rituály nemám. Dám si, co je, někdy také není nic, nebo jen malý výběr. Když nic jiného není, uvařím si třeba čínskou polévku. Kdyby to slyšeli ti mágové přes výživu! Od osmnácti nejím maso, nikdy mně nechutnalo. Ale jinak se snažím jíst zdravě.

Co jíte, abyste zátěž vydržela?

Na co mám chuť. Žádné amarouny. Na dlouhých triatlonech si dám energetické gely, ale po dvou třech jich mám dost. Pak si dám třeba chleba se sýrem nebo slané oříšky. Ve vedru piju kromě vody i pivo, žádný birell. Kdybych se řídila tím, co se píše, nesmím skoro nic. Ještě abych si vodu při závodech měřila odměrkou. Když mám žízeň, tak se napiji.

Asi nejnáročnější byl pro mě přeběh Alp z Německa do Itálie, Transalpine Run. Osm dní, každý den kolem 50 kilometrů terénem a velmi ostré časové limity.

Žádné doplňky stravy?

Na ně moc nevěřím, nic neužívám. Zkusila jsem kdeco kvůli problémům s mými „ikskami". Jak běžím, zatěžuji nohy mimo osu, problémy mám čím dál větší. Nohy už nevydrží nic velkého. To hlavní mám naštěstí za sebou, teď se mohu řídit stavem těla. Ale osvědčilo se mi cvičit. Dřív se tomu říkalo obyčejný tělocvik. Protáhnete svaly, klouby, páteř trochu narovnáte a hned je to lepší.

Nezničil vám kolena i běh po asfaltu?

Je to o dobrých botách. Asi 80 procent mého běhání je po asfaltu. Nemyslím, že kdybych běhala po měkkém, měla bych kolena lepší.

Jak si boty vybíráte?

Hlavně musí být krásné. I kdyby měly tisíc dobrých vlastností a nelíbily by se mi, nikdy si je nekoupím. Prožijí se mnou kus života. Ještě žádné jsem nevyhodila do popelnice. Lodičky tam dám bez rozpaků.

Snad prošlapané boty nesbíráte?

To ne, vezmu je do nějaké země, kde někomu snad ještě poslouží. Položím je na okraj pouště, aby se ještě podívaly do přírody. Po maratonu des Sables jsem je mohla prodat za veliké peníze. Vyměnila jsem je za šátky.

Běhání je velká móda. Po cyklistice je to u nás druhý nejoblíbenější sport, pořád jsou někde maratony, půlmaratony. Máte z toho radost?

Byla móda dálkových pochodů, zumby, teď se běhá. Je to jednoduché, běhat může každý. Pořádat maratony a půlmaratony je dobrý byznys. Na to se nabalí cestovky a vozí vás od jednoho maratonu k druhému. Kolem městských maratonů je ohromná mediální masáž, to nesnáším. Když už se na některý vydám, tak jedině do města, které chci opravdu vidět.

Jeden z prvních maratonů jsem běžela v Paříži, mým velkým snem byl New York. Je strašně komplikované se tam dostat, protože loterie je těžko průchodná.

Které stálo za to?

Vloni jsem byla v San Francisku. To byla krása, spojila jsem to s Yosemity. Jeden z prvních maratonů jsem běžela v Paříži, mým velkým snem byl New York. Je strašně komplikované se tam dostat, protože loterie je těžko průchodná. Mojí spásou bylo, že losují po zemích, tenkrát v Česku skoro nikdo neběhal, ale napoprvé mě nevzali. Pak bylo 11. září 2001, celý svět se bál a lidí se přihlásilo málo. Z Česka jsme jeli tři. Byl to obrovský zážitek.

V čem? Jaký je rozdíl třeba proti Praze?

Celý New York fandí. Mají perfektní organizaci. Start je na mostě a dostaňte na něj 30 tisíc lidí. Oni to umí, zorganizují frontu tak, že ani nevíte, že ji stojíte. Město je celý den zavřené a nikomu to nevadí, lidé stojí v ulicích a tleskají. V Praze nebyl v maratonských začátcích jediný divák. Díky cizincům, kterých sem jezdí hodně, se tu už také fandí.

Jak překvapila sama sebe

Strhla jste k běhání rodinu?

Synové určitě závody neběhají. Ale do štafety na triatlon jsou normálně použitelní, zvlášť proto, že závodně plavali. Manžel Libor mě doprovází na maratonech a někdy běží půlmaraton. Hlavně má pro mě před cílem připravenou českou vlajku. S ní všude ve světě dobíhám, to už je tradice.

Jak vám fandili rodiče?

Maminka brzy zemřela. Otec se s mým běháním po světě nikdy nesmířil. Vždycky chtěl, abych postavila dům, pak druhý, desátý… Kam dáváš peníze, ptal se.
Kupuji si za ně letenky. To jsem mu řekla jednou a pak už jsem mlčela o tom, kde všude jsem byla.

Kdy jste našla zalíbení ve vytrvalostním běhu?

Až po třicítce. Dlouhá léta jsem netušila, že nějaký sport existuje. Domácí kulturu mého dětství tvořil trojúhelník gauč, televize, lednička. V patnácti jsem potkala Libora a až s ním jsem se poprvé dostala na Ještěd a do Jizerek. Díky němu jsem poznala, že se dá vzít batoh na záda, někam jít a je to moc hezké. Naučila jsem se lyžovat a plavat. Ve škole jsem byla osvobozená z tělocviku, aby mě dvojka mezi samými jedničkami nekazila vysvědčení. Rodiče šli do školy, že „naše Ivanka cvičit nebude".

Až z Ivanky vyrostla Ironmanka.

Dlouho jsem o tom snila, lákalo mě to. Ale nevěřila jsem si, že bych ujela 180 kilometrů na kole. I téměř čtyřkilometrové plavání – pro představu je to 80 padesátimetrových bazénů – mě děsilo, navíc v kombinaci se závěrečným maratonem. V jednapadesáti jsem si řekla, buď teď, nebo to zasuň mezi nesplněná přání. Nakonec jsem překvapila sama sebe. Ale zadarmo to nebylo, v tréninku jsem hodně potrápila tělo.

Ironmanem v jedna-padesáti

Uplavat 3,9 km, ujet na kole 180 km a uběhnout 42,2 km.
„Do cíle mě posouvá spojená síla tisíců naběhaných kilometrů za patnáct let vytrvalostního sportu. Jsem tři a půl hodiny před limitem závodu. Poslední zatáčka, poslední odbočka. Ta nejsladší. Ta, která vás dovede do cíle. Čas 13 hodin 29 minut a doživotní titul železného muže. Stojím v cílové bráně a vychutnávám si s rukama nad hlavou vítězství sama nad sebou."

Ivana na běžkách

Kangaroo Hoppet: 2013, Austrálie, 1 ze závodů slavného Worldloppetu, 32 km místo 42 km kvůli závalům sněhu.
Sapporo International Ski Marathon: 2013, 50 km, příkrá stoupání, sjezdy úzké, prudké a do zatáčky.
Arctic Circle Race: 2013, Grónsko, nejtěžší lyžařský závod na světě, 160 km ve 3 etapách (58 km + nastoupáno 1250 m, 44 km + nastoupáno 1350 m, 57 km), těžký terén, dvě noci pod stanem, bez mytí, s vlastním jídlem a klistrem ve spacáku, aby nezmrznul.

Ivana v horách

Everest Marathon: 2008, nepálské pohlazení duše. Start ve výšce 5364 m n. m. Čas: 7:56:30. Z 48 cizinců na 12. místě jako 2. žena. Z celkem 136 startujících skončila na 86. místě.
Transalpine Run: 2008, z Německa do Itálie přes Alpy, 8 etap – 1. den 38 km (1223 m nahoru, 1034 m dolů), 2. den 49 km (2794 m nahoru, 2856 m dolů), 3. den 28 km (1504 m nahoru, 1417 m dolů), 4. den 46 km (2051 m nahoru, 1457 m dolů), 5. den 37 km (1447 m nahoru, 2048 m dolů), 6. den 25 km (1983 m nahoru, 1612 m dolů), 7. den 35 km (2088 m nahoru, 2170 m dolů), 8. den 34 km (2120 m nahoru, 1969 m dolů). Celkový čas 56:57.
Mountain Marathon Cup: 2009, 3 alpské maratony. LTG Alpin v Lichtenštejnsku (4. června), Zermatt ve Švýcarsku (4. července), Jungfrau ve Švýcarsku (5. září).
Davos Swiss Alpine Marathon: 2010, 78,5 km, převýšení 2300 m nahoru a totéž dolů. Čas 11:29.
Himalayan 100 Mile Stage Race: 2011, start v indickém Darjeelingu, běží se do Nepálu a Bhútánu. 4 etapy, celkový čas 27 h, stříbrná medaile mezi ženami.
Kilimanjaro Marathon: 2014, Tanzanie, 1. den běh na 42 km, 6denní výstup na „Kili" (5895 m).

Ivana na poušti

100 km del Sahara: Tunisko 2004, první pouštní zkušenosti. Asi 120 km rozdělených do 5 etap ve 4 dnech (1 den se běží den i noc). Čas: 13:10.
100 mil v Namibii: 2006, účast 19 lidí z 9 zemí, z nich 6 žen. 5 etap ve 4 dnech – 37 km, 20 km + 15 km v 1 den, 42 km, 30 km. Výsledek: 8. místo, čas 15:59:13.
Marathon des Sables: Maroko 2009, nejtěžší etapový závod na světě. Celkem 203 km ve 4 etapách – 33 km, 36 km, 91 km (i v noci), 42,2 km. Čas 40:57, 511. místo ze 770 závodníků, kteří závod dokončili (42 nedokončilo), 47. místo ze 103 žen.
Australian Outback Marathon: 2012, čas 4:49:30, manžel Libor uběhl půlmaraton za 2:15:14. Tímto závodem si Ivana splnila sen běžet maraton na všech kontinentech světa.

Ivana na pólech

Antarctica Marathon: 2010. Čas 5:16. 15 z 85 maratonců nedoběhlo, Ivana za sebou nechala 48 závodníků.
North Pole Marathon: 2010. V extrémních podmínkách (minus 30 stupňů, vítr 50 km/h) 45 km za bezmála 8 h v oblečení, které lidé zapomněli v letadlech. Její zavazadlo se totiž cestou ztratilo.

Ivana všude možně

Dead Sea Ultramarathon: 2007, Jordánsko, „sama blondýna v arabském světě a ještě běží". 48,7 km za 4 hodiny 12 minut. Druhá z žen, odměnou pohár a polibek od prince.
100 km Lipsko: 2008, limit 13 hodin. 170 závodníků včetně těch, co běželi 50 km. Čas 11:53.
Kolem Balatonu: 2009, celkem 195 km ve 4 etapách – 48 km, 53 km, 43 km, 52 km. Pohár za 2. místo. Druhý den odjížděla Ivana do Maroka na svůj životní závod – Marathon des Sables.
Reggae Marathon: 2009, Jamajka. Na startu 133 maratonců. Čas 4:06. „Nic moc, ale v tom vedru jsem za tento čas vděčná."
Velikonoční ostrov: 2011, 3 sportovní dny – triatlon, závod horských kol a maraton.

Ivana Pilařová (53)

Liberecká rodačka vystudovala ekonomiku průmyslu na Vysoké škole ekonomické. Od roku 1993 je daňovou poradkyní a od roku 1994 auditorkou. Má svoji daňovou kancelář.

Pět let působila ve vedení Komory auditorů. Řadu let je zkušebním komisařem Komory daňových poradců. Přednáší na téma účetnictví, daně a obchodní právo. Je také autorkou odborných publikací.

Na kontě má téměř stovku maratonů, řadu extrémních závodů po celém světě. Pod číslem 67 je zapsaná na světovém seznamu Grand Slam Club – evidence běžců, kteří uběhli maratony na všech kontinentech světa a na severním pólu. Je 11. ženou na světě, která tyto maratony absolvovala.
Svou první knihu „Kam bych tak běžela? Extrémní běhy od -40 oC do +40 oC" vydala v roce 2010. Její pokračování s podtitulem Nejen během kolem světa vyšlo v roce 2014.

Je vdaná, manžel Libor ji doprovází na závodech, někdy běhá půlmaratony. Mají dva syny, Jakuba (28) a Ondřeje (26).