Na jaře roku 1942 pokračovalo vysazování paradesantních skupin do protektorátu, které začalo už na podzim předchozího roku. Dne 29. prosince 1941 přepravil britský letoun Handley Page Halifax Mk.II do protektorátu hned tři skupiny najednou: Anthropoid ve složení Jan Kubiš a Josef Gabčík dostal za úkol připravit a provést atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Posláním Silver A, který tvořila trojice Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček, bylo zajistit rádiové spojení s Londýnem. Obě skupiny vstoupily do české historie.

Téměř zapomenut naopak zůstává osud paravýsadku Silver B složeného z Jana Zemka a Vladimíra Škachy, přestože právě oni dva jako jediní z celé tehdejší vlny paravýsadků válku přežili. Jejich úkolem bylo dopravit odbojářům další vysílačku Božena, na skupinu se bohužel od samého začátku přilepila smůla. Vysílačka se při dopadu poškodila, všechny jejich záchytné adresy selhaly a oba vojáci zmizeli do konce války v ilegalitě.

Právě ztráta spojení se skupinou Silver B vedla k vyslání dalšího výsadku "Zinc", který po prvním neúspěšném pokusu o vysazení vyskočil nad protektorátem v noci ze 27. na 29. března spolu se skupinou Out Distance. Opět dvě skupiny v jednom letadle a opět se jedna z nich stala "slavnější": Out Distance totiž tvořili parašutisté Karel Čurda, Adolf Opálka a Ivan Kolařík, z nichž první vstoupil do historie tím, že prozradil po atentátu a po vypálení Lidic ostatní parašutisty gestapu, a druhý zase padl hrdinskou smrtí při posledním boji sedmi výsadkářů ukrytých v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Skupina Zinc se skládala z dnes podstatně méně známých vojáků - velitele Oldřicha Pechala, Viliama Gerika - a právě Arnošta Mikše.

Zinc přistál na Slovensku

Podobně jako na Silver B, i na Zinc se od první chvíle přilepila smůla. Prvním vážným problémem bylo místo výsadku. Britská letadla operovala nad protektorátem s nemalým rizikem, střední Evropa byla na hranici jejich doletu, a tak se prakticky žádnou skupinu nepodařilo vysadit přesně na místě určení. Muži skákali do neznámého terénu a orientovali se až další den po rozednění. Zinc na tom byl ale ještě hůř než ostatní - omylem byl totiž vysazen až na Slovensku u obce Gbely. Od protektorátního území jej oddělovala chráněná hranice, po níž přecházely hlídky. Velitel Pechal proto rozhodl, že se přes hranici pokusí proniknout každý zvlášť na vlastní pěst.

Gerikovi a Mikšovi se to povedlo, bohužel samotnému Pechalovi se stalo zdolání hranice osudným. Po překonání hraniční říčky Radějovky ho překvapila dvoučlenná celní stráž. Předložení falešné legitimace ji neošálilo, na parašutistu namířily dvě pušky a měl hlídku následovat. Podařilo se mu ale hmátnout po pistoli, uskočit mezi oběma muži dozadu a dvakrát vypálit. Celníci padli, jenže výstřely probudily k životu nedalekou obec Petrov. Než Pechal získal zpátky svou legitimaci, jež zůstala u mrtvých, musel utíkat.

Legitimace na jméno Pešar, které bylo proti jeho skutečnému jménu pouze lehce pozměněno, a navíc s udávaným bydlištěm v moravských Osvětimanech, nacházejících se nedaleko skutečného Pechalova rodiště ve Vřesovicích, pak vedla ke katastrofě nejen Pechala, ale celé jeho rodiny. Když gestapo začalo lidem v kraji ukazovat jeho průkazovou fotografii, jeden z místních četníků ho poznal. "To není žádný Pešar, ale Pechal. Sloužil jsem s ním na vojně..."

Na základě této informace byla zatčena a později, po atentátu, popravena celá Pechalova rodina. Parašutista sám padl začátkem června 1942 do nastražené léčky a po strašné rvačce s několikanásobnou přesilou, při níž dokázal zpřelámat dvoje gestapácká pouta (gestapo to později vedlo ke vznesení oficiální žádosti, aby se tento typ pout přestal používat), byl zatčen. Ani přes kruté mučení nic neprozradil a dne 22. září 1942 byl v koncentračním táboře Mauthausen popraven.

Gerikovi a Mikšovi se při přechodu hranice vedlo lépe, ale na žádném z míst, kde se měli po jejím překročení opětovně setkat, se Pechal neobjevil. Nakonec se za ním vydali přes Rohatec, Buchlovice a Osvětimany do jeho rodných Vřesovic, kde, jak doufali, o něm dostanou zprávu od jeho otce, místního hajného. Místo toho je tu ale už čekaly vylepené plakáty s velitelovou fotografií a přípisem: "Kdo ho zná a ví o jeho pobytu?"

Dvojice se brzy poté rozdělila na brněnském nádraží. Jedenadvacetiletý Slovák Gerik zamířil do Prahy, kde měl dvě možná spojení, na matku jednoho ze svých českých kamarádů z výcviku v Anglii a na snoubenku druhého. Obě adresy ale vyhořely: první zmíněnou ženu, porodní asistentku Žežulovou, už dříve zatklo gestapo kvůli provádění nelegálních potratů, druhá žena se chystala ke svatbě s někým jiným a její otec muže z Anglie příkře odmítl. Mladý voják poté zpanikařil, "naslepo" zkusil požádat o pomoc několik místních lidí, a když byl všude odmítnut, sám se dobrovolně přihlásil gestapu. Nastoupil dráhu konfidenta, za niž ho po válce čekala poprava.

Starší Arnošt Mikš měl pevnější povahu, vzor v nezdolném veliteli Pechalovi, a aspoň pro první chvíli také trochu víc štěstí než Gerik. Po rozpadu skupiny zamířil do Tábora, kde coby četnický strážmistr sloužil jeho bratr František. U táborských četníků konečně našel první bezpečné útočiště. Je smutným paradoxem, že jiní čeští četníci byli naopak svědky a původci parašutistova konce.

Vysílačka v oranici u Požárů

V katastru obce Městečko nedaleko Křivoklátu leží velkostatek Požáry. Za Fürstenberků v letech 1787 až 1790 se dvůr jmenoval Filipov po knížeti Filipovi, ale toto jméno se neujalo. Požáry se mu začalo říkat pravděpodobně proto, že v okolí opravdu často hořelo, protože místo je na kopci a často bylo vystaveno bleskům. Měsíc po výsadku skupiny Zinc, v noci z 27. na 28. dubna 1942, se právě toto místo stalo němým svědkem společného seskoku dalších tří paraskupin: tříčlenného Bioscopu, složeného z velitele Bohuslava Kouby, Josefa Bublíka a Jana Hrubého, rovněž tříčlenného Bivouacu, který tvořili velitel František Pospíšil, Jindřich Čoupek a Libor Zapletal, a jednočlenného Steelu, což byl teprve devatenáctiletý parašutista Oldřich Dvořák s vysílačkou.

Všechny skupiny vysadil masivní čtyřmotorový Handley Page Halifax na rozoraném poli u Požárů kousek od lesa. Zatímco padáky a kontejnery s materiálem ukryli parašutisté na kraji lesa a ve stohu, Dvořák si jako místo úkrytu pro svůj kufřík s vysílačkou zvolil oranici. Jenže po nočních mrazících byla země ztvrdlá a jeho polní lopatce vzdorovala. Vysílačka tak skončila těsně pod povrchem oranice. Mladého vojáka bohužel nenapadlo, že je období jarních prací a oranice se bude vláčet. Po ukrytí všech věcí vyrazili parašutisté ve směru na Prahu a na Slaný.

Jen o dva dny později, dne 30. dubna, zamířilo na pole u Požárů dvanáct koňských potahů a další čtyři potahy tažené voly. Každý obsluhovali dva lidé - jeden vedl potah, druhý měl na starost brány. Deset žen chodilo za potahy a sbíralo vyvláčený pýr.

Bylo ještě dopoledne, když se zpod zubů brán potahu, který vedl kočí Emanuel Kadlec, vyvalila podivná věc. Pevný kufřík na dvě západky, zabalený v celtě. Po stisknutí západek se otevřel. Kadlecův pomocník Slovák Haluza, který sloužil na vojně, identifikoval okamžitě předmět uvnitř. "Vysílačka. To se musí hlásit. Němci za to dávají odměnu."

I kdyby chtěl Kadlec jeho rozhodnutí zvrátit, v tu chvíli už bylo pozdě. K oběma mužům se scházeli ostatní, kteří vyvláčení neobvyklého předmětu viděli, včetně šafáře Hovorky. Nakonec se všichni tři rozhodli předat vysílačku nájemci dvora na Požárech Oldřichu Lindovi.

Pro toho nastala těžká chvíle. Podle historika Čestmíra Kráčmary byl Oldřich Linda solidní i dobrý člověk a upřímný Čech, který se snažil lidem kolem sebe těžký protektorátní život co nejvíc ulehčovat. Ohlásit nález gestapu mu bylo proti mysli, jenže o jeho vyvláčení vědělo zhruba 40 lidí. Zatajením nálezu by Linda riskoval život, a nejenom svůj. Četnické stanici v Křivoklátě nakonec nahlásil vysílačku po víc než dvou hodinách váhání, zhruba ve tři čtvrtě na jednu. Ani české osazenstvo četnické stanice nemělo z této zprávy velkou radost, nakonec ale udělalo to, co muselo: uvědomilo kladenské gestapo.

Gestapácká úřadovna na Kladně přikázala místo nálezu střežit. Jako první byl tímto úkolem pověřen strážmistr Říha, kterého v podvečer téhož dne vystřídali praporčík Václav Komínek a strážmistr František Ometák.

"Byl bych radši, kdybych tam nahoru nemusel. Něco mi říká, že ten dnešní post pro mě nedopadne dobře. Uvidíš, že to neříkám nadarmo," pronesl podle Kráčmary Ometák, když se před nastoupením hlídky stavil s Komínkem v Městečku v hostinci "U Černých" na pivo.

Mikš se vrací do hry

Vraťme se o necelý měsíc zpět k Arnoštu Mikšovi, jenž se začátkem dubna v teple táborské četnické stanice konečně setkal s bratrem Františkem. S vědomím okresního četnického velitele Hořánka se nějakou dobu skrýval přímo v četnických kasárnách, tato hra na schovávanou ale nemohla trvat věčně. Mimo jiné proto, že parašutista neztratil se zřetele své poslání, a přestože ze své skupiny zůstal sám, hodlal se aktivně zapojit do boje proti Němcům.

Protože jeho původní falešná legitimace situovala jeho bydliště do Brna a pražské ústředí gestapa vydalo po Pechalově prozrazení rozkaz podrobovat všechny osoby s průkazy vydanými v Brně zostřené kontrole (o čemž se táborští četníci pochopitelně dozvěděli), obstaral si Mikš za pomoci četnických strážmistrů Josefa Charváta a Antonína Pecha a notáře Oldřicha Drexlera nové falešné doklady. Slíbil, že pokud půjde do akce, nebude je mít u sebe, ale 30. dubna bohužel na tento slib zapomněl.

Po týdnu v Táboře se rozhodl přesunout na Berounsko a o nový úkryt požádal kamaráda z vojny, Josefa Minaříka z vesnice Halouny. Od něj se přesunul do bezpečnějšího úkrytu u Josefa Kusého v Bělči u Litně, protože na rozdíl od Minaříka bydlel Kusý v osamělém domku za vesnicí, takže neznámý člověk u něj nebyl tolik na ráně.

Odvážný parašutista neúnavně pokračoval v navazování dalších kontaktů. Od Kusého se rozjel do Roztok u Křivoklátu za dalším kamarádem z vojny Josefem Staňkem a začal organizovat partyzánskou činnost. Mimo jiné plánoval získat výbušniny ze šachty v Novém Jáchymově a s jejich pomocí odpálit některý z vlaků vypravovaných na východní frontu. Tento záměr se však změnil poté, co se v Praze setkal s účastníky ostatních paravýsadků, konkrétně s velitelem Bioscopu Bohuslavem Koubou, vysazeným na Požárech, údajně také s Adolfem Opálkou, jehož Londýn ustavil prostřednictvím vysílačky Silver A velitelem všech parašutistů operujících v Praze, a s Josefem Valčíkem. (Za prokázanou se dá ale považovat jen schůzka s Koubou, o ostatních účastnících mítinku se spíš spekuluje.)

Jak přesně se Mikš dostal do kontaktu s ostatními parašutisty, zda ho našli oni v Bělči, nebo on je v Praze, zůstává tajemstvím. Jisté je jen to, že předmětem schůzky byla otázka, jak vyzvednout materiál, ukrytý na Požárech. Kolik mužů se nakonec osudného večera 30. dubna na křivoklátské pole vydalo, je také dodnes diskutabilní. Jednoznačně doložené je to, že jednu dvojici tvořil Mikš s Josefem Kusým. Další dvojici představovali podle některých poválečných svědectví parašutista Oldřich Dvořák a devatenáctiletý Vlastimil "Aťa" Moravec - syn manželů Moravcových, kteří v Praze patřili mezi nejbližší spolupracovníky skupiny Anthropoid. Podle jiných svědků šel s Aťou Moravcem Josef Valčík.

Stmívalo se. Nebe bylo převážně zatažené, tu a tam se objevily i slabé sněhové přeháňky. Mikš s Kusým vešli do lesa a těsně před desátou večer dorazili k poli, ve kterém měla být zahrabána vysílačka.

Výstřely na Požárech

Komínek s Ometákem si v blízkosti původního úkrytu vysílačky našli před nepřízní počasí útočiště pod vývratem velkého stromu. S velkou pravděpodobností můžeme předpokládat, že oba četníci doufali v to, že se jim podaří přečkat noční hlídku v klidu a bez úhony. Krátce před desátou se ale ozvaly z tmavého lesa kroky a praskání větví pod nohama. Oba četníci vyšli z úkrytu a s puškami v rukou se rozestavili tak, aby se neznámí příchozí dostali mezi ně. Ometák se postavil na kraj lesa, Komínek ustoupil trochu hlouběji doleva. Před desátou se z lesa ve směru od Pařezin vynořili dva muži.

"Stát! Ruce vzhůru!"

Kusý, který byl jedním z oněch dvou mužů, okamžitě poslechl. Mikš váhal. Zdráhavě zvedal jen levou, pravá zůstávala v blízkosti pasu.

"Vždyť už je máme!" zavolal směrem k četnickým stínům.

"Obě!" uslyšel řízný rozkaz.

Rozhodl se. Lehce poklesl v kolenou, aby se uvolnil, a současně vytrhl pistoli zpod kabátu. Vzápětí práskly tmou nejméně tři výstřely. Oba četníci zavrávorali a klesli, na zemi se ale ocitl i Arnošt Mikš. Josef Kusý se k němu sklonil a uslyšel jasný rozkaz: "Uteč! Já už se k vám nevrátím!"

Otočil se zpátky do lesa a utíkal, když se ozval poslední, osamělý výstřel...

Jak přesně přestřelka proběhla? I o tom se dodnes spekuluje. Jisté je jen to, že Mikš byl četnickým výstřelem zraněn a poté, co poslal pryč Kusého, spáchal sebevraždu tím, že se sám střelil do hlavy. Také strážmistr Ometák dostal smrtelnou ránu do hlavy a Komínek byl zraněn na pravém boku, ale zranění přežil.

Byl Mikš natolik rychlý, že stihl zasáhnout oba četníky dřív, než trefili oni jeho? Podle Komínkovy prvotní výpovědi, zaznamenané krátce po přestřelce četnickým kapitánem Bouberlem, jenž se štábním strážmistrem Machem přijel oba muže vystřídat, vypálil neznámý (Mikš) nejdřív právě na Komínka. Četník ucítil prudkou bolest v pravém boku a prakticky v téže chvíli sám vystřelil na neznámého. Ten se zapotácel, padl, vykřikl něco na svého průvodce a zřejmě se zastřelil. Druhý muž se obrátil na útěk, a přitom nejspíš vystřelil na Ometáka, který se zapotácel, udělal několik kroků zpět a padl.

Podle Machovy interpretace téže výpovědi se ale věci sběhly trochu jinak. I podle ní se sice v úvodu přestřelky vzájemně postřelili Komínek s neznámým (Mikšem), ale druhý muž (Kusý) údajně nestřílel vůbec a pouze utíkal. Byl to naopak Ometák, kdo vypálil po prchajícím. Poté muž, který už předtím padl k zemi (Mikš), vystřelil znovu, zasáhl Ometáka do hlavy, a teprve poté spáchal sebevraždu.

Z prohlídky zbraní, již na místě provedl Bouberle, se ukázalo, že Komínek vypálil jednu ránu a Ometák také jednu. O Mikšově pistoli se v této souvislosti nemluví, Bouberle asi na její prohlídku ve zmatku zapomněl.

Aby věci nebyly tak jednoduché, existuje ještě jedna výpověď vztahující se k přestřelce. Historik Čestmír Kráčmar zachytil ve své publikaci Výstřely na Požárech svědectví Ladislava Helebranta, který pomáhal převézt zraněného Komínka do rakovnické nemocnice a při cestě nerovným terénem mu podpíral hlavu. Helebrant prý zřetelně zaslechl, jak Komínek ve voze pronesl: "Do smrti mě bude mrzet, že jsem zastřelil kamaráda."

Co tato slova znamenala? V úvahu připadá i málo pravděpodobná varianta, že Komínek, zasažený Mikšovou střelou, se zkroutil do té míry, že jeho vlastní výstřel namísto Mikše trefil a smrtelně zranil Ometáka. Ten ale mezitím už stihl vypálit na parašutistu. Ve voze pak Komínkovi naplno došlo, co se stalo, a želel Ometákovy smrti.

Logičtější a pravděpodobnější je ale spíš to, že si Komínek, pokud tato svá slova opravdu pronesl, uvědomoval, že český parašutista ve skutečnosti nebyl jeho nepřítel. A litoval nelítostného osudu, který ho v podstatě donutil tohoto muže zabít.

Co se mezitím dělo s druhou dvojicí, jež šla z jiného směru rovněž vyzvednout materiál? Je třeba předeslat, že její přítomnost v okolí místa není stoprocentně doložena, oba její členové později zahynuli, a následující svědectví tak existují pouze z druhé a třetí ruky. Podle nich se však stalo to, že tyto muže (ať už to byli Moravec a Dvořák, nebo Moravec a Valčík) zastavil hlouběji v lese jiný hlídkující četník. Namísto strohého povelu "Ruce vzhůru!" se však prý normálně zeptal: "Kdo jste a co tu děláte?"

Parašutistu vedoucího dvojici vedla otázka a klidné četníkovo chování k tomu, že se rozhodl hrát vabank a přiznal svou skutečnou misi. Četník pak prý spustil pušku a oba muže vrátil: "Běžte tudy zpátky a rovnou z lesa ven. Tady za mnou je cesta dosud volná."

Pokud se to tak opravdu stalo, oběma tím prodloužil život, byť jen o několik týdnů. Podle Kráčmara se tento četník jmenoval Václav Lefler.

Tragické dozvuky

Mikšovi nechyběla energie a chuť do akce, jenže ty byly možná tak velké, že si ani nepřipustil možnost zatčení. Proto při cestě na Požáry udělal nejednu chybu. Nejenže si u sebe nechal falešnou legitimaci, která byla stopou k jeho táborským spolupracovníkům, ale měl s sebou i fotografii velitele Bioscopu Kouby, připravenou pro výrobu dalších falešných dokladů, plánek úkrytů, podle něhož gestapo dohledalo další ukryté věci parašutistů, a především notýsek s několika zapsanými adresami svých dalších spolupracovníků: Josefa Kusého v Bělči, Josefa Minaříka z Haloun, Josefa Staňka z Roztok, Václava Mulače z Nového Jáchymova, jenž měl obstarat třaskaviny z šachty pro plánovaný útok na vlak, a bývalého poručíka Antonína Fršlínka.

Gestapo tak mělo po parašutistově smrti žně. Jako prvního zatklo Josefa Staňka, poté se mu dostali do rukou Josef Minařík a Václav Mulač. Dne 2. května obsadil nacistický vojenský oddíl Běleč a odvedl manžely Kusé. Jako dalšího dostalo gestapo Fršlínka.

Mulač a Fršlínek přežili díky Minaříkovu svědectví, že je sice Mikšovi označil jako potenciální spolupracovníky, ale s parašutistou se ve skutečnosti nikdy nesešli. Velitel Kouba se v bezvýchodné situaci otrávil cyankáli. Z manželského páru Kusých přežila jen žena Růžena - Mikšova poslední slova se dochovala právě díky jejímu svědectví, když jí manžel po návratu z osudného místa celou událost převyprávěl.

Všichni ostatní zatčení byli spolu s Mikšovými bratry Františkem a Antonínem popraveni 31. května 1942 na střelnici v Praze-Kobylisích, ale na stopu dalších se přes ně gestapo nedostalo.

Mrtvému Ometákovi vystrojil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich státní pohřeb. Komínkovi, který se ze svého zranění vyléčil, daroval Heydrich pistoli s vlastním věnováním a zvláštním písemným uznáním, četník byl kromě toho povýšen mimo pořadí do hodnosti poručíka. Po válce ho čekal soud.

Arnošt Mikš, narozený 27. července 1913 v Janově u Rakovníku, má dnes na místě osudné přestřelky svůj pomníček, věnovaný obcí Baráčníků v Městečku a odkrytý 1. května 1946. Připomíná osud parašutisty, který měl odvahu i schopnosti, ale chybělo mu štěstí.