Bartitsu bylo historicky prvním bojovým systémem, který kombinoval východní a západní techniky. Když jeho zakladatel Edward William Barton-Wright (1860–1951) chtěl do svého klubu získat první členy z řad střední třídy, která se v londýnských ulicích cítila na přelomu století stále méně bezpečně, mluvil k nim takto: „Útočník nebude váhat použít židli, pivní láhev, nůž... cokoli bude po ruce. Ale i kdyby nebyla po ruce žádná zbraň, můžete s jistotou předpokládat podlý způsob boje."

A začal úspěšně. Samozřejmě nejen díky své přesvědčovací řeči, ale především díky důmyslně vystavěnému „mixu" Jiu jitsu, anglického boxu, technik kopů z francouzského Savate a boje s holí. Barton-Wright totiž coby inženýr pobýval hodně ve světě, včetně daleké Asie, a všude bojová umění ze zájmu studoval.

Klub ctil ducha viktoriánských sportovních klubů a v reportáži v Sandowově magazínu tělesné kultury z roku 1901 jej autorka popisuje jako „velkou zářící podzemní halu s bíle vykachlíkovanými zdmi, kde svítí elektrické světlo a borci se tu plíží jako tygři". V Bartitsu Clubu vyučovali vedle Britů lektoři k Japonska (Jiu jitsu), Francie (Savate) a Švýcarska (tradiční zápas Schwingen).

Lekce měly vysokou úroveň, členové klubu museli nejprve dosáhnout určité zdatnosti a osvojení technik při individuálních tréninkách, než se mohli zúčastnit „sparingů", utkání ve dvojici. Dbalo se na celkovou fyzickou průpravu a kondici, dokonce se praktikovala i dechová cvičení. Budování fyzičky připomínalo dnešní kruhové tréninky.

Ostré testy s bitkaři

Barton-Wright údajně své dovednosti testoval s pouličními bitkaři a zdokonaloval je, dokud nebyl spokojen s jejich použitím. Když své Bartitsu propagoval v St. James's Hall, vyzval prý sedm statných mužů, aby se jej pokusili napadnout. Zvládl je ve třech minutách. Úspěch klubu však dlouho netrval. Barton-Wrightův cit pro bojová umění (Bartitsu je složeninou jeho jména a názvu Jiu jitsu) a jeho propagační schopnosti nebyly, bohužel, podpořeny schopnostmi manažera.

Bartitsu Club však skončil už v roce 1902. Částečně kvůli neshodám Barton-Wrighta s lektory (mělo dokonce dojít ke fyzickému střetu mezi ním a japonským učitelem Jiu-jitsu, který Barton-Wright vyhrál), dílem kvůli vysokému kurzovnému a špatnému managingu. Barton-Wright dál pokračoval ve výuce svého systému, později se dal na fyzioterapii, v níž zkoušel moderní, někdy i kontroverzní metody (například radioterapii nebo tepelnou terapii). Zakladatel Bartitsu už nikdy nedosáhl věhlasu, jaký měl v době otevření klubu, a zemřel takřka v chudobě, v roce 1951.

To jsme však přeskočili celá desetiletí; Barton-Wright sice Bartitsu vymyslel, ale o jeho proslulost se do jisté míry bezděčně zaloužil i sir Arthur Conan Doyle, který svého hrdinu Sherlocka Holmese obdařil sebeobranným uměním „Baritsu". V povídce Prázdný dům z roku 1903 století se tedy objevil pozměněný název původního Bartitsu; jestli byl zkomolený nebo záměrně změněný, se už nedozvíme. Jisté ale je, že díky fiktivnímu géniovi dedukce tento pozoruhodný systém sebeobrany neupadl v úplné zapomnění, přežil desítky let, a na počátku třetího tisíciletí se dočkal renesance. Vznikly nové kluby Bartitsu, které působí hlavně ve Spojených státech, Velké Británii, ale i v Kanadě a třeba v Německu.

Docenění, byť po smrti, došel i Barton-Wright, kterého historici bojových umění považují za průkopníka, jenž jako první přinesl asijské techniky do Evropy a vystavěl s jejich pomocí systém sebeobrany. Barton-Wright už před více než sto lety realizoval myšlenku, která se dnes odráží v eklektických sebeobranných systémech.

Jak vést protivníka

Na počátku 20. století vzrůstalo v západní Evropě nadšení pro vše asijské, Jiu jitsu tedy mohlo vzkvétat. Bartitsu však dávalo velký význam boxu, který ze sportovní varianty Barton-Wright upravil více pro uliční boj. Je třeba si uvědomit, že box se za víc než sto let dost proměnil; zatímco dnes jde o pokud možno co nejrychlejší vyřazení soupeře, buď knockoutem nebo sérií těžkých, rychlých úderů, dříve borci okolo sebe více „tancovali". V Bartitsu bylo tedy účelem boxu spíš udržet protivníka od těla.

Bojová průprava gentlemana je pořád sebeobranou, která je nejefektivnější, když na jejím počátku dokážete agresora přimět, aby si útok rozmyslel. Pakliže je střet nevyhnutelný, gentlleman skrývající pod padnoucím sakem znalost Bartitsu uplatňuje jeho základní princip, který je v „kontrole iniciativy" – vyláká útočníka k akci či k úderu, nebo sám provede preventivní úder, aby pak byl v obraně o krok napřed a mohl kontrolovat útočníkovy pohyby.

Zdroj: Youtube

Takhle se pere Sherlock Holmes podle režiséra Guye Ritchieho

„Snažíme se nebýt ve vleku událostí, ale předcházet jim. Bartitsu pracuje i s takzvanou výzvou: nabízíme útočníkovi v postoji zdánlivou výhodu a máme připravené postupy, které jsou pak rychlejší a úspěšnější než pouhé reakce," říká Robert Waschka, lektor Bartitsu a šermu při Domě rytířských ctností v Brně.

Jen ve filmech končívá obrana efektně jednou ranou či chvatem; jestliže se tedy musíte bránit nadále, přichází na řadu Jiu jitsu se svými podtrženími, pákami na různé klouby či škrcením. Zejména páky bývají velmi účinné, pro útočníka velice bolestivé až destrukční. Samotné Bartitsu počítalo s obranou na čtyři vzdálenosti – hůl (techniky z boje vycházkovou holí „Vigny Stick Fighting"), noha (francouzský kickbox Savate), ruka (box), a boj zblízka (Jiu jitsu).

Sebeobrana viktoriánských gentlemanů není anachronismem, jak by se mohlo zdát. Vycházkové hole dnes moderní muži už sice nosí zřídkakdy (ještě tak deštníky), ale „walking stick" v případě potřeby více než dostatečně zastoupí třeba teleskopický obušek. Bartitsu podobně jako třeba Krav Maga spojuje osvojené techniky s improvizací, která má agresora zbavit výhody překvapení a už na začátku obrany otočit role; napadený může vrhnout bundu nebo kabát přes hlavu útočníka, hodit mu do obličeje tašku nebo čepici. Dobový obrázek dokonce ukazuje, jak lze útočníka odrazit vržením jízdního kola...

Otužit psychiku

Otázka zda si „vintage" sebeobrana Bartitsu dovede poradit i s agresory dnešní doby se stane zbytečnou, když bude mít její vyznavač techniky „v krvi" a bude schopen improvizace. „Je to umění, které neovládnete v pár lekcích, ale vyžaduje dlouhé studium a nácvik," píše se v reportáži v britském magazínu Atlantic. „Určitě je praktické mít povědomí o chování těla, jak cílit na slabá místa protivníka, i o taktikách úniku, které se hodí v každé situaci." Autorka pak s jemným humorem podotýká, že páka na loket se hodí i v případě, když potřebujete vyprovodit z party nesnesitelného hosta...

Většina z nás chce s ostatními lidmi v okolí vycházet, když ne přímo přátelsky, tedy alespoň korektně. Málokdo vyhledává tvrdé fyzické střety, člověk se v takové situaci ocitná přece jen výjimečně. A právě proto na ni nebývá připraven. V dalším britském eseji se žurnalista a spisovatel Tony Parsons zamýšlí nad pěstními útoky mezi muži, nad rychlými výbuchy agrese, píše o pocitu nejhlubšího ponížení, jaké muž zažívá, když je sražen druhým k zemi.

Zdroj: Youtube

...a starší a uměřenější verze gentlemanského boje, tentokrát v podání Jeremyho Bretta, zřejmě nejslavnějšího filmového Sherlocka

Parsons připomíná, že násilí není třeba vyhledávat, neboť se může zjevit v každém okamžiku. Můžete být mírumilovný člověk, pacifista jednající podle zásady „žít a nechat žít", ale někdy nastane situace, kdy všechny pokusy o klidné a nenásilné řešení bez úspěchu vyčerpáte. Pak se musíte zbavit ostychu a strachu – a udeřit, říká Parsons. A nemůžete udeřit jen tak, aby se neřeklo, musíte praštit tak silně, jak jen dokážete.

Psychika je patrně nejdůležitější, a dobrá zpráva je, že ji lze trénovat podobně jako údy. „Pokud už nelze konflikt odvrátit vyjednáváním a ústupem, je základem všeho chladná hlava, klidný dech a stav mírně nad věcí," radí lektor Bartitsu Robert Waschka. „Skutečnost, že pravidelně bojujeme na kontakt, připravuje cvičence na možnou bolest a snižuje pravděpodobnost strnutí nebo jiné panické reakce. Bolest je místo, kde odchází slabost z těla. A přestože vedeme cvičení v pohodovém duchu, počítáme s otužováním psychiky a tělesných reakcí."

***

3 zásady Bartitsu

1. vyvést útčníka z klidu(hodit čepici, tašku do obličeje apod.)
2. překvapit ho, než znovu nabude rovnováhu, a užít proti němu jeho sílu
3. je li to nezbytné, jít na klouby a jiné části těla – krk, rameno, loket, zápěstí, koleno, kotník – a vystavit je síle, kterou nemohou anatomicky a mechanicky unést

***

Chvaty, hmaty, sufražetky...

Bojová umění, stejně jako technické objevy jako auta a letadla, neuchvacovaly jen muže. Jiu jitsu dovezené Bartonem-Wrightem z Japonska zaujalo i ženy, především pak ty, které se zhlédly v boji za ženská práva. Nejznámější byla Edith Garrudová, která se sama zasloužila o osvětu v tomto bojovém umění a v sebeobraně vůbec. Garrudová byla první ženou, která Jiu jitsu trénovala. Cvičila členky skupiny zvané Bodyguard, která chránila sufražetky, jež měly být podle takzvaného Cat and Mouse Act znovu zatčeny po zotavení z protestní hladovky. Členkám Bodyguardu se přezdívalo „amazonky" nebo „suffrajitsu" a noviny popsaly několik střetů s policií, v nichž se ženy díky Jiu jitsu úspěšně ubránily „donucovacím prostředkům".