Nedávno se mi dostala do ruky kniha Josefa Fučíka Piava 1918. Zaujala mě především ofenzíva rakousko-uherské armády, která započala 15. června 1918 ve snaze překročit řeku Piavu na jejím středním a dolním toku. Bitvy se totiž jako řadový pěšák zúčastnil můj pradědeček Tomáš.

Tomáš se narodil roku 1878, vyučil se krejčím a před válkou žil poklidně s rodinou v malé hanácké vesnici nedaleko Vyškova. Na podzim 1915 však musel narukovat do rakousko-uherské armády a jeho žena se dvěma malými dětmi zůstala na malém hospodářství příští tři roky na všechno sama.

Díky ní máme v rodinném archivu uloženu řadu dopisů a dopisnic z frontových zákopů, které pečlivě uchovávala. Jako nedocenitelný zdroj posloužily také magnetofonové nahrávky, které s tehdy již téměř devadesátiletým veteránem v 60. letech minulého století pořídil můj otec.

Útok na Montello

Když Fučík ve své knize popisuje časný ranní nástup jednotek v klíčovém prostoru ofenzivy ze dne 15. června, zpozorněl jsem. Autor s respektem vyzdvihuje odvahu a vytrvalost dvou moravských pluků 13. střelecké divize.

„U této divize nesly od počátku hlavní tíhu boje tři střelecké pluky, z nichž dva byly moravské – brněnský 14. a kroměřížský 25. Jejich boj si zaslouží zvláštní pozornost, neboť se staly spolu s vídeňským 24. plukem úderným klínem, kterému se během útoku podařilo proniknout téměř do poloviny Montella a pravděpodobně nejdále za řeku vůbec,“ píše Fučík.

Na všech pradědečkových válečných dopisech je razítko K. K. Schützenregiment Nr. 25, Kremsier neboli CK střelecký pluk č. 25, Kroměříž! V jeho dopisech i v magnetofonových nahrávkách z šedesátých let minulého století se přitom opakovaně píše a mluví o kopci Montello.

Tomáš tedy nebojoval jen kdesi na Piavě, ale dokonce překročil řeku na nejobtížnějším úseku fronty a bojoval v první útočné vlně!

V tu chvíli pro mne dostala bitva na Piavě zcela novou, takřka osobní dimenzi. Rozhodl jsem se tedy porovnat pohled dnešních historiků a oficiální zprávy tehdejších rakouských vojenských úřadů s osobními zážitky přímého účastníka bitvy, který na vlastní kůži prožil její hrůzy. Bylo to velice zajímavé, takřka detektivní pátrání.

Rozhodl jsem se porovnat pohled dnešních historiků a oficiální zprávy tehdejších rakouských vojenských úřadů s osobními zážitky přímého účastníka bitvy, který její hrůzy zažil „na vlastní kůži“. Bylo to pátrání velmi zajímavé a místy i docela detektivní.

Deset měsíců před koncem války

Na začátku roku 1918 nebylo o výsledku tzv. Velké války ani zdaleka rozhodnuto. Pro Centrální mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko) nevypadala vojenská situace vůbec beznadějně.

Na východní frontě během roku 1917 německá armáda ráznou ofenzívou obsadila Pobaltí, Bělorusko i Ukrajinu. Když 3. března 1918 podepsalo sovětské Rusko Brestlitevský mír, boje na východní frontě zcela utichly. Klid zbraní umožnil Němcům přesunout z východní fronty na západ milión vojáků a posílit tamní jednotky.

Na jaře 2018 tak Němci na západní frontě získali početní převahu a po letech vleklé zákopové války zahájili 21. března pod velením Ericha Ludendorffa mohutnou ofenzívu. Překročili řeky Aisna a Somma a přiblížili se až na vzdálenost 90 km od Paříže, kde teprve v červnu spojenecká vojska ofenzivu zastavila.

Na italské frontě probíhaly po celou dobu války nejtvrdší boje ve dvou oblastech. Ve velehorském terénu Dolomit na tehdejších hranicích Itálie a Rakouska a podél řeky Soča (Isonzo) na dnešní italsko–slovinské hranici.

Na podzim 1917 se podařilo rakouské armádě v krvavé bitvě u Caporetta prolomit sočskou frontu a zatlačit vyčerpané italské jednotky hluboko na jih, až za řeku Piavu. Tam se přes zimní měsíce fronta stabilizovala a prakticky nezměněna zůstala až do konce války.

Právě sem se po dvouletém pobytu v zákopech ruské fronty přesunul pradědečkův pětadvacátý regiment. Jeho cílem byla oblast, kde obě válčící strany oddělovala řeka Piava.

Zimu 1917-18 vojáci přežili v relativním poklidu v zázemí a namísto boje je trápila především zima, hlad a stále horší zásobování. To vedlo k postupné demoralizaci armády a nakonec i k rabování v obsazených italských městech.

„A šlo se loupit. Taky jsem tam vlezl, hledal jsem něco od masa, konzervy. Nacpal jsem si jich plný ruksak a zase bylo co jíst,“ vzpomíná na magnetofonových páskách Tomáš.

První den ofenzivy

Časně ráno dne 15. června se ozvalo mocné dunění rakousko-uherských děl a před šestou hodinou se přepravili přes rozvodněnou řeku první pěšáci 25. Schützenregimentu, v jehož 6. kompanii bojoval i Tomáš. Jak dokládá Válečný deník 13. střelecké divize, situace se zpočátku vyvíjela příznivě.

„07:55 - Střelecké pluky č. 24 a 25 postupují po obsazení nepřátelské první obranné linie ke Coll delle Zorle, aniž by čekaly na opožděné skupiny úderného praporu. Odpor nepřítele z opěrných bodů, stanovišť kulometů a zákopových děl překonáván většinou granáty,“ stojí v deníku.

Další záznam popisuje průběh boje o šest hodin později. „Úderné jednotky 24. a 25. střeleckého pluku vyrážejí samostatně k dalšímu postupu bez ohledu na své ztráty, bez posil a dělostřelecké podpory. Ničí opěrné body a kulometná stanoviště v boji zblízka. Vlastní útok vrcholí, zajato 2 500 Italů, ukořistěno mnoho kulometů a děl.“

„Včera brzy ráno zaútočily naše armády na řece Piavě po mnohahodinové masivní dělostřelbě na italskou armádu a její spojence. Vojska překonala obranu na východním okraji Montella a pronikla do hloubi tohoto kopcovitého úseku. Bylo zajato 10 tisíc Italů a přibližně 50 těžkých zbraní,“ sděloval generální štáb rakouské armády 16. června nadšeně veřejnosti.

Pradědečkovo svědectví z magnetofonového pásku však dokazuje, že pocity účastníků bitvy byly naprosto odlišné: „Brzy ráno nás převáželi přes vodu, dostali jsme se k prvním zákopům a dál to nešlo. Talijáni do nás bili z kanónů a minometů, povídám si – toto už je konec! A přece jsem to přežil. Tam bylo mrtvých jako dřeva v lese.“

Další průběh bojů

V následujících dnech však pozitivních zpráv rapidně ubývalo. Už beztak mizerné zásobování vojska jídlem a municí se prakticky rozpadlo. Generální štáb se však i nadále snažil držet optimistickou linii a ještě 19. června oznamoval, že „nepřátelské protiútoky, které byly prováděny s obrovskou houževnatostí, se zhroutily za těžkých ztrát částečně naší dělostřeleckou palbou, částečně v přímém boji.“

Ve skutečnosti však italská armáda za vydatné francouzské a britské pomoci útočící rakouské jednotky nejen zastavila, ale její sílící tlak nakonec donutil rakouské velení ambiciozní útok odvolat.

Generální štáb tak byl 24. června okolnostmi donucen vydat nové prohlášení. „Povodně a povětrnostní podmínky nás vedly k opuštění Montella a stažení některých jednotek, bojujících na pravém břehu Piave. Navzdory potížím spojeným se změnou břehů proběhlo stažení podle plánu a beze ztrát vojenského vybavení.“

Vzpomínky na tuto osmidenní prohranou bitvu se jejím aktérům nesmazatelně vryly do paměti, ještě po padesáti letech veterán před mikrofonem lakonicky konstatoval: „Talijáni už měli převahu a tak jsme museli utéct. Oni už nás ani hnát nemuseli, my jsme utíkali sami a oni to za námi zase obsazovali.“

Bilance týdenních úporných bojů byla děsivá – jen na Montellu ztratila rakouská armáda téměř 40 tisíc mužů, z toho 1 700 padlých a 5 tisíc nezvěstných…

Dopis, který unikl cenzuře

Zdecimované zbytky rakouských jednotek se už nezmohly k vážnějšímu odporu. A protože všeobecný rozvrat naplno zasáhl také vojenskou cenzuru, mohla si měsíc po neúspěšné ofenzívě bojovníkova manželka o jejím průběhu udělat jasnou představu v dopise z 19. července.

„Drahá manželko,

přijmi ode mne srdečný pozdrav a milou vzpomínku na tebe. Sděluji ti, že jsem chvála Bohu zdravý. Tady ti můžu vypsat, jak se máme. 15. června začala ofenzíva, dobývali jsme kopec Montello, pod ním je řeka Piave. Však jestli trochu čtete noviny, tak jsi o tom slyšela. Chci ti napsat, jak to tam vypadalo.

Náš regiment šel v první linii, o 3 hodinách začala bubnová palba na celé čáře. Naše kumpanie čekala před vodou, až trochu Talijány plynem vyženou, ale ti byli na to připraveni. O všem věděli, tak tam hned pustili pár šusů minami a právě trefili, kde naše kumpanie byla. Tak jich tam hned bylo hromadu roztrhaných a raněných, ten zbytek pak šel přes vodu po takových pontonových lodičkách.

Dostali jsme se dobře na druhou stranu, až na kopec. Tam už Taloš čekal. To si nedovede žádný představit, jak začal bít ze všech stran, vypadalo to tam hrozně. Granát za granátem, zem se jen třásla. Tak jsme tam byli 8 dní. Voda je strašně prudká, most žádný. Vždycky v noci udělali most a ráno, jak se rozednilo, přiletěly eroplány, spustily se hodně nízko a začaly most bombardovat, takže bylo hned po něm. A co lidí tam zahynulo!

Tak po osmi dnech přišel rozkaz zpátky za vodu. Z naší kumpanie zůstalo 8 chlapů, tak teď jsme vždycky dvě kumpanie dohromady, je nás asi 40 chlapů. Teď jsme daleko za frontou, tak nevím, kam nás zas poženou. Nemáme ničeho, všechno jsme pozahazovali, jsme roztrhaní a moc chlapů je bosky. Nemůžou ani rukovat a žrát také není co.

Myslím, že už ta vojna zdechá. Vlastně ta vojna ne, ale celé to hospodářství v Rakousku. „Jen vydržet“ stále píšou „kdo vydrží, ten vyhraje“, ale my ne. Teď jezdí jeden hlavoň za druhým a chválí nás, jak jsme se statečně drželi. A kdo bude chválit ty, co tam ve vodě zůstali a na kopci? Tam je jich na tisíce.

Jak to dostaneš, tak mně hned odepiš. Ještě jednou vás srdečně pozdravuji a líbám. Sbohem, pozdravuj děti.“

Kdo uteče, ten vyhraje

Pradědeček ve svém dopise nenapsal tak úplně pravdu. Ani nemohl, dopustil by se totiž závažného činu – zbabělosti před nepřítelem. Teprve po definitivním návratu z války mohl přiznat, že místo hrdinné smrti za císaře pána zvolil raději činorodý život pro svou vlastní rodinu. Později svou zpověď uchoval i na jednom z magnetofonových pásků:

„Tam na Montello to bylo, všude bylo plno chlapů, tam jsme leželi pod takovým keříkem a najednou granát kousek od nás – bác! Tož potom k ránu povídám tomu kamarádovi: Poslouchej, jestli chceš, jak se začne rozednívat, utečem. A on neměl pořád žádnou chuť. Když nechceš, povídám, půjdu sám.

No a potom si dal říct a když se začalo rozednívat, zahodili jsme všecko a tak jsme zdrhali, přeskakovali ty nebožtíky. A narazili jsme na polní žandáry a ti na nás cosi maďarsky. Já povídám – polibte nám prdel, však nám nerozumíte a my vám taky ne. Tak jsme běželi až k řece a po pontonu jsme přeskákali na druhou stranu. A jak se rozednilo, Talijáni tam poslali Kapróny (pozn.: bombardér Caproni Ca.3) a mostek rozbili.

Když jsme se dostali na druhý břeh, najednou k nám přišel poručík: ‚Kde se tu berete? A kde jsou druzí?‘ – ‚Á, kde jsou druzí, na věčnosti, tam je mrtvých nepočítaně… Tam zůstala vojska spousta, těch maródů, raněných a nemohli se dostat zpátky přes vodu, protože Talijáni tam furt stříleli. Éj, tam byla hrůza…‘

Povídám, to už bysme se odtamcáť nedostali… No a ti všichni co tam zůstali, Taloši je zajali. Tak jsem si říkal - kdybysme tam bývali zůstali, ještě jsem mohl být italským legionářem, ale že jsme zdrhli...“

Pradědeček se sice italským legionářem nestal, ale pravděpodobně toho moc nelitoval. Útěkem si zachránil život a v srpnu dokonce dostal dovolenou.

„To už bylo po té ofenzívě, spali jsme v takovém starém mlýně, už kus od Pijávy. Najednou přišel frajtr, ordonanc, a povídá: ‚Chlapi, spíte?‘ ‚Nespíme ještě.‘ ‚Půjdete na orláb!‘ A tož chlapi začali brblat. ‚Nedělej si z nás blázny!‘ A on nás asi šest vyvolal, že máme hned jít do kanceláře a byla to pravda. A teda to už jsem se na frontu nevrátil. Z té zimy v zákopech se mi doma vyrazily kolem pasu takové vředy a doktor mě poslal do nemocnice v Kroměříži. Tam už jsem zůstal až do konce války.“

Závěru dnešních historiků, podle kterých „komplexní selhání ofenzívy na Piavě sloužilo pouze k urychlení rozpadu rakousko-uherské armády, která účinně přestala existovat jako jediná soudržná síla“ se již pradědeček nedožil.

A vlastně by ho to ani nezajímalo. Pro něho a jeho blízké bylo nejdůležitější, že se živý a zdravý vrátil domů k manželce a dětem a po válce prožil ještě dalších více než padesát let smysluplného života.

Text: Jaroslav Kusala