Událo se to roku 1911 v Moravském Krasu. Zde, na okraji města Blansko, založil strojní technik Erich Roučka firmu, která se ještě před první světovou válkou vyšvihla mezi špičku ve svém oboru, totiž ve výrobě elektrických měřidel a budíků.

O zájem továrničky, která své know how nabrala v USA u slovutného Thomase Alvy Edisona, se záhy prali zajímaví zákazníci včetně ruské admirality. Ta potřebovala modernizovat svou flotilu, jejíž pověst těžce utrpěla během rusko-japonské války (únor 1904 – září 1905). Rusové dostali – od do té doby podceňovaných Japonců – za uši v klíčové bitvě u Cušimy. Tuto blamáž přežil nasazený křižník Aurora, na vodu spuštěný 24. května 1900, těžce poškozený. Jen s vypětím se probil do bezpečí přístavu ve filipínské Manile.

Nežli těžkopádné ruské námořnictvo shromáždilo plány na modernizaci, přišlo léto 1914 a vstup země do světové války. Aurora, která v mezičase podnikala neškodné zámořské plavby (dokonce se zúčastnila korunovace thajského krále Rámy VI.), musela narychlo dostat nové oplátování, artilerii a především elektrifikaci a vybavení spolehlivými měřícími přístroji. S firmou Ericha Roučky byli Rusové v kontaktu, kontrakt byl před uzavřením. Jenomže Rakousko-Uhersko stačilo vyhlásit 6. srpna carství válku. Dodávka z Moravského Krasu ale klapne. Hezky počesku k ní dojde přes prostředníka, jímž jsou v té době neutrální Spojené státy.

Z modernizované Aurory se do konce prvního válečného roku stane konkurensechopné bojové plavidlo, které i díky výbavě z Blanska úspěšně operuje v Baltském moři. Právě zde, v oblasti mělkých šelfů a stístěných operačních prostor, vyniknou bezchybná měřidla tlaku, hloubky, rychlosti či kurzu. Aurora dostává auru šťastné, nesmrtelné lodi. Mezi námořníky se traduje, že kdo získá umístěnku na Auroru, ten zaručeně přežije.

Kdo válku nepřežije, to je carský režim. V únoru 1917 abdikuje car Mikuláš II. ve prospěch demokratických vlád knížete Georgije Lvova a poté Alexandra Kerenského.
Jak je ale dobře známo, ze švýcarského exilu v dubnu 1917 vyráží zaplombovaný vlak s Vladimírem Iljičem Leninem na palubě. Postačí pár měsíců a Petrohrad se octne před jedním ze zásadních dnů 20. století. 7. listopadem 1917 bude patřit Petrohradu a tak zvané Velké říjnové revoluci.

Že šlo o „útok" sebranky nuzáků na Zimní palác, který byl víceméně liduprázdný – „bránil" jej dvěstěčlenný oddíl ženský oddíl a jen několik důstojníků? Fabulátor Lenin si poradí a bojůvku, které si Petrohrad ani nevšiml, "přebarvil" historkou, líčící masivní útok revolucionářů. Lenin byl vůbec znamenitý režisér. Právě on rozhodl, že celou operaci nechá zahájit výstřelem jedné z lodí kotvících v Petrohradu na nábřeží Něvy. Je to Aurora, plavidlo s pověstí šťastné lodě, symbol úspěchu.

Jméno, Aurora, záře, jednou pěkně vynikne v bolševické mytologii. Ostatně, ti dřívě narození z nás jistě pamatují, jak ve škole, vždy 7. listopadu museli kreslit, malovat, vyrývat a vystřihovat tříkomínovou siluetu lodi, kterou na hladině udržely zlaté české ručičky Ericha Roučky.

Erich Roučka (1888 - 1986): vynálezce bez univerzity

Už jako student začal sestavovat různé přístroje, po maturitě v roce 1908 nastoupil na praxi u několika firem. Vysokou technickou školu nikdy nevystuduje.

Roku 1911 začal Erich Roučka v Blansku, kde jeho bratr Jaromír pracoval jako stavitel, vyrábět elektrické měřící přístroje, což byl už dříve jeho sen. Začal kusovou výrobou prototypů elektrických měřicích přístrojů a to se sedmi spolupracovníky. Stal se prvním producentem elektrických měřicích přístrojů ve střední a východní Evropě. První zakázky se mu podařilo získat v Praze a ve Vídni.

Na úvěr si již v roce 1911 nechal postavit malou továrnu. V oboru elektrické měřicí techniky vynikl. Za první světové války se továrna úspěšně rozrůstala a to díky zakázkám pro rakousko-uherskou armádu.

Roučka byl také například prvním evropským konstruktérem samočinných regulačních soustav pro vysokotlaké parní kotle. Sestavil nový typ automaticky řízených skříňových kotlů na ústřední vytápění velkých objektů hnědým uhlím. Vypracoval také metody úsporné recyklace železného odpadu na ocelolitiny vysoké jakosti.

V roce 1929 založil novou továrnu na výrobu kotlů a na výrobu ocelolitiny ve Slatině u Brna. Kvůli nepovolené výstavbě dalších provozů v Blansku továrnu v roce 1934 prodal a přesunul se nastálo do Brna. Za druhé světové války byl nucen ve své továrně vyrábět odlitky pro německou armádu, koncem války Roučkovu továrnu poničilo bombardování. V roce 1948 byla jeho továrna zestátněna.

Poté, co Roučka přišel o továrnu, dále nepodnikal. Od roku 1952 pracoval ve Výzkumném ústavu energetickém v Brně, kde již ale jeho návrhy nebyly realizovány. V roce 1959 se rozhodl emigrovat do Západního Berlína, několik let byl zaměstnancem firmy AEG ve městě Heiligenhaus. Zemřel 16. března 1986 v Ezelsdorfu u Norimberka. Metra Blansko, a.s. uděluje od roku 1994 několika zaměstnancům Cenu Ericha Roučky za příkladné pracovní aktivity.

Za svého života přihlásil Erich Roučka k patentování na osm set padesát vynálezů. Věnoval se také zdravotnickým programům za boj proti civilizačním chorobám, které podporoval vysokými finančními částkami. Zabýval se účinky správné životosprávy, studoval některé nemoci jako rakovinu či tuberkulózu a a vybudoval si dokonce soukromou laboratoř, kde prováděl experimenty na bílých krysách a své závěry publikoval v odborných článcích a publikacích.

PAVLÍNA LESOVÁ (autorka pracuje v Muzeu Blansko)